Kufr plný vzpomínek. Jeho majitel se tři roky skrýval, blízké mu vzala heydrichiáda

Když v létě 1942 utíkal před gestapem, zanechal František Hovora na pardubickém nádraží kufr s fotografiemi, osobními věcmi a vzpomínkami na svůj dosavadní život. Sám se pak téměř tři roky skrýval v ilegalitě. Když se po osvobození vrátil, kufr na něj stále čekal. Jeho rodina a řada přátel, kteří se stali oběťmi heydrichiády, už ne. Příběh Hovory vypráví text ve spolupráci s Pamětí národa.

Heydrichiáda, tedy období největšího teroru v protektorátu, který nacisté rozpoutali po úspěšném útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha roku 1942, přinesla do mnoha českých rodin nezhojitelné ztráty a utrpení. Ale i tady se dají najít příběhy s aspoň trochu šťastným koncem.

František Hovora v létě roku 1942 o vlásek unikl gestapu, pak se tři roky ukrýval. Když se po osvobození vydal na pardubické nádraží, v úschovně na něj čekal kufr, který tam na útěku zanechal. A v něm i vzpomínky na své nejdražší, kteří zahynuli na popravišti pardubického Zámečku.

Bylo léto roku 1942 a v pardubických ulicích ještě visely seznamy lidí popravených během heydrichiády. V úschovně na vlakovém nádraží už několik dnů chodili kolem zvláštního kufru, který tam během dnů největšího zatýkání někdo přinesl, ale už nevyzvedl.

Rozhodli se ho otevřít. Uvnitř našli album plné fotek ze sokolských sletů, z výletů do hor a vojenských cvičení a taky balíček nové, poskládané látky. Těžko říci, zda zaměstnanci úschovny na fotografiích poznali osobu, která si u nich kufr uschovala. Ale zavazadlo zavřeli a strčili pod police. A mohli jen doufat, že dotyčný přežil a že si z látky už brzy nechá ušít nový oblek, ve kterém oslaví konec války.

Kufr patřil právě sedmadvacetiletému Františku Hovorovi z Pardubiček, který se tou dobou skrýval u rodiny Míčových ve vesnici Brambory nedaleko Čáslavi. Nejdříve v lese, později v pšeničném poli, nakonec u Míčů na půdě. Skrýval se téměř tři roky, a tak měl dost času přemýšlet nad událostmi, ke kterým v Pardubicích došlo během zimy a následujícího léta roku 1942.

Ani poválečný odsun neumlčel sudetské město houslí. Z Lubů vede stopa až k Beatles

František se narodil v roce, kdy začala první světová válka. Měl o dva roky staršího bratra, ale maminka zemřela, když bylo Františkovi sedm měsíců. Tatínek nechtěl být na výchovu synů sám, a tak do jejich domu v Pardubičkách přivedl maminčinu sestřenici Boženku. Ta se o kluky vzorně starala, a nebylo to pro ni snadné, protože otce odveleli do války. V ní byl zraněn a na následky zranění v roce 1920 zemřel. Božena Hovorová žila s chlapci z nevelké penze, a proto část domu pronajímala úředníkům z nedaleké firmy Telegrafia.

Od svých devíti let František cvičil v pardubickém Sokole, kde trávil prakticky všechen svůj volný čas. Byl sportovně všestranně nadaný, hrál stolní tenis, házenou i volejbal, fotba za SK Pardubičky a v lehké atletice závodil za Slovan Pardubice. S kamarády jezdili trampovat do osad pod Práčovem na Chrudimsku.

Vyučil se obchodním příručím v pardubické firmě Dekora a v říjnu 1936 nastoupil povinnou vojenskou službu ve slovenských Michalovcích, byl i v Trebišově, v Humenném a v Košicích. Absolvoval poddůstojnickou školu a v roce 1938 zažil mobilizaci. Z vojska odešel koncem února 1939 v hodnosti četaře.

„Jeho pravé jméno jsem se dozvěděl až po válce“

František se vrátil do Pardubic ke své práci u firmy Dekora a bydlel dál v rodném domě s nevlastní maminkou Boženou. Nadále si přilepšovali pronájmem volných pokojů, ale tou dobou u nich už bydlel úředník nemocenské pojišťovny Jaroslav Šorm. Díky němu se podařilo ukrývat jednoho z parašutistů skupiny Silver A, která spolupracovala se skupinou Anthropoid při atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.

„Nacisti nařídili noční hlídkování,“ vyprávěl Hovora. „Na začátku února nebo koncem ledna 1942 se mě Jarda při té noční hlídce zeptal, co by tomu řekla matka, kdyby k nám přivedl nehlášenou osobu. Řekl mi, že je to parašutista, který byl poslán z Anglie. Tak jsem se na to matky hned druhý den zeptal.“ Paní Hovorová souhlasila, a tak se u nich za pár dní objevil Jirka Tolar, ve skutečnosti Jiří Potůček, radiotelegrafista Silver A.

„Já se jeho pravé jméno ale dozvěděl až po válce,“ vysvětloval František. „Dostal klíče od domu, takže mohl volně odcházet, kdykoliv to potřeboval. Byl stejně vysoký, tak jsem mu půjčoval svoje šaty i boty. Dohodl se s matkou, že bude platit za stravu, ale často sám nějaké maso přinesl.“

Potraviny byly tehdy na lístky a bylo jich málo. Hovorovi ale měli přátele ve vesnici Brambory, kde na statku u Míčů většinou sehnali vše, co potřebovali. „Vždycky v sobotu nebo v neděli jsme tam se Šormem jezdili na kole. Ani jeden jsme nekouřili, takže bylo co vyměňovat,“ vysvětloval František Hovora a popisoval, jak lístky na tabák vyměňovali za potraviny.

„Jiří Potůček byl jako náš strýc.“ Kniha přibližuje člena Operace Silver A

Radiotelegrafista Jiří Potůček o svém poslání nemluvil, a když paní Hovorová vyzvídala, se smíchem jí odpovídal: „Matko, vše Vám povím hodinu po válce.“

František se jednou chlubil Jiřímu se svým albem, kde měl mezi jinými i tři fotografie Vaška Krupky, odbojáře a spolupracovníka Silver A, jako atleta Slovanu Pardubice. „Jirka prohlásil, že ho zná, a požádal mne, abych o něm před Krupkou nemluvil,“ vzpomínal Hovora.

Krátce na to František jel s přáteli lyžovat na Andrlův chlum u Ústí nad Orlicí a tam na stráni potkali nejen Krupku, ale i další členy odbojové skupiny. Na stráni s nimi ovšem byl i Alfréd Bartoš, velitel výsadkové skupiny Silver A.

„Znal jsem ho z předválečných let ze Sokola a věděl jsem, že odešel za hranice,“ vysvětloval František. A „Fred“ tam najednou byl. „Když jsem se u skupinky zastavil, zůstal se mnou stát jen Vašek Krupka, ostatní dělali, že mě neznají, a pokračovali v cestě. Krupkovi ale bylo jasné, že jsem Freda poznal, a snažil se to zamluvit, aniž by cokoliv vysvětlil. Tušil jsem, že Jirka Tolar s tímto má spojitost, a tak jsem se ho na to po příjezdu domů zeptal.“

Alfréd Bartoš totiž před válkou bydlel a studoval v Pardubicích, a tak ho lidé poznávali. „Poznali ho i kamarádi, se kterými jsem byl na lyžích. Přišlo mi to riskantní. Jirka mne ubezpečil, že pohovoří přímo s Fredem, aby byl opatrnější.“

Útěk z Pardubic

Dne 27. května 1942 provedli Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tato akce rozpoutala nacistický teror a tisíce českých vlastenců zaplatily svým životem. Při vyšetřování atentátu stopy směřovaly do Pardubic.

„Jirku jsem viděl naposledy někdy před 18. červnem,“ vzpomínal Hovora. „Situace už byla napjatá, ale Jirka tvrdil, že určitě nic nevědí a nic nezjistí.“

V těch dnech už ale na Zámečku v Pardubičkách komando Schutzpolizei večer co večer popravovalo. V sobotu 20. června se po Pardubicích rozkřiklo, že byl zatčen František Hladěna a že vyskočil z oken gestapa. A druhý den v neděli letěla městem další zpráva, že se parašutista Alfréd Bartoš zastřelil přímo na ulici při útěku před gestapem.

Operace Anthropoid. Co víte o nejslavnějším činu domácího odboje?

„V pondělí 22. června přišel Jarda Šorm domů nečekaně už v poledne a že prý je zle, že byla zatčena Věra Junková a on že musí na čas odjet a vyčkat, jak se věci vyvinou. Odjel do Brna, aby zjistil, jak provést případný přechod na Slovensko, a my s matkou jsme odjeli k Míčovým do Brambor,“ vzpomínal na útěk z Pardubic Hovora.

Šorm se do Pardubic po pár dnech vrátil. Situace se zdánlivě uklidnila. „Ve čtvrtek ráno 25. června můj kamarád Procházka navštívil Jardu Šorma v nemocenské pokladně,“ vyprávěl František Hovora, „Šorm ho ujistil, že je vše v pořádku, že pátrání jde jiným směrem a že se můžeme vrátit. S tou zprávou za mnou odpoledne přijel kamarád na Čáslavsko a společně jsme se vraceli bez matky do Pardubiček.“

Ještě ten den Jaroslava Šorma zatklo gestapo, v domě u Hovorů proběhla domovní prohlídka a dům hlídali. „Měl jsem štěstí, že jsem tam přišel ve chvíli, kdy byli gestapáci na večeři v místním hostinci,“ vzpomínal Hovora. Sousedé mu řekli, co se stalo, a František se vrátil k Míčům do Brambor.

Míčovi nabídli Františkovi i Boženě Hovorové, že u nich můžou zůstat. Ale čtyřiapadesátiletá maminka neměla na život v ilegalitě sílu ani odvahu. „Říkala, že už dost lidí je nešťastných a že nebude dělat nešťastnými další. Odjela se do Prahy rozloučit se svojí mámou a vrátila se do Pardubic,“ vyprávěl František.

8 fotografií

Gestapo zatklo Boženu Hovorovou hned, jakmile přišla do svého domu v Pardubičkách. Byla popravena společně s Jaroslavem Šormem 2. července 1942. Shodou okolností ve stejný den, kdy český četník Půlpán zastřelil v Trnové u Pardubic prchajícího a vyčerpaného radiotelegrafistu Jiřího Potůčka.

František Hovora žil v úkrytu u Míčů až do konce války. Do Pardubic se vrátil 5. května 1945. Jedna z jeho prvních cest vedla do nádražní úschovny, šel si konečně vyzvednout svůj kufr. Čekal na něj tři roky.

Během nich mu válka vzala rodinu i část přátel, dům našel zcela vybydlený. Vzpomínky na předválečný život zůstaly pouze ve fotografiích vlepených do alba schovaného v kufru. František Hovora zemřel v roce 2011 ve věku 96 let.