Roky jdou, roky jdou, kolik já měl toho v merku, jdou, roky jdou, ale já jsem na Špilberku.
Tak se to zpívá v písni Zdeňka Rytíře a Michala Tučného o jednom z nejpověstnějších vězňů brněnského hradu na albu Jak to doopravdy bylo s Babinským.
„Starý lotr“ Venca z Pokratic, jak se Babinský vlastně jmenoval, si na Špilberku skutečně odseděl valnou část ze svého dvacetiletého trestu. Takže i on proslavil Brno jako sídlo zvláště krutého arestu v hlubinách zdejších kasemat.
Ten přestal fungovat přesně před 160 lety, jeho drsná pověst ale žije dodnes. Je založená na zkušenosti mnoha politických vězňů, kteří v „žaláři národů“ strávili obvykle svá nejhorší léta, pokud z něj vůbec vyšli.
Tato pověst však není úplně spravedlivá k dějinám Špilberku, jak upozorňuje historik Pavel Košťál z Muzea města Brna, které od roku 1960 sídlí právě na brněnském hradě. Špilberk je podle něho zbytečně ochuzován o své význačné kapitoly – třeba ze druhé půle 14. století, kdy v něm sídlili moravští Lucemburkové, nebo z roku 1645, kdy pevnost sehrála zásadní roli při vítězné obraně Brna před Švédy.
„Na druhé straně to ale vnímám jako určité memento,“ soudí Košťál o „žalářnické“ pověsti brněnské památky. „Ta Brno odlišuje například od Prahy a i v dnešní době ukazuje, že svoboda je hodnotou, za niž stojí bojovat i přes riziko pronásledování či nepochopení,“ podotýká historik.
Z omáčky se dělalo nevolno
Velkým počtem politických vězňů, kteří zde byli soustředěni z celé habsburské monarchie, bylo brněnské vězení výjimečné. „První větší skupinou byli uherští jakobíni na konci 18. století, ve 20. a 30. letech 19. století tu byli Italové a největší počet, téměř dvě stě mužů, pocházel z polské Haliče, zejména po porážce takzvaného krakovského povstání z roku 1846,“ vypočítává Košťál.
Jak šel čas s vězením na Špilberku
|
Proslulost přinesl Špilberku právě jeden z italských karbonářů, křehký básník Silvio Pellico pocházející z města Saluzzo v Piemontu. Dramatik narozený v roce 1789 spoluzaložil v roce 1818 časopis Conciliatore, který zveřejňoval vlastenecké příspěvky s požadavky na sjednocení Itálie, jejíž severní část patřila tehdy Rakousku. Přidal se také k ilegálním revolučním karbonářům ovlivněným svobodnými zednáři.
Rakouská vláda časopis záhy zakázala a začala karbonáře zatýkat. V únoru 1820 odsoudila Pellica k trestu smrti oběšením, který císař zmírnil na patnáct let žaláře. Po zkrácení trestu si básník na Špilberku odseděl od 18. února 1822 do 1. srpna 1830 bezmála osm a půl roku.
Po svém propuštění napsal Pellico svou slavnou a do mnoha jazyků přeloženou knihu Mé žaláře, o níž kníže Metternich prohlásil: „Tato kniha zasadila Rakousku větší ránu než vojenská porážka.“
A kromě toho v ní básník popsal velmi podrobně také poměry v brněnském vězení. „Osaměl jsem v té děsné jeskyni, uslyšel jsem zavírati se závory a v polosvětle, vnikajícím sem vysokým okénkem, zahlédl jsem holou lavici, určenou mi za lože, a obrovský řetěz ve zdi,“ popsal vězeň své první chvíle na Špilberku. K nim připojil, že nakonec dostal jen jeden řetěz, který mu poutal nohy, zatímco druhý byl určen jedině, kdyby „se nechoval klidně, počal zuřiti a mluviti neslušnosti a sprostotu“.
Kus černého chleba byla za Pellica ve vězení dávka na dva dny, ale vězňové tehdy už dostávali i oběd. „Byl na dvou železných talířích: na jednom byla prabídná polévka, na druhém luštěniny s takovou omáčkou, že už z té ‚vůně‘ bylo člověku nanic,“ píše Pellico.
Když se mu nedařilo polknout zprvu ani sousto, jeho soucitný žalářník mu radil: „Jen si dodejte odvahy! Musíte si navyknouti na toto jídlo. Jinak by se vám mohlo státi, že byste nejedl nic než kousek chleba, a to by znamenalo umřít vysílením.“
Přikování za kruh kolem pasu
I toto tvrdé vězení však bylo pro politické vězně vlastně luxusem proti nejtvrdšímu žaláři monarchie, který zde byl pro nejtěžší zločince zřízen v 80. letech 18. století za vlády Josefa II.
„Pobyt v kobkách bez přístupu denního světla, umístěných ve spodním patře kasemat, které dřív sloužily jako skladiště proviantu vojska, neumožňoval odsouzeným delší přežití než v řádu několika měsíců,“ popisuje Pavel Košťál tehdejší zařízení především pro úkladné vrahy.
Ve zvláštních komůrkách ze silných fošen a trámů zde byli odsouzení drženi skutečně jen o chlebu a vodě a navíc přikováni „tři stopy dlouhým a 21 liber těžkým řetězem“ (asi 95 centimetrů a 10 kilogramů) k dolní kládě zadní stěny komůrky. Zároveň byl tento řetěz upevněn na zhruba půlmetrový další řetěz spojující okovy na nohou. Trvalé přikování neumožňovalo vězněným opustit komůrku ani při nemoci, ani za prací.
Zostřeným trestem bylo přikování za kruh kolem pasu, což zažil třeba voják Josef Lippmann odsouzený v roce 1786 za to, že zezadu zastřelil svého desátníka. Přikovali ho k zadní stěně dokonce i za kruh kolem krku a také ruce měl připoutány ke stěnám kobky na takovou délku, jen aby si dosáhl do úst.
Stejně byl v roce 1788 patrně přikován i dvacetiletý zločinec Filipčuk odsouzený na šedesát let, jenž toto strašné uvěznění vydržel skoro dva roky. Takže se sice dožil roku 1790, kdy byl tento způsob trestu zrušen, ale zemřel asi měsíc poté, co jej přenesli do vyšších pater kasemat. Při uvedené stravě umírali vězni kromě dalších nemocí na kurděje způsobené nedostatkem vitaminů.
„Nejtvrdší kasematní vězení, které na Špilberku fungovalo za Josefa II., by nevydržel nikdo – tehdy ani nyní,“ domnívá se Košťál.
„Na druhou stranu třeba podmínky, v nichž byli vězněni například Italové v první půli 19. století, byly daleko lepší, než tomu bylo například v nacistických či komunistických věznicích ve 20. století,“ neopomene zmínit historik, který skutečnost, že právě Italové nesli své uvěznění na Špilberku velice těžce, vysvětluje také tím, že šlo většinou o lidi z lépe situovaných společenských kruhů, jimž zde navíc chybělo slunce či kulturní vyžití.
Vězeň, který nestrádal
Navzdory tomu seděli na Špilberku i mnozí prominentní odsouzení. Vůbec nejslavnějším z nich je patrně vůdce pandurů, baron František Trenck – napůl voják, napůl zločinec – jemuž ale císařovna Marie Terezie vděčila za pomoc v boji o rakouské dědictví proti Prusku, Francii, Bavorsku a Turecku.
Baron, který měl spousty nepřátel, byl v roce 1745 odsouzen zmanipulovaným soudem k smrti, což císařovna změnila na jeho doživotí na Špilberku.
Baron Trenck byl prominentním vězněm. Na Špilberku měl i svého sloužícího, obýval dvě místnosti, jídlo a lepší pití si směl také opatřit, dokonce prý v neděli obědvával u velitele pevnosti. Když pak 4. října 1749 v Brně zemřel, byl pochován do kapucínské hrobky. A jeho mumifikované tělo tam dodnes spočívá ve skleněné rakvi.
„Při loňském výzkumu jeho mumifikovaných pozůstatků opustilo Trenckovo tělo po 268 letech poprvé prostory hrobky, aby bylo zkoumáno soudobými metodami, jako je například CT vyšetření,“ doplňuje Košťál poslední události kolem vůdce pandurů. „Zjistilo se přitom mimo jiné, že takzvaný Trenckův palec, umístěný donedávna ve sbírkách Muzea města Brna, skutečně patří baronu Trenckovi,“ usmívá se historik.
A co tedy bylo podle něho na špilberském vězení nejhorší? „Když ponecháme stranou nejotřesnější podmínky v kasematech 80. let 18. století, pak zkrátka to, co na každém vězení: odloučení od rodiny a přátel, vytržení z běžného života i nemožnost svobodného pohybu,“ zdůrazňuje Košťál.
