Koupila dům a zachránila v něm tradici. Tu práci musíte milovat, říká hrnčířka

Dlouhá staletí už se lidé v Levíně na Litoměřicku věnují hrnčířství a keramice. Městys byl v dávných dobách řemeslem vyhlášený a stal se díky němu poměrně bohatým obchodním centrem. Dnes už je tu sice dílen podstatně méně než kdysi, i tak tu ale lidé keramiku stále dělají. Mezi pokračovatele tradice patří také Magdalena Brožová z hrnčírny v domě čp. 10.

Je v Levíně ještě prostor pro dalšího hrnčíře, nebo už je obec keramikou úplně zaplněná?
Prostor tu určitě je. V době největšího rozkvětu tu podle tradice bývalo kolem padesáti hrnčířských mistrů, možná i více. Keramika se vyráběla prakticky v každém domě. Někde se jí lidé věnovali sezonně, jinde na plný úvazek. Takže si vůbec nemyslím, že by dnes byl Levín pro dalšího hrnčíře plný. Naopak si myslím, že jich tady může být klidně mnohem víc. Proč ne? Levín má úžasnou historii a myslím, že by bylo hezké, kdyby se sem další lidé, kteří se řemeslu věnují, přestěhovali.

Kdy se vlastně tradice levínského hrnčířství začala psát?
Keramika se tady vyráběla už od středověku. Nejprve to byla červeně malovaná keramika, která nebyla glazovaná a zdobila se červenou hlinkou. Největší a nejslavnější období levínského hrnčířství ale přišlo na konci 17. a v 18. století. Tehdy se keramika vyráběla z místního jílu, který se tady těžil. Právě kvalitní ložisko jílu bylo jedním z hlavních důvodů, proč se tu hrnčířství tak výrazně rozvinulo. Dělaly se zde především nádoby, které lidé běžně potřebovali v domácnosti. Ze zdobení pak byly typické hlavně rostlinné motivy. Objevovaly se růže, šištice, stylizované květiny nebo tulipány, někdy také motivy zvířecí nebo geometrické. Byla to velmi specifická a krásná keramika.

Korporát ji vyždímal. Sedla ke kruhu a její keramiku chtějí po celém světě

Jak významnou roli hrálo hrnčířství v životě tehdejšího Levína?
Velmi významnou. Říká se, že levínské hrnčířství patřilo ve své době rozsahem k jednomu z největších v českých zemích a význam mělo i v rámci střední Evropy. Odpradávna tady fungoval hrnčířský cech a Levín získal i status městyse. Bylo to vlastně poměrně bohaté obchodní centrum. Hrnčíři nebyli jen lidé, kteří někde v dílně vyráběli nádoby. Byli to významní podnikatelé, členové cechu a někteří z nich také členové obecní rady. Hrnčířství tedy nebylo nějaké okrajové řemeslo. Naopak, bylo jednou z věcí, které Levín dlouhou dobu živily a které určovaly jeho charakter.

Kdy začal význam levínského hrnčířství postupně upadat?
Postupně se vyčerpalo místní ložisko jílu a zároveň se změnila technologie. Začaly se používat jiné pece a vyráběla se například polokamenina (typ materiálu, něco mezi keramikou a porcelánem, pozn. red.) nebo bělnina (velmi jemná keramika s děravou a křehkou vnitřní strukturou, pozn. red.). Už nebylo potřeba tolik dílen jako dřív a počet hrnčířů postupně klesal. Říká se, že po první světové válce tu ještě fungovalo šest dílen. Po druhé světové válce už zůstaly pouze dvě. Jedna z nich byla právě tady u nás v čp. 10 a druhá u sousedů. Po válce pak postupně zůstala v provozu už jen tato dílna. Patřila českému státu a hospodařilo v ní družstvo, které sem dosazovalo různé hrnčíře. Vystřídala se jich tu řada. V roce 1986 pak hrnčírnu koupil Milan Žofka, keramik a sochař z Teplic. Ten tady působil dalších třicet let.

A jak jste se do Levína a ke zdejší keramice dostala vy?
Pocházím z Klínce u Mníšku pod Brdy a tam byla dílna, kde se keramika vyráběla již od začátku 19. století. Ve 30. letech 20. století tam začali vyrábět malovanou uměleckou keramiku, na které pracoval i akademický malíř Zdislav Hercík. Po válce odešel jinam a ve vsi se říkalo: „Šel někam na sever, kde měli kulatý kostel.“ S malířkou Ivanou Švarcovou jsme dříve vyráběly volné repliky těchto malovaných předmětů a chtěly jsme zjistit, kam se Hercík po válce přesunul. Pátraly jsme na internetu a zjistily, že se jedná o Levín. Tak jsme se sem přijely podívat, abychom zjistily, jestli jeho dílna ještě existuje.

Tady jsme se potkaly s Milanem Žofkou, tehdejším majitelem hrnčírny v čp. 10, který nás ochotně provedl po celém domě. Genius loci toho místa nás natolik dostal, že jsme v Levíně v roce 2013 uspořádaly keramické sympozium, nejprve v jiném pronajatém objektu, ale od roku 2014 již na hrnčírně čp. 10, kterou nám Milan pronajal. Měl tenkrát objekt už jen jako chalupu a uvažoval o jeho prodeji. Já jsem se do místa postupně zamilovala. Od začátku jsem měla sen a vizi obnovit původní historickou pec, která v domě byla. V té době nebyla v provozu a byl zbouraný sopouch. Říkala jsem si, že kdyby dům koupil někdo, kdo nebude mít ke keramice vztah, mohl by pec jednoduše zbourat. Chtěla jsem ji proto zachránit, opravit a zkusit v ní znovu pálit. To se podařilo v roce 2017, rok potom, co jsem objekt od Milana odkoupila.

24 fotografií

Podle čeho levínskou keramiku poznáme?
Má několik podob podle toho, z jakého období pochází. Ta nejstarší, červeně malovaná keramika, vznikala i na jiných místech. Podobné výrobky známe například z Českolipska, Davelsko-Štěchovicka nebo ze Saska. Je to režná keramika se žlutavým střepem, na kterém jsou červené linky nebo malba. Mnohem typičtější je však keramika z 18. století, která se zdobila hlinkou. Takový způsob zdobení se samozřejmě používal i jinde, ale v Levíně jsou typické určité motivy – šištice, stylizované tulipány a další rostlinné prvky, ale i geometrické. Později, když se vyráběla bělnina a kamenina (velmi pevná a tvrdá keramika, pozn. red.), byla zase typická modrá keramika. Používala se modrá engoba (řídká směs hlíny a vody s barvicími oxidy či keramickými barvítky, pozn. red.) a na ní byly bílé tečky. Právě to si dnes lidé nejčastěji spojují s pojmem levínská keramika.

Proč se podle vás právě tato modrá keramika s bílými tečkami tak výrazně zapsala do povědomí lidí?
Zachovaných kusů starší levínské keramiky je opravdu velmi málo. V litoměřickém muzeu měli několik exemplářů z 18. století a byla tam také expozice, ale ta už byla zrušena. Lidé tak nemají příliš možností si: „To je levínská keramika.“ Jenže levínská keramika je ve skutečnosti mnohem širší pojem a zahrnuje několik různých období i technik.

Jak vypadala práce hrnčíře v minulosti?
Dříve to byla opravdu velká dřina. Hrnčíř si musel nejprve natěžit a připravit samotnou hlínu. Tento proces zahrnoval třeba přeplavování, což znamenalo, že se hlína rozmíchala v kádi s vodou na bláto. Kamínky a další nečistoty klesly ke dnu a čistá, jemná hlína zůstala plavat na hladině. Ta se pak odebrala a hrnčíř ji nechal vyschnout do hustoty modelovací hmoty. Hlína se také zpracovávala šlapáním nohama. Potom se z ní na kopacím kruhu vytáčely nádoby. Následně se dekorovaly, nechaly se uschnout a potom se pálily. Záleželo ale samozřejmě na konkrétním období a technologii, postup tak mohl být i trochu jiný. Celý proces byl každopádně mnohem delší a fyzicky náročnější než dnes a člověk nad ním musel mít mnohem větší kontrolu.

Jak je to s výrobou dnes?
Dnes si hrnčíř většinou koupí hlínu už průmyslově zpracovanou a vyčištěnou v plastickém stavu. Na elektrickém kruhu z ní vytáčí nádobu, nechá ji uschnout a případně ji ještě dekoruje. Potom ji přežahuje v elektrické peci. Následuje glazování a druhý výpal. Je to samozřejmě pořád těžká práce, ale ve srovnání s minulostí je celý proces výrazně kratší a jednodušší. Já se ale snažím část těch původních postupů zachovat. Kupuji si různé jíly a směsi, které mezi sebou míchám. Vytvářím si vlastní hmoty a vyrábím si také vlastní glazury a engoby. Mám elektrický kruh, ale mám tady i kopací. Ale hlavně pálím postaru dřevem, což je pro mě nejdůležitější. Člověk musí po celou dobu u pece být, přikládat a sledovat, co se uvnitř děje, a také trochu rozumět technologii.

Levínská keramika.

Jak dlouho tedy trvá celý proces od kusu hlíny až po hotový výrobek?
U mě je ten proces poměrně dlouhý, protože pracuji s většími pecemi. Kromě té historické mám k dispozici i další, modernější. Musím nejdříve vyrobit dostatek věcí, aby bylo možné pec správně naplnit. Nádoby se do pece nedávají náhodně. Musí se poskládat tak, aby pecí správně procházel plamen a aby se výrobky vypálily rovnoměrně. Můj výrobní cyklus proto trvá zhruba měsíc a půl, než mám dostatek výrobků na jednu pec. U velké historické pece v čp. 10 jsou to klidně tři měsíce. Do toho se musí započítat vytváření výrobků, jejich dekorování, sušení, případný přežah, glazování, nakládání pece, příprava dřeva a samotný výpal.

Co se z původního levínského řemesla snažíte zachovat především?
Už jsem zmínila přístup k materiálům, ale nejdůležitější je pro mě výpal dřevem. Jedině oheň podle mě vdechne keramice život. Efekty, které vznikají ve dřevovýpalu vlivem plamene a popela, jsou zcela neopakovatelné. Vznikají naprosté originály, protože výsledek nikdy není úplně předvídatelný. Navíc díky výpalu na vysokou teplotu (1 350 °C) keramika získává velkou mechanickou odolnost a užitnou kvalitu.

Jaký je dnes zájem mladší generace o tradiční hrnčířství? Vy sama děláte i různé workshopy, takže do toho, předpokládám, máte vhled...
O keramiku je dnes obrovský zájem. Lidé chtějí chodit na workshopy, chtějí si sáhnout na hlínu, něco si sami rukama vyrobit a u keramiky hlavně relaxovat. Málokdo už ale jde dál a chce se skutečně naučit zvládnout celý proces. Hrnčířství je poměrně obsáhlé řemeslo. Člověk se roky učí pracovat s materiálem, poznává technologii, glazury, výpal a pořád se učí a vyvíjí. Když to chce dělat na nějaké úrovni, je za tím hodně práce. Takže zájemců, kteří by chtěli opravdu proniknout do celého řemesla a třeba se stát hrnčířem na plný úvazek, není tolik.

A dá se dnes hrnčířstvím uživit?
Samozřejmě dá. Je to ale dlouhá a tvrdá cesta. Já jsem začínala před dvaceti lety, takže dnes už mám naštěstí vybudované svoje stálé zákazníky. Záleží také, jaké má člověk zázemí a jaké nároky a očekávání. Musí tu práci milovat, tady nejde v první řadě o vydělávání peněz. Pokud je potřeba, aby hrnčířství uživilo celou rodinu, je to samozřejmě o něco složitější. Člověk musí najít určitou díru na trhu, kde bude úspěšný a rozpoznatelný. Zároveň musí dělat něco, co ho baví a v čem se může seberealizovat. To je podle mě ta nejtěžší část – najít mezi tím rovnováhu. Je to práce, která vlastně nikdy nekončí. Na druhou stranu přináší určitou svobodu a je to tvůrčí proces, který má hmatatelné výsledky. Není to pro každého. Stejně jako v jakémkoli jiném oboru: pokud něco děláte naplno, dobře a s láskou, musí to jít, pokud vytrváte.