„Dřív jsem na sebe hrozně tlačila. Nemoc mi vzala sílu, ale dala mi neuvěřitelnou svobodu v hlavě,“ říká v otevřeném rozhovoru dívka, pro kterou teď celé město hledá dárce kostní dřeně.
Kdy se vlastně poprvé objevily signály, že s vaším tělem není něco v pořádku?
Úplně celé to začalo v roce 2023, kdy jsem nastoupila do Brna na vysokou školu, na Fakultu sportovních studií. Začala jsem mít hrozně vysoké horečky a omdlévala jsem. V nemocnici sice zjistili, že mám nízké všechny krevní elementy a poslali mě do Brna, ale tam tehdy nemohli přijít na to, co mi je. Nějakými antibiotiky se to vyřešilo a pustili mě domů.
Jenže to byl jen klid před bouří.
Přesně tak. V březnu 2024 přišly další záněty. A v září 2024 už to bylo kritické. Zhubla jsem dvacet kilo, nemohla jsem chodit a měla jsem měsíc v kuse čtyřicítky horečky. Až tehdy v Brně potvrdili, že je to leukémie. Hned začala léčba.
Vy jste sportovkyně, studovala jste obor Regenerace a výživa ve sportu. Jak moc pro vás byla ta fyzická nemohoucnost limitující?
Bylo to hrozné. Já jsem v těch horečkách úplně blouznila o tom, jak běhám. Najednou jsem prostě přestala chodit. K pohybu teď kvůli tomu přistupuji s obrovskou pokorou. Studium jsem sice musela přerušit, ale v léčbě mi paradoxně pomohlo to, co jsem se ve škole naučila. Věděla jsem, jak tělo funguje, co jsou to ty krevní elementy a strava mi hodně pomohla v regeneraci.
Léčba však neprobíhala úplně hladce, že?
První fázi jsme chtěli zkusit jenom intenzivními chemoterapiemi. Vypadalo to, že se to povedlo, už jsem i nastoupila do udržovací léčby. Jenže v ní se mi objevil relaps leukemických buněk v páteři. Takže teď už se ví, že budu potřebovat úplně novou krev od dárce. Transplantace mě čeká teď.
Jak pomoci? |
I přes těžkou diagnózu jste se vrátila do sokolovny. Jak vás tamní komunita přijala?
Mně se na Sokolu hrozně líbí, že je to prostor, který přijímá úplně všechny. I když jsem měla kapačku v takové kabelce, nechali mě tam trénovat děti. Ale psychicky to bylo náročné. Viděla jsem kamarády, jak tam skáčou, a já neměla sílu se ani přitáhnout na hrazdě.
Byl nějaký moment, kdy jste to chtěla vzdát?
Jednou jsem přišla k šále na akrobacii a prostě jsem nevylezla. Zhroutila jsem se a rozbrečela se na záchodě. Pak jsem si ale řekla, že tam budu chodit každý týden a jednou to zase vylezu. A po dvou týdnech jsem to skutečně zvládla. Dřív jsem byla hrozná perfekcionistka, hrozně jsem na sebe tlačila. Teď ten tlak úplně zmizel a zbyla jen čistá radost z každého kroku.
Sokol pro vás teď organizuje akci na podporu registru dárců kostní dřeně. Co to pro vás znamená?
Je to hrozně krásné a dojemné. Původně mi Honza Bojanovský napsal, že chce pro mě něco udělat. Dojímá mě, že to nepomůže jenom mně, ale i spoustě dalším lidem. I kdyby měl díky tomu přijít jen jeden člověk navíc, je to obrovská věc.
Mnoho lidí má z registru strach, přitom proces zápisu je dnes už velmi jednoduchý.
Přesně tak, dneska už se jenom vytře pusa a vyplní se formulář. Je důležité tam být, protože každý čtvrtý pacient si tu shodu prostě nenajde. Já jsem se o to dřív taky nezajímala, dokud mě to takhle nesemlelo. Teprve pak člověku dojde, jak je ten život cenný a hrozně křehký.
