Chci naposledy domů. Jak vypadají poslední přání umírajících lidí?

Jak vážná nemoc a blížící se konec mění psychiku a identitu člověka? Co lidé na konci svého života chtějí nejčastěji zažít? A jak prožívají ztrátu rodiny ti nejbližší?

Smrt k životu patří a způsob, jakým ji doprovázíme, o nás hodně vypovídá. Přesto se jí bojíme a většina z nás si svou smrtelnost snaží nepřipouštět.

Smrt je téma, které denně řeší obě dámy dnešního podcastu Příběhy Duše – Petra Homolová, zakladatelka projektu Sanitka splněných snů a náměstkyně primátora hlavního města Prahy Alexandra Udženija, která má na starosti zdravotnictví a iniciovala vznik příspěvkové organizace Zahrada pro duši.

Poslední přání je nejčastěji v kruhu rodiny

Sanitka splněných snů je nezisková organizace, která pomáhá lidem plnit poslední přání. Úžasným příběhem je podle zakladatelky příběh Aničky Slováčkové, jež mluvila o své léčbě a o celé řadě přání, která si odškrtávala, když si je splnila. Přání mohou být různá, u většiny pacientů, kteří se na Sanitku splněných přání obracejí, mají ale společného jmenovatele – být naposledy s těmi, které mají rádi.

„Většina lidí, pokud je v nemocnici, se chce ještě naposledy podívat domů a rozloučit se s rodinou. Muži se ještě naposledy chtějí podívat na chatu, na chalupu. A naopak lidé, co umírají doma, si přejí zažít nějaký zážitek,“ říká Homolová, která je zároveň koordinátorkou projektu, a tak každé přání zařizuje.

„Minulý týden jsme vezli šedesátiletou paní z České Lípy až domů, na Moravu. Čtyři hodiny cesty, kdy už jí nebylo dobře, bez problémů zvládla. Doma na ni už čekala celá rodina, dokonce celá ulice se sešla a ona se s každým mohla rozloučit. Asi dvacet hodin poté, co jsme ji vrátili zpět do České Lípy, zemřela.“

„Když si lidé přejí nějaký zážitek, koncert či výlet, často tam hraje roli doprovod – chtějí s manželem/manželkou na koncerty, na místa, kde se seznámili a kde to měli rádi, ale vždy je to s někým. Pokaždé je tam rodina a láska,“ dodává Homolová.

Vylézt na Ještěd nebo si užít koncert

Přání mohou být nejrůznější, díky dárcům neziskovka splnila za poslední tři roky už přes dvě stě posledních přání. Občas bývá náročné je technicky splnit – pán, už ležící na nosítkách, se chtěl podívat s manželkou na Ještěd, kde byla spousta schodů. „Pomohla nám horská služba. Pán s paní si to velice užili, vzpomínali a smáli se,“ vzpomíná Homolová.

Často rovněž pomáhá zorganizovat účast na koncertech, kde by se mohli lidé setkat se svým oblíbeným zpěvákem. „Na 99 procent produkcí a osobností nám vyjde vstříc. Lucie Bílá například zazpívala píseň u lůžka naší klientky jen pro ni, to už jsme brečeli všichni,“ vzpomíná.

Silná navenek, vyčerpaná uvnitř. Když kvůli očekávání okolí zapomínáme na sebe

Právě pro nutnost empatie si Homolová do týmu vybírá nejen zdravotníky, ale i lidi přirozeně soucitné, vnímavé a profesně zkušené, kteří když přijedou vyplnit poslední přání, dokážou navodit atmosféru pohody, klidu a člověka namotivovat, aby si den užil na maximum. „Když je někdo kuřák, tak s ním zavtipkujeme, že mu zastavíme na cigárko, nebo ať si dá pivečko. Pohladíme, utěšíme...a často nám i babičky a dědečkové nabídnou tykání a trvají na tom, abychom zůstali i v jejich blízkém kruhu rodiny.“

Paliativní péče není strašák

Homolová i Udženija se shodují, že ve společnosti rezonuje název paliativní péče. Ta nutně neznamená, že pacient brzy zemře, nýbrž že má nemoc, která nejde vyléčit. „Je to přitom úžasný obor, který napomáhá, aby byl život s nemocí co nejkvalitnější,“ shodují se.

„Pro mě je rozvoj paliativní péče jedna z velkých priorit,“ dodává Udženija, která má na starosti oblast rozvoje zdravotnictví jako náměstkyně primátora hlavního města Prahy. „Je to budoucnost toho, aby konec života byl důstojný, kvalitní, s dobrou péčí. Jako město vyčleňujeme nemalé peníze pro podobné organizace, spolupracujeme s Centrem Paliativní péče i aplikací Záchranka a myslím, že děláme obrovské pokroky – a to jak služby, tak celá společnost.“

Ročně pomůže až 350 rodinám. Hospic v chátrající usedlosti Cibulka už se rýsuje

Dodává, že v Praze na Cibulce vzniká díky Nadaci rodiny Vlčkových první dětský hospic.

Truchli, máš na to právo

Jakmile se člověk se smrtí smíří, přichází nejčastěji úleva. To se však nedá říct o pozůstalých, kteří mnohdy neví, jak se se ztrátou a bolestí vyrovnat. „To nejhorší je říkat: ‚Chápu, nebreč, to bude dobrý, čas to zahojí‘,“ vypráví Udženija z vlastní zkušenosti. „Nikdo totiž nemůže plně chápat, jak se cítíme, takže tomu nevěříme a může nás to zbytečně rozčílit.“

Naopak říci: „Truchli, máš na to právo“, je často to nejlepší, co můžeme pro člověka v jakékoli těžké životní situaci udělat. S tím souhlasí i Homolová, jejíž tým se pravidelně proškoluje v komunikaci. Mnohem důležitější než prázdné fráze je i ticho, kdy nic nekomentujeme, jen tam pro dotyčného jsme.

U Homolové začala touha pomáhat nepřímo už ve 23 letech, kdy tragicky přišla o mladšího bratra. Vzpomíná, jak její rodinu přijela informovat policie a tím to skončilo. Nedostalo se jim žádné pomoci.

Aplikace Záchranka za deset let fungování pomohla už v 220 tisících krizových situací

„Tyhle časy už jsou naštěstí pryč,“ dodává v podcastu Příběhy duše Udženija s tím, že dnes už je psychologická pomoc pro pozůstalé na vysoké úrovni. „V mobilní aplikaci Záchranka nabízíme mimo jiné i psychologicko-sociální pomoc, a to 24/7. Týká se to nejrůznějších stavů, včetně ztráty někoho blízkého. Můžete si vybrat, jestli chcete dojít do ordinace, kde vám pomohou, setkat se online nebo se ze všeho vypsat.“

Umírající a těžce nemocní lidé učí žít nás zdravé

Podle zkušeností obou hostů žijí umírající a těžce nemocní lidé víc než zdravý člověk, protože vnímají dar každého dne. „I velice mladí lidé, kteří jsou těžce nemocní, učí žít například padesátníky a je to skvělé,“ dodává Udženija. Podle ní totiž zkušenost s odcházením někoho blízkého změní i nejbližší okolí.

„Umírající nás vždy naučí pokoře vůči životu, ale i sebezpytování. Pokládají nám otázky, na které si často neumíme odpovědět.“

S tím souhlasí i Homolová, která na dotaz, jak se jí žije, když se každodenně stará o přání umírajících, odpovídá s velkou hrdostí v hlase: „Cítím neskutečnou vděčnost, že to můžu dělat. Věřím, že nebýt naší neziskovky, lidé by se možná ani nerozloučili s celou rodinou. Děkují nám a děkují nám hlavně potomci a rodina, že se s maminkou či tatínkem mohli takhle rozloučit, strávit s nim společný čas. Věřím, že i to jim psychicky pomáhá ke smíření.“