Manžel na osudnou směnu nechtěl jít. Žena si bolest z hornické tragédie nese už 65 let

Největší tuzemské hornické neštěstí po 2. světové válce si v úterý připomněli v Havířově. Osudného 7. července 1961, tedy před 65 lety, v Dolu Dukla zahynulo 108 horníků, kteří se stovky metrů pod povrchem udusili.

20 fotografií

Ten den nemůže sedmaosmdesátiletá Olga Horáková vymazat z paměti. A ani zapomenout nechce.

„Stejně ta bolest nezmizela. Fotografie s manželem mám stále v pokoji, svíčka zapálená,“ líčí žena, které se tehdy převrátil život. Měla 22 let a doma desetitýdenního syna.

Její manžel František je totiž jednou ze sto osmi obětí neštěstí v Dolu Dukla v Havířově.

Poslední okamžiky s milovaným mužem si stále vybavuje. „Na tu směnu se mu nechtělo. Bydleli jsme nedaleko Dukly, a když jsme se jako vždy loučili, pořád se vracel. Jako kdyby něco tušil...,“ popisuje žena a v očích se jí objevují slzy.

V nejtěžších chvílích jí moc pomohla rodina, hlavně matka a bratr. „Později jsem se opět vdala. Ale sedmý červenec před pětašedesáti lety už mi zůstane v srdci,“ podotkla Olga Horáková.

Dnes se zúčastnila pietního aktu u památníku na hřbitově v Havířově - Šumbarku, kam se pamětní deska se jmény všech obětí přestěhovala ze zaniklého areálu Dolu Dukla.

„Tato tragédie po sobě zanechala třiašedesát vdov, sto sedm sirotků a dokonce šest pohrobků, tedy dětí, které se narodily až po smrti svých otců,“ připomněl Jakub Chlopecký, náměstek havířovského magistrátu, který pietní připomínku zorganizoval.

Zúčastnili se například také zástupci hornických spolků, důlních záchranářů a firmy OKD.

Tragédie na dole Dukla v roce 1961: zemřelo 108 horníků, většina se udusila

„Ačkoliv se černé uhlí v regionu po 250 letech letos přestalo těžit a brzy už i hornictví zůstane jen vzpomínkou, nesmíme na lidi, co pod zemí nechali zdraví nebo dokonce životy, zapomenout. Je to naše povinnost,“ konstatoval generální ředitel OKD Martin Džanaj.

Někdejší katastrofa postihla i náměstka a hlavního mechanika státního podniku Diamo Petra Zielinského. „Na památníku je i jméno mého dědečka Tadeáše. Tu bolest si nese rodina dodnes,“ uvedl Zielinski.

Připomněl, že pokud lze na tragedii vůbec najít něco pozitivního, tak to, že měla velký vliv na zlepšení bezpečnostních opatření v dolech. „Zlepšila se také výbava báňských záchranářů, což později zachránilo řady dalších životů,“ poukázal.

Příčinou tragédie byl požár v podzemí poté, co se vznítil gumový dopravník. Ten nejspíše nevědomky spustil havíř na konci směny a nikdo si toho nevšiml. Horníci se pak udusili zplodinami hoření.