Start v NHL byl daleko, uznává útočník Rychlovský. Zámoří ho zocelilo

Před dvěma lety se stal králem extraligových střelců a zamířil z Liberce do zámoří. Proniknout do NHL v dresu Detroitu se mu však nepodařilo a celé období strávil na farmě v Grand Rapids. Teď je hokejový útočník Jakub Rychlovský zpátky pod Ještědem, aby potvrdil svou produktivitu a pomohl Bílým Tygrům k úspěchu.

Byla to očekávaná posila. Jakub Rychlovský však nejdřív musel dohrát sezonu v play off AHL a jeho transfer do Liberce se tak mohl potvrdit až nyní.

„Liberec mě vlastně hokejově vychoval a dal mi do kariéry skoro všechno, což v mém návratu určitě sehrálo svou roli. Navíc jsem tady před odchodem prožil skvělou sezonu, ale to už je minulost a teď se musí člověk koukat dopředu,“ říká čtyřiadvacetiletý forvard, který na severu Čech podepsal dvouletou smlouvu.

Jak probíhala vaše jednání s Bílými Tygry?
S Birnou (sportovním ředitelem Michalem Birnerem) jsem byl v kontaktu obě sezony, co jsem byl v Americe. Dá se říct, že ten kontakt se udržoval na měsíční bázi, takže jsem pořád věděl, co se tady v Liberci děje. Viděl jsem, jaké tady proběhly změny. A když jsem potom řešil, kam povedou moje další kroky v kariéře, vzájemný kontakt se ještě zintenzivnil. Jsem rád, že to dopadlo takhle a já jsem zpátky v Liberci.

Kdy jste začal uvažovat o odchodu ze zámoří?
Asi tak od Nového roku jsem věděl, že se to tady v Evropě začíná řešit, ale pořád jsem to neměl úplně v hlavě a odkládal jsem to. Koncem února už bylo jasné, že se tím musím začít víc zabývat. To už byly tři čtvrtě sezony v Americe za mnou a já jsem už věděl, jakým směrem bych se chtěl vydat dál.

Po dvou letech v zámoří se vrací k libereckým hokejistům útočník Rychlovský

Měl jste asi nabídky i z jiných klubů. Jaký je hlavní důvod, proč jste se rozhodl vrátit pod Ještěd?
Cítím se tady prostě doma, takže ve finále rozhodlo srdce. Je namístě poděkovat všem od majitele přes Birnu až po ostatní lidi v organizaci, že udělali maximum pro to, abych se mohl vrátit do Liberce. Nabídek jsem měl samozřejmě víc, ale když jsem to nakonec dal všechno na stůl a zamyslel jsem se nad tím, srdce mě prostě táhlo do Liberce. Teď jsem se sem vrátil, potkal všechny ty známé tváře a věřím tomu, že jsem udělal správné rozhodnutí.

Pomohlo vám v rozhodování třeba i to, že v Liberci po návratu z Finska působí váš kamarád Adam Najman?
Není žádné tajemství, že jsme velcí přátelé, možná trošku i taková hokejová dvojčata. Myslím si, že tady mám se spoustou kluků nadstandardní vztahy i v osobním životě, takže to byla taky určitě jedna z věcí, na kterou jsem se koukal. Potvrdilo se mi, že je tady výborná parta a doufám, že na to navážeme i v příští sezoně.

Do Ameriky jste šel s vidinou šance v NHL. Tu jste však nedostal. Jak se za těmi dvěma lety ohlížíte?
To by bylo na delší povídání. Ale byla to především obrovská zkušenost, hlavně po osobní stránce. Pokud jde o tu hokejovou, v první sezoně jsem se zranil, což bylo hodně náročné na psychiku. Spousta věcí tam funguje trošičku jinak než nejenom v Čechách, ale možná i v Evropě. S tím jsem se ze začátku nějak sžíval a potom přišlo to zranění. Takže první sezona mě hokejově moc neposunula, ale mentálně ano. Na tu druhou budu určitě vzpomínat jen v dobrém. Ze začátku jsem sice byl na hraně sestavy nebo ve čtvrté lajně, ale postupně jsem si vybudoval lepší pozici v týmu a získal důvěru lidí v organizaci. Po týmové stránce byla ta sezona jedna velká paráda. V základní části jsme prohráli jen pár zápasů a všechno směřovalo k tomu, abychom udělali úspěch v play off.

Proč to nakonec nedopadlo úplně podle představ?
V základní části jsme měli výborné gólmany a všichni jsme skvěle hráli do defenzivy, ale i ofenzivu jsme měli velice nadstandardní, i když jsme se trochu trápili s přesilovkami. V play off jsme si vytvářeli spoustu šancí a prostě jsme je nedokázali proměňovat. Navíc nás zklamala hra v oslabení, která nás celou sezonu zdobila. To nás stálo postup dál.

Byla během těch dvou let v zámoří nějaká situace, kdy jste měl ke startu NHL blízko?
To si tak úplně nemyslím. Tam se s vámi ale nikdo z těch nahoře nebaví na denní bázi, takže člověk nikdy neví. Ale když to budu brát ze své pozice, tak si myslím, že jsem byl hodně vzdálený tomu, aby mě povolali nahoru. V hierarchii hráčů jsem se nepohyboval tak vysoko. Možná jednou se tam stala taková paradoxní věc, že se v Detroitu zranilo poměrně dost hráčů. V té chvíli jsem byl možná blízko ne snad tomu, abych si zahrál zápas v NHL, ale možná aby mě povolali na den nebo dva nahoru jako záložního útočníka. K tomu ovšem nedošlo.

Co jste za ty dva roky za oceánem získal?
Kdo si zažil AHL, tak potvrdí, že je to liga, která hráče neskutečně zocelí. Tam se totiž s člověkem nikdo nemaže, na všechno si musíte přijít sám. Není to tak, že by se udělalo nějaké rozhodnutí a někdo by vám přišel vysvětlit, proč se to tak děje. Člověk tam musí jít den po dni, hrát pro tým, ale ve finále tam je prostě sám za sebe.

Jak jste z dálky sledoval dění u Bílých Tygrů?
Snažil jsem se sledovat nějaké zápasy, protože s časovým posunem to nebylo úplně jednoduché. Jsou tady charakterově výborní hráči, což bylo vidět i na ledě. Spoustu zápasů třeba kluci prohrávali, ale dokázali je otočit. Kultura, která je v klubu nastavená, je mi hrozně blízká. Všechno je založené na pracovní morálce a na tom, aby tomu člověk každý den odevzdal maximum. Když ještě vyladíme pár drobností, můžeme to zase posunout o kousek dopředu. Já se tomu budu snažit co nejvíc pomoct.

Milan Doudera marně stíhá Jakuba Rychlovského.

Je podle vás důležité i to, že se tým po dlouhých letech příliš neobměnil?
Rozhodně ano. Ta myšlenka se mi taky líbila, že se tady před sezonou nevyměnilo deset hráčů, ale že v podstatě devadesát procent týmu zůstalo pospolu. Všichni už se znají a vědí, co od sebe můžou navzájem čekat. Je určitě velká výhoda, že kostra týmu zůstala pohromadě.