Ludvík Vaculík dokázal lidi okouzlit svým „valašstvím“, byl věčný provokatér

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti se vzpomínalo na spisovatele Ludvíka Vaculíka. Není to náhoda. Rodák z valašského Brumova, který přišel na svět v červenci před sto lety a zemřel v červnu 2015, se uherskohradišťské přehlídky několikrát účastnil a měl k ní blízký vztah.

„Dokonce zde udělil poprvé a naposledy v životě svou Cenu Ludvíka Vaculíka publicistovi a spisovateli Jiřímu Peňásovi,“ řekl režisér Břetislav Rychlík v pondělním programu, který pořádal Český rozhlas a připravila ho redaktorka Markéta Macháčová.

Situace jako vystřižená z nějaké české komedie se odehrála roce 2004. Vaculík přišel k venkovní restauraci, kde Peňás seděl s přáteli včetně Rychlíka. S výkřikem, že pro něj něco má, mu předal velký finanční obnos. Podmínkou předání ceny ovšem bylo peníze ihned utratit za nejlepší alkohol, což přítomní vzápětí udělali.

15 fotografií

Každopádně kdyby se svých stých narozenin dožil, nejspíš by je podle Rychlíka oslavil v Mařaticích ve vinném sklepě U Lisu. „Ten dříve provozoval náš kamarád, gajdoš Petr Vyhlíd, výborný člověk,“ podotkl Rychlík. „Rozhodně by u toho nechyběla muzika. Vaculíkovi se vždycky podařilo nějakou zajistit,“ připomněl.

A také by nejspíš zpíval. „Jednou dokonce zpíval přímo na náměstí v programu, který jsem pro filmovou školu dělal,“ vzpomínal Rychlík. „Protože máme narozeniny ve stejný den, nadělili jsme si společný dárek. Já svůj pořad, ve kterém on zpíval.“

Při každé návštěvě Uherského Hradiště navíc nemohlo podle vzpomínek Vaculíkova syna Jana chybět ani setkání s výtvarníky, manželi Vladislavem a Idou Vaculkovými.

Pro všechny velký literát, pro dceru tyran a mizogyn. Ludvík Vaculík by oslavil 100 let

Sté výročí Vaculíkova narození si připomněli koncem června také v jeho rodném městě Brumově-Bylnici. Rychlík i Vaculík mladší u toho nemohli chybět.

Jedním z vrcholů programu totiž byla divadelní adaptace románu Sekyra v podání brněnského HaDivadla. Režíruje ji Rychlík a Jan Vaculík v ní ztvárnil jednu z vedlejších rolí.

„Tento román se odehrává v Brumově a pojednává o citlivém období v novodobé historii města, o kolektivizaci a nástupu komunismu. Byli jsme velmi zvědaví, jak představení dopadne. I když nebylo technicky dokonalé, hrálo se nám tam moc dobře,“ řekl spisovatelův syn.

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti se vzpomínalo na spisovatele Ludvíka Vaculíka. Na snímku Jan Vaculík, spisovatelův syn. (27. červenec 2026)

Reakce publika byly podle něj velmi uvolněné a spontánní, téměř nadšené. Bylo tam i hodně mladých lidí, dětí ze škol a studentů klobouckého gymnázia, kterým rozdali lístky.

„Když to hrajeme v Brně, chodí tam lidé se zájmem o literaturu a divadlo. Vnímají Sekyru jako jeden z nejvýznamnějších českých románů 20. století, berou to daleko vážněji,“ podotkl Vaculík mladší.

Kromě představení uspořádalo město k výročí také literární soutěž pro děti a mládež. Navíc byla odhalena pamětní deska a vznikla naučná stezka spojená s místy Vaculíkova života a díla.

Deset let bez Ludvíka Vaculíka? Jako by tu byl stále s námi, říkají přátelé

„Vybrali jsme deset míst, která jsou spjata s tím, o čem tata psal,“ popsal syn Jan. „Původně jsme chtěli skutečnou stezku s tabulemi, ale zůstali jsme u úvodní tabule ve výloze cukrárny paní Kostkové a na dalších deseti místech jsou jen malé tabulky s QR kódem.“ Další popis a texty jsou na webových stránkách ludvikvaculik.cz.

Lidé tak mohou navštívit místo, kde stál rodný dům spisovatele, splav, kde se jako malý koupal, dramatické místo požáru osmi stodol v Návojské ulici, legendární starou jamu na Řehonůřce nebo Vilímkovu chatu, kde se v 80. letech odehrálo setkání zakázaných spisovatelů.

Rodné Valašsko bylo brzy Ludvíkovi malé. „Tata celé mládí toužil po velkém světě. Chtěl opustit ten zapadlý Brumov,“ vysvětlil syn Jan. Proto také odešel na školu k Baťovi do Zlína. Představoval si, že ho firma pošle do světa.“

Toužil dobýt svět

Když ale zjistil, že by musel prodávat boty, připadalo mu to jako nízké živobytí,“ pousmál se syn. „Tak nakonec z té obchodní školy zběhnul a obchodníkem se nestal.“

Vaculík dál toužil po velkém světě a ten se mu otevřel, když přišel do Prahy. „Tam najednou zjistil, že i ten rodný Brumov má svou hodnotu. Že je to něco, co se dá uplatnit jako určitá výjimečná substance,“ popsal Jan Vaculík.

„Svým valašstvím dokázal upoutat pozornost a okouzlit lidi. Začal třeba kupovat všechny moravské zpěvníky a studovat rozdíly nářečí mezi jednotlivými vesnicemi na Valašsku.“

Místa spojená s Vaculíkovým životem jsou k vidění i ve čtyřdílném dokumentu Valašský snář, který natočil Břetislav Rychlík s Ludvíkem Vaculíkem v roce 1999.

„Odmítl režisérku Chytilovou, která by si na něm s chutí smlsla, a zavolal mi. Řekl, že si mě vybral, abych natočil něco nikoliv o něm, ale o jeho rodném kraji. Tak vznikl Valašský snář,“ zavzpomínal Rychlík.

„Natáčeli jsme celý rok, tehdejší vedení brněnského televizního studia ale nechalo celý hrubý materiál smazat. To je takřka zločin, vždyť Vaculík byl jednou z nejvýznamnějších postav českého společenského života 20. století,“ posteskl si Rychlík.

Spisovatelova žádost jej tehdy překvapila. O to víc pak byl zaskočený, když se až po jeho smrti od syna Jana dozvěděl, že Vaculík byl zvláštní samorost a solitér, nikdy s nikým nespolupracoval. I když byl Rychlík výrazně mladší, spřátelili se.

„Nejvíc jsme se poznali, když jsme odjeli k nám chalupu do Javorníka a promítali si tam ten hrubý materiál k dokumentu. Mezitím jsme šli občas na houby, do Blatnice na víno, nebo jen seděli a povídali si. Strávili jsme tam asi tři týdny,“ popsal režisér. „Sčuchli jsme se jak dva psi,“ říkával prý potom spisovatel.

Pro všechny velký literát, pro dceru tyran a mizogyn. Ludvík Vaculík by oslavil 100 let

Přišla řeč i na nekonvenční partnerské vztahy Ludvíka Vaculíka a ne příliš vzorný osobní život. Od roku 1949 byl ženatý s Marií, které říkal Madla. Měl s ní tři syny, Jan je nejmladší z nich.

Jejich manželství ale po desetiletí provázely Vaculíkovy mimomanželské vztahy. Přesto se nikdy nerozvedl a opakovaně tvrdil, že rodinu nechce opustit.

„Madlu jsem měl strašně rád. Ona to vše ustála. Včetně tlaků Státní bezpečnosti, aby se se rozvedla. To je něco obdivuhodného. Bylo úžasné, co vše ta droboučká žena unesla,“ zavzpomínal Rychlík.

Nevěry jako inspirace

Nejznámější je jeho vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, s níž měl dceru a syna. Ani tento vztah ale nevedl k rozvodu. Vaculík se tak dlouhá léta pohyboval mezi dvěma rodinami.

Své vztahy navíc nijak neskrýval. V knihách jako Český snář nebo Jak se dělá chlapec otevřeně psal o erotice, svých nevěrách i citových konfliktech. To mnozí obdivovali, jiní mu to naopak vyčítali, protože nerespektoval soukromí blízkých.

Pro Marii Vaculíkovou byly manželovy nevěry bolestné. Až ke konci života se jejich vztah zklidnil a získal novou podobu. Byl založený hlavně na vzájemné závislosti, přátelství a společně prožitém životě, spíše než na vášni. „Láska je to, co je na konci, vyznal se jako kající se hříšník. Vrazilo mi to úplně slzy do očí, když jsem to četl,“ podotkl Rychlík.

Spisovatel Ludvík Vaculík na knižním veletrhu. (19. října 2013)

Ideální ovšem nebyly ani Vaculíkovy vztahy s dětmi. „Tata nás měl ve věku pro rodičovství zcela nezralém. Ostatně jednou z věčných otázek je, v jakém věku se Valach stane zralým. Někdo říká ve čtyřiceti, někdo v sedmdesáti, jiný, že nikdy. Vychovával nás po valašském způsobu s tím, že děti je třeba občas seřezat,“ popsal syn Jan.

„Pak ve věku zralejším měla syna Jožina, ale místo toho, aby žil lásku k němu, tak o tom začal psát. Tím to celé zkazil,“ řekl v narážce na román Jak se dělá chlapec. „Bylo mi ho líto. Proto jsem nemohl tu knihu nikdy dočíst.“

Lidé se loučili s Vaculíkem. Vyhnal komunisty ze sedadel, vzpomínal Klíma

Jan přiznává, že teprve až díky zkoušení inscenace Sekyra dokázal svého otce poznat nejvíc. Víc, než během společného života. „Mít možnost podílet se na tomto představení, to pro mě byl životní zážitek.“

Ludvík Vaculík byl jedním z nejvýznamnějších českých spisovatelů druhé poloviny 20. století, statečným odpůrcem totality a zároveň člověkem, který v osobním životě opakovaně selhával.

Proto se sám nevnímal jako morální vzor. Své chyby považoval za součást lidského života. A také za materiál, z něhož vzniká literatura.