Břidlice musí zvonit jako zvon. Tradiční řemeslo se u Lakomých dědí už pět generací

Pokrývačské řemeslo se v rodině Lakomých dědí z generace na generaci již více než 100 let. Jaroslav Lakomý mladší v těchto dnech dokončil náročnou opravu střechy kostela sv. Jiljí ve Svitavách, na kterou po etapách pokládal přírodní břidlici.

Co mají společného katedrála svatého Víta v Praze, zámek ve Velkých Losinách a nově také kostel svatého Jiljí ve Svitavách? Spojuje je přírodní břidlicová střecha, která je vrcholem pokrývačského řemesla. A nejen to. Na rekonstrukci všech těchto střech se podílel někdo z rodiny Lakomých.

Na střeše stojí nebo klečí na dřevěné lávce, do ruky bere jednu tašku za druhou a poklepává na ni. Když se ozve zvonivý zvuk, ví, že drží v ruce správný kámen, který může na střeše vydržet klidně sto let.

19 fotografií

Jaroslav Lakomý se pokrývání střech věnuje téměř třicet let a v jeho rodině se toto řemeslo předává už pět generací. Specializuje se především na kostely, zámky, kaple a další historické objekty, pro které je tradiční přírodní břidlice typická.

„Na začátku to vůbec nevypadalo, že budu pokrývačem. Maminka nechtěla, měla strach, aby se mi něco nestalo. Otec mě v tom naopak podporoval,“ říká padesátiletý Jaroslav Lakomý ze Štítů, který se nejdříve učil být klempířem. „Ze začátku jsem spíš koukal na otce, jak to dělá s dědou. Pět let trvalo, než jsem se to pořádně naučil,“ dodává dnes již zkušený pokrývač, který po svém otci firmu převzal.

Sv. Jiljí ve Svitavách dostává břidlici, ostatní střechy jsou tikající bombou

Ve Svitavách pracuje na střeše kostela sv. Jiljí už čtvrtým rokem. Po jednotlivých etapách letos dokončil celou loď kostela. Původní eternit nahradila tradiční břidlice, která se na střechách v německých pohraničních oblastech používala už před staletími.

Jako kola u auta

Přírodní břidlici lze bez nadsázky považovat za jednu z esteticky nejhodnotnějších střešních krytin. Celou budovu dokáže nápadně zvýraznit. „Je to jako u auta. Kola dělají auto, krytina dělá budovu. Památka se novou břidlicovou střechou krásně rozsvítí,“ říká Lakomý.

Výhodou břidlice je podle něj nejen její krása, ale především životnost. Nevýhodou je naopak vysoká hmotnost a náročnější pokládka.

„Začínat se musí vždy zprava doleva po řadách, aby do střechy nezatékala voda. Šablony se pak kladou pod úhlem 45 stupňů. Vypadá to mnohem lépe. Pak předvrtané šablony, které si připravuji přes zimu, upevňuji měděnými hřebíky,“ ukazuje Lakomý na střeše tradiční postup.

Nejhorší jsou podle něj oblouky a další složité části střech. Každý jednotlivý kámen se musí ručně upravit. „Každou tašku si musím stříhat. Něco si člověk připraví doma, ale stejně to musí nakonec doladit až na střeše. Musíte si s tím pohrát,“ dodává tradiční řemeslník.

Jak říká, dobrá břidlice při poklepání zvoní. Špatná naopak vydává dutý zvuk a může se časem začít rozpadat. „Není to jako eternit, že berete jednu za druhou. Musíte vzít každou do ruky a poklepat, aby zvonila. Špatné kusy mají takové rezavé fleky a třeba za deset let se úplně vydrolí. Kvalitní vydrží klidně sto let,“ vysvětluje Lakomý.

Dnes krytinu dováží z Německa, neboť v Česku už tradiční těžba břidlice pro střešní krytiny skončila. Břidlice se proto ze střech v minulosti téměř vytratila. I proto ji dnes podle Lakomého někteří lidé ani nepoznají. „Jsou lidé, kteří břidlici neznají. Tím, že se za socialismu téměř nepoužívala, tak se s ní tolik nesetkávají. Ze země si ji pletou s eternitem,“ usmívá se.

Břidlice je navíc těžká. Jedna taška váží zhruba půl kila a na metr čtvereční jich připadá kolem dvaadvaceti. U velkých historických objektů tak krov nese několik tun materiálu. „Tady nesou krovy deset až dvanáct tun břidlice. Ale jsou na to stavěné, protože před eternitem tady břidlice podle památkářů již byla,“ líčí práci na sv. Jiljí.

V chladnějším počasí se pracuje lépe

Práce na střeše má i další úskalí. Lépe se podle něj pracuje v chladném počasí než v horkém létě. „Přes léto se mi s ní špatně dělá. Když je krytina rozpálená, je to nejhorší. Stejně jako každý kámen je i břidlice na slunci rozpálená. V zimě se mi pracuje mnohem lépe,“ podotýká.

Klempířina netáhne. Studenti často ani nevědí, co si pod pojmem představit

Příkré střechy jsou přitom další zkouškou. Sám říká, že prakticky nezná žádný limit sklonu. Čím je však střecha strmější, tím náročnější a nebezpečnější práce je. „Tady je to v pohodě, ale v Olomouci jsme s otcem dělali střechu pod velice strmým úhlem. Respekt musíte mít. Jakmile člověk začne něco podceňovat, stane se malér,“ ťuká pověrčivě do kamenné tašky.

Otec Jaroslava Lakomého je Nositelem tradice lidových řemesel a během půlstoletí své činnosti opravil a pokryl střechy na 200 památkově chráněných objektech, zejména v Olomouckém kraji. Kromě břidlice pracoval i se štípaným šindelem.

„Přestože je tatínek v důchodu, jezdí se na moji práci dívat. Dáme si kafe, okoukne to a musím říct, že je vždy spokojený,“ říká se skromností v hlase Jaroslav Lakomý mladší.