Zakázky, ze kterých mrazí. Stěhovák altruista boduje u klientů svou otevřeností

Na sociálních sítích ho lidé znají jako muže, který bez váhání tahá až půltunové kotle z míst, kam se technika často ani nedostane. Za potetovanou tváří drsňáka a úspěšnou firmou z Litomyšle se však skrývá muž, který po těžkém životním startu vybudoval vlastní firmu a dnes pomáhá lidem i zvířatům.

Když dnes Leo Tichý vyráží na zakázku, často převáží břemena vážící stovky kilogramů. Ještě před několika lety však řešil úplně jiné starosti. V patnácti letech přišel o matku, krátce nato i o babičku a po smrti dědečka zůstal sám a přišel i o dům, kde žil. Místo studia proto po základní škole nastoupil do práce. Začínal na brigádách, než ho kamarád přivedl ke stěhování. Právě tehdy objevil profesi, u které už zůstal.

Jedna zakázka měsíčně

Nový začátek našel na Litomyšlsku, kam se po čase přestěhoval se svou partnerkou, kterou poznal přes internetovou seznamku. Zatímco ona pracovala s koňmi, on se pustil do budování vlastní stěhovací firmy. „Náš vztah šel rychle, ale cítil jsem v ní neskutečnou oporu. Proto je dnes matkou mé dcery. Tehdy jsem si musel vzít půjčku, abychom to zvládli, ale podařilo se,“ dodává.

7 fotografií

Začátky nebyly jednoduché. Měl jednu zakázku měsíčně a velké auto si musel půjčovat. Přesto se snažil vydržet. Zkušenosti měl za ta léta bohaté. „Vyklízel jsem městské byty pro Prahu 10. Lidé byli naštvaní, že musí byt opustit a městu se mstili tak, že po sobě zanechali obrovský nepořádek. Jedni dokonce pomatlali kuchyňskou linku svými výkaly. Moje práce nebyla jen to vystěhovat, ale také uklidit,“ vzpomíná na hrůzné zakázky Tichý.

Na jednu z nich však nezapomene nikdy. „Zavolali mi, abych přijel vyklidit byt po muži, který žil v bytě sám a zemřel. Neměl žádné pozůstalé, takže se na to přišlo až někdy po třech měsících, kdy už to rozkládající se tělo protékalo z patra dolů a domem se šířil nepříjemný zápach. Ačkoliv to jeho tělo odklidili, musel jsem vyklidit veškerý nábytek a nepořádek, včetně gauče, na kterém to tělo měsíce leželo,“ vzpomíná.

Autenticita jako klíč k úspěchu

I přes všechny podobné zážitky ho práce naplňovala a postupně si vybudoval jméno. Svůj byznys od začátku stavěl nejen na stěhování jako takovém, ale také na pomoci druhým. Za posledních několik let pomohl několika maminkám samoživitelkám se stěhováním zdarma a zapojil se i do dalších dobročinných aktivit.

Po pár letech v Litomyšli se zakázky začaly doslova hrnout, dost možná k tomu přispěla právě Tichého otevřenost na sociálních sítích. „Na nic si nehraju, když chci mluvit sprostě, tak mluvím. Lidé znají můj příběh, zdraví mě na ulici a mávají na mě. Jsem za to vděčný. Na druhou stranu vím, že některým lidem ležím v žaludku. Občas si na mě někdo stěžuje i bez důvodu, ale beru to s nadhledem,“ říká.

Dnes už se převážně specializuje na stěhování těžkých břemen po celé republice. Nejtěžší kotel, který se svým kolegou nesl, vážil 531 kilogramů. Jednou z nejsledovanějších zakázek na sítích bylo stěhování kotle pro maminku MMA zápasníka Karlose Vémoly. Video krátce po zveřejnění nasbíralo více než milion zhlédnutí.

Rodina je pro něj dnes jeho největším hnacím motorem. Partnerka ho podporuje, i když ne vždy souhlasí s tempem, jakým funguje. Jak sám říká, snaží se naučit zpomalit.

Jak se buduje rodinný podnik a co je předpokladem jeho úspěchu

„Dřív jsem bral třeba tři zakázky denně, ale nešlo to. Když se něco zkomplikuje na té první, na druhou už přijedete se zpožděním a tu poslední nakonec nestihnete vůbec. Pak to přináší jen stres a kazí dobré jméno firmy. Dnes už vím, že je mnohem lepší vzít jednu zakázku a udělat ji pořádně,“ dodává Tichý.

Památkou jeho složitého životního startu je jeho tvář posetá nápisy a obrázky. Nechal si je vytetovat po smrti maminky a babičky.

„Našel jsem v Praze tatéra, který mi ta tetování udělal, i když správně v tom věku neměl. Nechtěl jsem propadnout drogám ani alkoholu a tohle pro mě byl určitý typ závislosti. Když jsem cítil jehlu na krku a obličeji, alespoň na chvilku jsem přes tu bolest necítil nic jiného. Nic z toho, co mě uvnitř tolik bolelo,“ vypráví.

Ačkoliv tetování bere jako něco, co k němu patří, některých symbolů na obličeji dnes lituje. „Někteří lidé mě od prvního pohledu soudí dříve, než mne poznají. Děsí mne, až jednou dceru povedu do školky, že se jí děti budou smát, že je táta celý potetovaný,“ říká.