Miroslav Etzler: Bál jsem se říct si o pomoc. Dnes vím, že to byla největší chyba

Herec Miroslav Etzler otevřeně promluvil o alkoholu, depresích i chvílích, kdy uvažoval o konci života. V podcastu Příběhy duše popisuje, proč muži často dusí emoce až do nebezpečného bodu a proč považuje žádost o pomoc za projev odvahy, nikoliv slabosti. Hostem podcastu je rovněž náměstkyně primátora hlavního města Prahy, která má na starosti oblast zdravotnictví Alexandra Udženija.

„Měl jsem velmi citlivého, křehkého a skvělého tatínka, takže já vždycky všechno řešil emocionálně, ale přiznávat si prohry jsem dobře neuměl. Dlouho mi přišlo slabošské přiznat se k tomu, že mám nějaký problém. A to byla ta obrovská chyba,“ vzpomíná Miroslav Etzler na hraniční situace svého života, kdy už měl pocit, že dál to nezvládne. Dlouho věřil, že slovo psychiatr znamená životní prohru, možná dokonce nějaké ušpinění. Bál se, co by na jeho stavy řeklo okolí. A tak dlouhodobě potlačoval emoce do tak nebezpečného bodu, kdy uvažoval, že svůj život ukončí.

Únik hledal v alkoholu

Místo, aby situaci začal řešit, našel si únik v alkoholu. „Najednou to v hlavě udělalo cvak a všechno zmizelo. Jenomže ty problémy, které zmizely, byly druhý den větší a ne dvojnásobně, ale padesátinásobně větší,“ vzpomíná herec.

Zpětně si uvědomuje, že nejvíc jeho stavem trpělo jeho okolí. A to i přesto, že nikdy neskončil bez peněz nebo na ulici. „Nejpodstatnější krok k tomu, že jsem přestal, byl moment, kdy jsem si uvědomil, že nemám čas, že život příliš rychle letí.“

Pamatuje na časy, kdy hrál v Národním divadle a popíjel i během hraní. V momentě, kdy si řekl dost, vyhledal pomoc u primáře Karla Nešpora v Bohnicích. „Pan primář mi řekl, že už ztráty paměti mohou značit velmi vážnou situaci. Mozek není samospásný a můžou nastat definitivní změny, které jsou tragické.“ To zafungovalo. Mladý herec, který měl v Národním divadle jedno představení za druhým, dal výpověď. A šel se léčit.

Češi jsou stále pivními rekordmany, ale už pijí méně. Klesá i spotřeba alkoholu u dětí

„Nejvíc mě mrzí, že jsem přišel o spoustu času, když započtu i tu únavu, spánek a všechna ta strašná probuzení, tak jsou to minimálně tři roky života. A úplně nejhorší věc byla, že jsem se odcizil sám sobě,“ vzpomíná dnes.

Čechům chybí emoce

Z dětství si pamatuje chlapy jako vojáky, co se museli postarat o rodinu a nikdy nebrečí. „Můj řecký kamarád Evangelio mi kdysi řekl, že problém nás Čechů je, že nemáme emoce. Nikdy nás neviděl smát se tak, že bychom plakali. A podle mě to první, co ztratíme, když obrousíme emoce, je čirá radost, čirá bolest i čirý smutek.“

Podobný zážitek vypráví i Alexandra Udženija, která si jako politička dovolila mít na jedné konferenci čirou radost z úspěchu svého kolegy. Novináři hned začali nad její radostí spekulovat, jestli mu k vítězství náhodou nepomohla. „Já těm redaktorům psala a ptala se, proč si neumí představit, že by politik mohl mít radost z úspěchu někoho, koho má lidsky rád.“

Silná navenek, vyčerpaná uvnitř. Když kvůli očekávání okolí zapomínáme na sebe

Kromě ostychu přiznat problém a ukázat emoce nám život komplikuje neschopnost říkat ne. „A přitom je to kratší než ano. Mám vypozorováno, že spousta lidí, kteří mají nějaké velké trápení, neumí říkat ne, čímž se dostávají do hlubších a větších problémů. Ale říct já nechci je přitom často první věc a cesta k tomu, abychom se mohli cítit dobře.“

Dnes přitom funguje rychlá a snadná pomoc v podobě mobilní aplikace Záchranka. Tam lidé najdou psychosociální pomoc a hned vědí, kde ve svém okolí najdou pomoc, kterou potřebují a která jim může zachránit život. „Požádat o pomoc podle mě není slabost, ale naopak hrdinství. Když mě bolí koleno, jdu k ortopedovi. A když mě bolí duše, měla bych si to taky přiznat,“ říká náměstkyně primátora.

Herec závislost na alkoholu překonal a otevřeně mluví o tom, jak náročná cesta k abstinenci skutečně je. Díky své známé tváři i silnému dosahu na sociálních sítích dnes podporuje lidi, kteří se ocitli v podobně těžké životní situaci. A snaží se bořit společenské stereotypy i tlak okolí, které často brání lidem říct si o pomoc. Věří, že pokud člověk není na elektrickém křesle, vždy se dá něco dělat. „Mezi peklem a dobrým životem je jen jeden malý krůček. Nebojte se ho udělat,“ vzkazuje.

Jak překonával ty nejtěžší chvíle a co ho dnes dělá šťastným? Dozvíte se v dnešním díle Příběhy duše.