Tři body na mapě, kde ve 30. až 50. letech 20. století v oblasti Karagandy a Žezkazganu v Kazachstánu pracovní tábory pro politické vězně ležely, vědci dopředu znali díky předchozí expedici organizace Gulag.cz a historickým špionážním satelitním snímkům americké armády.
Nález dalších tří táborů však při prvních průzkumech na zemi i s použitím dronů překvapil nejen historiky a vědce z Česka, ale i místní odborníky.
Dva nově objevené tábory jsou v okrajových částech existujících sídel, třetí, který je celý unikátně dochovaný, našli ve stepi i s hospodářským zázemím. „Na místě jsou pozůstatky vězeňských baráků a dalších staveb, oplocení z ostnatého drátu a velké množství vyhozených nebo ztracených předmětů dokumentujících každodenní život ve zvláštním táboře pro politické vězně,“ popsal archeolog a vedoucí výzkumu Pavel Vařeka z Fakulty filozofické ZČU.
Hřbitov připomínají rozlámané kříže a dřevěné kůly
Stepní tábor nalezený hluboko ve stepi, zkráceně Stěplag, byl poválečný komplex zvláštních táborů pro politické vězně se zpřísněným režimem. Zadržováni tu byli příslušníci více než 40 národů, mezi nimi především Litevci, Lotyši, Ukrajinci, ale také Čechoslováci, kteří v okolí Žezkazganu těžili měď, mangan a uhlí. Právě tam v roce 1954 vypuklo Kengirské povstání, které sovětské tanky krvavě potlačily.
Nedaleko jednoho z táborů se ve stepi dokonce podařilo zmapovat i hřbitov obětí, kde jednotlivé hroby označují dřevěné kůly a rozlámané kříže. „Je to unikátní a velmi působivý nález, který ukazuje, o jak tragickou kapitolu dějin se jedná a kolik toho zůstává neznámého a nedořešeného. Nevíme, kdo je v těchto hrobech pohřbený, ani jaké byl národnosti, ale vzhledem k pestrému složení vězňů Stěplagu nemůžeme vyloučit ani českou stopu,“ vysvětlil Štěpán Černoušek z organizace Gulag.cz.
Podle něj by plánovaný výzkum mohl s pomocí kazašských archivů poodhalit i konkrétní osudy vězňů. „Archeologický výzkum táborů Gulagu, který by kombinoval nedestruktivní metody i odkryv, nebyl dosud nikdy realizován. Náš český tým jej na vybraných lokalitách dokumentovaných během této expedice plánuje zahájit v příštím roce,“ vysvětlil Černoušek.
Části oblečení a obuvi, fragmenty nádob a lahví
„Dle našich odhadů pobývaly v lágrech v sovětském Kazachstánu stovky Čechů a československých občanů, ale konkrétní osudy zatím známe jen v několika jednotlivých případech,“ dodal.
První historické artefakty už archeologové našli na povrchu při obhlídce, mezi nimi fragmenty nádob a lahví, hliníkový hrnek, části oblečení i obuvi vězňů. V místě někdejší strážní věže vědci dokonce objevili vystřelenou nábojnici. „To dokládá, že z věží strážní skutečně vedli palbu, ať pro výstrahu, nebo na vězně, kteří se pokoušeli uprchnout. Identickou situaci jsme dokumentovali u pozůstatků strážní věže v táboře Nikolaj na Jáchymovsku ze stejné doby,“ doplnil Vařeka.
Odlišné podmínky dochování táborů v kazašských stepích a v krušnohorských lesích okolo Jáchymova nabízejí podle něj mimořádně zajímavé možnosti srovnávacího výzkumu materiálních otisků těchto zařízení. „Nalezené pozůstatky konstrukcí a předměty umožňují porovnat stavební podobu táborů a podmínky života v nich,“ sdělil Vařeka.
Přiblížil, že výzkumy vědci následně spojují i s komunitní archeologií, kdy pamětníkům a potomkům stalinských represí nálezy a poznatky ukazují a popisují. „A oni nám k tomu vyprávějí příběhy z té doby. Potom slyšíme věty typu: tady bydlel dědeček, kterého zastřelili příslušníci bývalé sovětské tajné služby NKVD, když utíkal do Číny,“ nastínil Vařeka.
Archeologický průzkum v Kazachstánu je součástí dlouhodobého projektu Zdivočelá země: archeologický a transdisciplinární výzkum resilienčních strategií ve 20. století. Resilience označuje psychickou i fyzickou odolnost, schopnost adaptace a zachování funkčnosti navzdory obtížným podmínkám.
Komunistickou kolektivizaci zkoumáme u nás i v Kyrgyzstánu, říká archeolog |
Jedná se o jedno velké univerzální téma, kterým je archeologie totalit, která plzeňské archeology velmi zajímá. Na lokalitě Ak-Žar v Kyrgyzstánu, kde popisují starověk a obraz o životě na známé euroasijské hedvábné stezce od 1. tisíciletí před Kristem, proto dokumentují i násilnou kolektivizaci. Za Stalina byli totiž místní kočovníci násilně kolektivizováni. A protože se to nepovedlo – kočovníci se totiž velmi bránili – byli deportováni z hor do zemědělské oblasti.
Tam museli pracovat na bavlníkové plantáži v sovchozu, což byl státem vlastněný zemědělský podnik v bývalém SSSR. Na místě, odkud kočovníci odešli, zůstaly stopy po jejich zimovišti. V létě totiž pásli v horách a na zimu sestupovali do údolí. „Kromě jiného zkoumáme pozůstatky tohoto tábořiště, což byly jednoduché stavby, které se tam zachovaly dodnes,“ přiblížil již dříve Vařeka.
