Neřídila se většinou. Chartistka z Krkonoš se po revoluci postavila za smíření i Romy

Nebála se vzdorovat režimu na malém městě. Nechodila k volbám, podepsala Chartu 77. Odvahu vzepřít se většině projevila i po sametové revoluci. Stala se pěstounkou romských dětí a usilovala o uctění památky zavražděných sudetských Němců. Příběh Hany Jüptnerové přináší článek ve spolupráci s Pamětí národa.

„Doba mého dětství byla zvláštní. Cítila jsem, že všechno kolem mě je cizí, nábytek po někom, spali jsme v pruhovaných peřinách původních majitelů a nikomu to nepřišlo divné. Nikdo nám neřekl, kdo bydlel v prázdných chaloupkách na stráních. Nikdo o tom nemluvil,“ líčila Jüptnerová. Její rodiče patřili mezi přistěhovalce, kteří přišli do bývalého okresu „Hohenelbe“ (Vrchlabí) na místo 45 tisíc odsunutých německých obyvatel.

Narodila se jako Hana Špičková v Trutnově v lednu 1952 a vyrůstala v Herlíkovicích u Vrchlabí v dřevěném dvojdomku po odsunutých Němcích. Dětství trávila s ostatními dětmi na stráních a v lesích na úpatí Krkonoš a už na střední škole se zajímala o politiku: po srpnové okupaci vymyslela, že jako třída pošlou Alexandru Dubčekovi k narozeninám přání. Našel se ovšem pouze jeden spolužák ochotný přání podepsat.

Její život se změnil v noci 28. prosince 1969. Jejich dřevěný domek tehdy zachvátil požár od kamen a Hana si zachránila život jako jediná z rodiny: „Spala jsem v pokojíčku v podkroví, vzbudil mě kouř, pak jsem vyskočila z okna.“

Maminka s bratrem se z hořícího domu nedostali, otec vyskočil s těžkými popáleninami a za deset dnů zemřel v nemocnici na embolii. Stihl však Haně nadiktovat adresy přátel, na které měla poslat parte matky a bratra. Byla mezi nimi i adresa jeho spolužáka ze studií v Brně Luboše Poláka, se kterým se sblížila a našla u něj druhý domov.

Popraveni a upáleni. Zákřovský masakr na konci války vyšel najevo až po osvobození

Jeho prostřednictvím se Hana seznámila s prostředím disentu. Luboš Polák žil na Českomoravské vrchovině, a protože nechtěl být součástí struktur znormalizované společnosti, pracoval jako noční hlídač v místním JZD. Po nocích přepisoval samizdaty a později patřil mezi první signatáře prohlášení Charty 77.

Na podzim roku 1970 zahájila Hana studia češtiny a němčiny na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (dnes Masarykova univerzita). Panovala na ní dusná atmosféra po čistkách, které odstartovaly normalizaci. Poslední rok studia studovala na partnerské univerzitě v Greifswaldu na pobřeží Baltu v tehdejší socialistické Německé demokratické republice (NDR). Až na konci pobytu objevila Junge Gemeinde, společenství mladých evangelíků, ve kterém se nadechla svobody. Společenství pořádalo kulturní akce – výstavy, koncerty, přednášky, o nichž se mladým lidem v Československu mohlo jen zdát.

„U výslechu jsem vždy mlčela“

Do Vrchlabí se vrátila po vysoké škole v roce 1976. Nastoupila jako učitelka na gymnázium v Jilemnici, kde poznala svého budoucího manžela Gerharda Jüptnera, který pocházel z neodsunuté německé rodiny. Narodil se v červnu 1945 a jako zázrakem přežil kruté poměry v internačním táboře pro Němce. Manželství se rozpadlo po dvou letech, Hana zůstala sama s dítětem a druhým na cestě.

Po rozvodu v září 1979 podepsala podruhé Chartu 77. Její první podpis zadržel bývalý partner Luboš Polák, protože ji chtěl chránit před problémy. Krátce po porodu druhého syna ji přijeli vyslýchat estébáci z Brna.

8 fotografií

„Většinou jsem mlčela nebo odcházela kojit do vedlejšího pokoje, zatímco oni se hrabali v krabicích a hledali kompromitující materiály. U výslechů jsme mlčela vždy. Věděla jsem, že na diskusi s nimi nemám. Při jednom výslechu mi řekli, že řeknou řediteli, když nepůjdu volit. Tak jsem mu to druhý den řekla sama. On to neměl jednoduché, také na něj tlačili. Na druhé straně nemohl vyhodit ženu-samoživitelku jen proto, že nechodí volit. Na tom by si Svobodná Evropa smlsla,“ vzpomínala.

Komunistický režim se bál medializace potlačování lidských práv, a proto byla vysílání Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky pro disidenty velkou podporou. Běžní občané se zase mohli jejich poslechem dozvědět necenzurované informace.

Po mateřské dovolené mohla Hana nastoupit zpět na jilemnické gymnázium. Vyhazov se StB nepodařil, tak jí zabavili pas. „To mě mrzelo ze všeho nejvíc, protože jsem jezdila s věčně nemocnými dětmi k Baltu. Když za mnou přijeli Pražáci, tak jsem si jim postěžovala, že mně potupně sebrali pas. Oni se začali smát a říkali: ‚A ty myslíš, že někdo z nás má pas?!‘“

Válka skončila, vraždění nikoliv. Krvavé léto 1945 mělo tisíce nevinných obětí

Být chartistkou na malém městě vyžadovalo kromě velké odvahy také sílu žít osaměle, protože zde chybělo širší společenství disidentů existující ve větších městech. Hana sílu čerpala na setkáních s pražskými disidenty nebo při návštěvách nedalekého Hrádečku, kde pobýval Václav Havel. „Jezdila jsem tam víckrát, půjčovala jsem si knížky, četlo se to mezi přáteli. Cítila jsem se vždycky jako po očistné lázni.“

Hana tak nabírala sílu na pravidelné návštěvy příslušníků StB, kteří se ji snažili zastrašovat. Tlak StB vyvrcholil po jejím vystoupení na pohřbu Pavla Wonky, svérázného a velmi tvrdohlavého vrchlabského disidenta, který skonal 26. dubna roku 1988 ve vězení v Hradci Králové a stal se tak poslední oběti československého komunistického režimu.

Pavel Wonka je označován za poslední oběť komunistického režimu v bývalém Československu.

Na hojně navštíveném pohřbu 6. května ve Vrchlabí Hana Jüptnerová řekla: „Byl jsi příliš nepohodlný, příliš nekompromisní, příliš nebezpečný pro mocné této země, ale především tohoto kraje, této periferie, kde jako by se stále vznášel duch pohraničí, krutosti, bezohlednosti a tisícerých křivd.“

Čtyři dny poté odešla „po dohodě“ ze školy. Cítila, že už nemůže a nechce ve školství zůstat. Opět se ocitla se dvěma dětmi bez prostředků a bez práce. Tu nakonec sehnala v blízké Hartě. Myla nádobí v cukrárně. „Byla to dobrá zkušenost, všichni byli ke mně milí. Vypravovaly se tu vtipy a příběhy.“ Potom „povýšila“ – mohla pracovat jako skladnice na stavbě čističky odpadních vod v Hartě. Listopad 1989 byl naštěstí za dveřmi.

„Cestovní pas mi přinesli až ke dveřím“

V listopadu 1989 se Hana okamžitě zapojila do dění v rámci Občanského fóra ve Vrchlabí. Začala učit na vrchlabském gymnáziu a jako členka zastupitelstva a městské rady se angažovala pro obnovu česko-německých vztahů. Plán česko-německého střediska vzájemného porozumění nevyšel, ale touhy po nápravě minulosti se nevzdala. Její zásluhou vznikl pomníček na Věřině cestě ve Špindlerově Mlýně, kde bylo v květnu 1945 bez řádného soudu zastřeleno 22 německých obyvatel města.

Hana Jüptnerová byla statečná a obětavá, oceňují Vrchlabští chartistku

Po revoluci Jüptnerová očekávala, že jí úřady vrátí pas, který ženě za normalizace zabavily. Když jí přišla výzva, aby si pro něj osobně přišla, odmítla. Úředníkům napsala, že pokud jí pas stejným způsobem odebrali, měli by jí ho také sami vrátit.

„A nic, že jo. A už se blížilo léto a já si říkám: ‚Kurňa šopa, já zas nemám ten pas. My zas nebudeme moct nikam jet.‘ A já v Německu měla docela hodně známých a přátel a každý prázdniny jsem tam jezdívala. No, ale nakonec opravdu přijeli s tím pasem až ke dveřím bytu a odevzdali mi ho,“ popsala.

Ačkoli Hana Jüptnerová prožila nelehký a ne příliš dlouhý život, zanechala po sobě zřetelnou stopu. Snažila se být prospěšná a kromě svých dvou synů vychovala tři romské děti v pěstounské péči. Zemřela po dlouhé nemoci v 67 letech 7. října 2019. V roce 2017 jí organizace Člověk v tísni udělila Cenu Příběhů bezpráví.