Opustila jistotu a vsadila na vlastní nápad. Dnes vyvíjí nanonáplast pro chirurgii
Speciální nanovlákenná náplast, která se sama přichytí ke střevní tkáni a pomáhá jejímu hojení. Takový materiál vyvíjí vědkyně Markéta Hujerová z Technické univerzity v Liberci pro pacienty po operacích střev. Po úspěšných preklinických testech se nyní snaží technologii posunout k prvním klinickým studiím.
Málo se to o vás ví, ale mimo jiné jste zakladatelkou značky oblečení pro ženy. Jak se vědkyně k něčemu takovému nachomýtne?
S kamarádkou Annou Davidovou, kterou jsem poznala během studií MBA na University of St. Francis, jsme se už kdysi shodly, že nám chybí určitý typ oblečení pro ženy v managementu. Na trhu existují luxusní značky, ale ty jsou pro většinu žen cenově nedostupné. Na druhé straně je běžná konfekce, která často není příliš kvalitní ani pohodlná.
Proč je to podle vás tak důležité?
Možná to zní jako maličkost, ale oblečení výrazně ovlivňuje, jak se člověk cítí a jak vystupuje. Muži v managementu mají často zažitý styl oblékání, díky němuž se cítí sebejistě. U žen mi něco podobného chybí. Navíc nechceme budovat jen značku oblečení. Rády bychom kolem ní vytvořily i komunitu žen, které si budou předávat zkušenosti a navzájem se podporovat.
Ing. Markéta Hujerová, Ph.D., MBA
|
Vám někdy podpora chyběla? V tom smyslu, že byste musela dokazovat víc než ostatní nebo být průbojnější, abyste uspěla.
Ve vědě jsem se s typickými předsudky vůči ženám příliš nesetkala. Paradoxně jsem podobné situace zažívala spíš v byznysu. Je to velmi kompetitivní prostředí a člověk musí přijít na jednání s vědomím, že do té místnosti patří. Dlouho jsem měla pocit, že musím neustále dokazovat své kvality – vyjmenovávat tituly, zahraniční stáže, ocenění a používat odborné termíny, aby bylo zřejmé, že se v oboru vyznám. Postupně jsem ale pochopila, že to není potřeba. Vím, že jsem se do těchto pozic nedostala náhodou, a už necítím potřebu si své místo obhajovat.
A ve vědě? Existují v ní překážky, kterým ženy čelí častěji než jejich mužští kolegové?
Spíš narážíme na systémové nastavení, které komplikuje život jak ženám, tak mužům. Příkladem je prestižní grant pro mladé vědce, který jsem letos získala. Trvá pět let a žádost se podává zhruba rok dopředu. V podstatě tak rozhodujete o svém profesním životě na šest let dopředu, aniž víte, zda podporu získáte. Mně je dnes 32 let a grant poběží dalších pět let. Pokud bych se v té době rozhodla založit rodinu, narážím na problém, že podobné granty lze přerušit jen na velmi omezenou dobu. Navíc přerušením grantu přichází o financování celý tým, ne jen já. To podle mě není problém pouze žen. Dnes je běžné, že na rodičovské zůstávají i muži. Přesto je systém nastavený tak, že dlouhodobější přerušení výzkumné kariéry prakticky neumožňuje.
Vy jste ale i přesto udělala poměrně odvážný krok – z prostředí firem a byznysu jste se rozhodla vrátit k vlastnímu vědeckému projektu. Co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem si nemyslela, že budu podnikat. Během doktorátu jsem si ale kvůli nízkému stipendiu musela hledat práci mimo univerzitu. Naštěstí jsem se dostala do českých nanotechnologických firem, kde jsem získala cenné zkušenosti. Dlouho jsem si myslela, že budu pomáhat rozvíjet cizí projekty. Pak mi ale došlo, že pokud nebudu mít odvahu převzít odpovědnost za vlastní výzkum, naše nanovlákenná náplast zůstane jen tématem disertační práce. Získám titul a půjdu dál pracovat na cizích nápadech. A to mi najednou přestalo dávat smysl.
Co jste udělala?
Na začátku roku 2025 jsem ukončila všechny své dosavadní spolupráce. Odevzdala jsem služební auto, vzdala se manažerských pozic i stabilního příjmu. V podstatě jsem se vrátila z rozjeté byznysové kariéry zpět na začátek. A založila startup Nanoflexion.
To muselo být těžké.
Bylo. Chodila jsem do různých inovačních center a inkubátorů, kde všichni mluvili o podpoře startupů a vědců. Když jsem ale skutečně udělala krok do nejistoty a začala projekt budovat, zjistila jsem, že reálná pomoc často končí u mentoringu nebo školení. Mentoring je důležitý, ale v určité fázi už nepotřebujete další seminář. Potřebujete finance, tým, právní podporu a pomoc s uvedením produktu na trh. Skutečnou podporu jsme nakonec našli až v biotechnologickém inkubátoru i&i Prague. Tam jsme získali finanční prostředky a kontakty, které nám pomáhají projekt posouvat dopředu.
Měla jste někdy chuť to vzdát?
Ano. Když jsem přišla o jistotu příjmu a zároveň narážela na nedostatek podpory, vážně jsem přemýšlela, že se vrátím do korporátního prostředí. V té době mi ale velmi pomohl manžel. Připomněl mi, proč jsem se na tu cestu vydala. Řekl mi, že nemůžu myslet jen na sebe, ale i na budoucí pacienty, kterým by naše technologie mohla pomoci. To pro mě byl důležitý moment.
Náplast budoucnosti
Jak vlastně vznikl nápad na nanovlákennou náplast?
Začalo to v roce 2018, kdy za námi přišel profesor Václav Liška z Biomedicínského centra Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Upozornil nás na závažné pooperační komplikace po operacích střev, zejména na takzvaný anastomotický leak, tedy situaci, kdy dochází k úniku střevního obsahu v místě chirurgického spojení střeva. Dalším problémem jsou srůsty, kdy se hojící tkáň začne přichytávat k okolním strukturám. Profesor Liška se nás zeptal, zda by nebylo možné tyto komplikace řešit pomocí nanotechnologií.
Bylo od začátku jasné, že je to správná cesta?
Vůbec ne. Řada lidí nás od podobného projektu odrazovala. Někomu připadal příliš ambiciózní, jiní pochybovali, že by něco takového mohlo fungovat. Mně ale dávalo smysl, že impuls přišel přímo od chirurga, který se s tímto problémem setkává každý den v praxi.
Jak samotný vývoj probíhal?
Na začátku jsme nevěděli prakticky nic. Nikdo před námi podobný materiál v této indikaci netestoval na velkých zvířecích modelech, natož u lidí. Museli jsme najít správné materiálové složení a vyzkoušet řadu různých variant. Některé fungovaly, jiné vůbec. Právě hledání optimální kompozice se stalo hlavním tématem mé disertační práce. Během vývoje jsme společně realizovali přibližně sto preklinických operací na prasatech. Díky tomu jsme mohli sledovat, jak se materiál chová a zda skutečně podporuje hojení.
Nanonáplast Markéty HujerovéNanonáplast je tenká membrána vytvořená z husté sítě nanovláken. Chirurg ji během operace přikládá na místo, kde je potřeba podpořit hojení tkáně. Díky své struktuře vytváří dočasnou oporu, chrání operované místo a pomáhá snižovat riziko komplikací. Po splnění své funkce se postupně sama rozloží a tělo ji vstřebá.  |
K jakým výsledkům jste zatím dospěli?
Ukázalo se, že materiál má potenciál významně podpořit hojení tkáně a snížit riziko vzniku anastomotického leaku. To je pro nás velmi povzbudivý výsledek. V budoucnu bychom se chtěli ještě více zaměřit na problematiku pooperačních srůstů, která je z výzkumného hlediska složitější a vyžaduje další testování.
Můžete nám, laikům, vysvětlit, jak náplast funguje?
Naše náplast funguje v principu velmi jednoduše. Přirovnávám ji k běžné náplasti na prst. Chirurg po dokončení spojení střeva náplast přiloží na místo anastomózy (spojení dvou anatomických struktur, pozn. red.), a ona díky své struktuře a povrchovým vlastnostem sama přilne k tkáni. Není potřeba žádná další fixace ani složité upevňování. Pro chirurga je to rychlý krok navíc, který může pomoci ochránit nejkritičtější místo celé operace.
Řeší náplast pouze riziko úniku střevního obsahu?
To je její hlavní úkol a zároveň komplikace, která je pro pacienta nejnebezpečnější. Vedle toho se ale chceme více zaměřit také na problematiku pooperačních srůstů. Ideální stav by byl, kdyby náplast z jedné strany podporovala hojení střevního spojení a z druhé strany zároveň bránila vzniku srůstů. To je ale technologicky složitější a vyžaduje to další vývoj.
Mohla by se technologie v budoucnu využívat i při jiných operacích?
Myslím, že ano. Pokud se podaří úspěšně zavést tuto první aplikaci, otevírá se prostor pro využití i v dalších chirurgických indikacích, kde vznikají podobná tkáňová spojení. Rádi bychom časem vybudovali širší produktovou řadu založenou na stejném principu.
Robot rozhoduje a pomáhá chirurgům na sále, říká primář ortopedie Hoferek |
V jaké fázi se projekt nachází dnes? Zkoušeli jste už náplast u lidských pacientů?
Zatím ne. V současnosti se připravujeme na první klinické testování u lidí. Máme za sebou rozsáhlou preklinickou fázi a nyní pracujeme na tom, aby celý vývoj splňoval všechny regulatorní požadavky. Termín bude záviset i na tom, kdy se podaří zajistit potřebné investice.
Jak složité je získat investora pro zdravotnickou technologii?
Je to poměrně specifická oblast. Vývoj zdravotnických prostředků je dlouhodobý proces a návratnost investic bývá výrazně delší než například u technologických startupů. Proto hledáme partnera, který půjde po té cestě s námi. Nejde o projekt, který během několika let ovládne trh. Je to postupná cesta od výzkumu přes klinické studie až po reálné využití v nemocnicích.
Věda ze Sudet
Nanovlákenné náplasti jste začala vyvíjet až během studia. Kam původně směřovaly vaše kariérní plány?
Vždycky mě to táhlo k medicíně. Nakonec jsem sice vystudovala technický obor, ale je trochu ironie osudu, že dnes jsem doktorka a pracuji na technologiích pro medicínu.
Kdysi jste prohlásila, že jste si dlouho myslela, že do vědy nepatříte. Proč?
Byla to kombinace několika věcí. Měla jsem představu, že věda je prostředí pro mimořádně nadané lidi a že tam člověk musí být absolutní génius. Dnes už vím, že to tak není. Navíc jsem si tehdy neuvědomovala, jak rozdílné mohou být jednotlivé typy výzkumu. Já se věnuji aplikovanému výzkumu, kde je důležité propojovat různé obory, komunikovat s odborníky z praxe a hledat cesty, jak převést nápad do reálného produktu. Nejde jen o znalosti, ale také o vytrvalost, schopnost spolupracovat a dotahovat věci do konce.
Neodrazujme dívky od technických předmětů. Podpořme je, vyzývá vědkyně |
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří zvažují vědeckou kariéru? Proč má podle vás smysl jít dnes do vědy?
Musím upřímně říct, že navzdory všem výzvám mám díky vědě krásný život. Přináší obrovskou akademickou svobodu a možnost potkávat inspirativní lidi. Součástí vědecké práce jsou také mezinárodní konference, stáže a spolupráce. Člověk se neustále učí, poznává nové kultury a buduje si kontakty po celém světě. Ve vědě navíc máte možnost pohybovat se na hranici toho, co lidstvo už ví, a toho, co teprve objevuje. Můžete přispět k tomu, aby se společnost posunula o krok dál. A to je podle mě úžasné privilegium.
Na druhou stranu by po tom všem, co popisujete, mohl mít někdo pocit, že věda je jen o cestování, oceněních a zajímavých příležitostech.
Tak to ale samozřejmě není. Za tím vším jsou roky práce, které už tolik vidět nejsou. Věda rozhodně není zaměstnání na osm hodin denně. Jsou za ní hodiny v laboratoři, u počítače, psaní grantů a publikací. Myslím, že lidé někdy vidí ocenění nebo úspěchy, ale už ne to, co jim člověk musel obětovat. Mám méně času na rodinu, přátele i běžný osobní život, než bych si přála. Neříkám to jako stížnost. Tu cestu jsem si vybrala a dává mi smysl. Jen si myslím, že je fér mluvit i o tom, že za každým úspěchem je spousta práce, která není na první pohled vidět.
Měla jste možnost působit na prestižních zahraničních pracovištích, přesto jste se vrátila do Liberce. Nelákala vás práce v cizině víc?
Na zahraničních univerzitách bych možná dělala vědecky ještě zajímavější projekty. Zároveň bych ale pravděpodobně neměla takovou svobodu rozvíjet vlastní nápad. S největší pravděpodobností bych tak nepracovala na nanovlákenné náplasti. To téma by zůstalo tady na univerzitě a nevím, jestli by ho někdo posunul až do fáze, v níž je dnes. Neříkám to proto, že by to nezvládl nikdo jiný. Spíš jsem za těch několik let nasbírala specifickou kombinaci zkušeností. Navíc můj manžel je velký patriot Jablonce nad Nisou, kde bydlíme, takže jsme rádi, že jsme zůstali na severu. (úsměv)
Další zprávy
Miroslav Etzler: Bál jsem se říct si o pomoc. Dnes vím, že to byla největší chyba
Američan žijící v Praze: Češi jsou vzdělaný a šikovný národ. Chovám k vám respekt
Babišovi se s Macinkou dobře pracuje. Ale nemluvím tak jako on, dodal premiér
Právě vysíláme
