Můj dokument byl duševní prostituce. Zeťák mi říká bohyně, přiznává Žilková

Herečka Veronika Žilková oslavila v říjnu 65. narozeniny, na nedostatek práce si ale rozhodně stěžovat nemůže. V rozhovoru pro iDNES.cz promluvila o svém dokumentu, těžkých životních zkouškách i důvodech, proč se stále žene kupředu. Prozradila také, proč podle svého zetě nesmí přestat žít ve stresu.

44 fotografií

Rozhovor spolu děláme na křtu kalendářů Muž roku a Anděl mezi zdravotníky pro rok 2027. Člověku, který je produktivní, čas velmi rychle utíká. Jak ho vnímáte vy?
Já ho vůbec nevnímám. Žiji od zážitku k zážitku. Je mi úplně jedno, co je za rok, co je za měsíc, a dokonce i jaký je den. Někdy třeba při cvičení na Instagramu řeknu: „Vítám vás ve čtvrtek ráno,“ a lidé mi píšou: „Ale vždyť je pátek nebo středa.“ Pro mě čas není důležitý, pro mě je důležitá náplň toho času.

Nedávno se v televizi vysílal dokument o vašem životě s názvem Nezastavitelná Veronika Žilková. Ten víkend jste tuším byla na setkání po letech s kolegy u příležitosti výročí filmu Zapomenuté světlo. Jaké ohlasy se k vám potom dostaly?
Já myslím, že moji kolegové dokument neviděli. My se navzájem asi nesledujeme. Co mě ale opravdu překvapilo, bylo to, že většinou, když někde vystupuji nebo se objevím v médiích, druhý den bývají v bulváru takové ne úplně hezké články. Tentokrát ale zavládlo hrobové ticho. Říkala jsem si: „Co se děje?“ Asi to tedy nikdo neviděl. Pak mi ale několik bulvárních redaktorů přiznalo, že ten dokument obrečeli. Takže možná pochopili, že úplně nejsem taková, jak o mně píší.

Budete teď bedlivě sledovat, jak se k vám jako k veřejně známé osobnosti bude bulvár chovat?
Já myslím, že posláním toho dokumentu bylo dát lidem nějakou naději, že v jakémkoliv věku je třeba neztrácet naději a mít v životě nějaký sen. Já jsem ten dokument strašně nechtěla točit, hrozně jsem se tomu bránila, protože jsem měla pocit, že už jsem všude známá, a že nemám co říct.

Strašně mě ale překvapil jeho emocionální dosah. Nejen mezi běžnými diváky. To jsem nikdy nezažila. Lidé mě objímají na ulici a říkají: „Vy jste nám dala takovou vzpruhu. Jste pro nás nadějí, že i z toho nejhoršího, co vám život přinese, se dá vyhrabat.“

Takže jsem si pak řekla, že je vlastně dobře, že jsem ten dokument natočila, pokud jsem, jak oni říkají, inspirativním člověkem, který vede k pozitivnímu pohledu na svět. A to včetně novinářů. Takže za to moc děkuju. Já jsem nic nevymýšlela, prostě jsem tak žila.

Moje daň za slávu se jmenuje tři rozvody, přiznává herečka Veronika Žilková

Dá se možná říci, že jste mistryní v tom, jak začínat znovu. Kdyby teď nějaká žena skutečně stála nad pomyslnou propastí, co by podle vás měl být první impuls k tomu, aby šla dál?
Psychologové píší o sebelásce a podobných věcech, ale já na to moc nevěřím. Pro mě bylo tím prvním impulsem zjištění, že jsem na sebe navázala příliš mnoho lidí, kterým bych chyběla. Najednou jsem si uvědomila, že mě potřebují děti a kamarádkám by se po mně stýskalo. A možná i v práci.

Je to vlastně o tom, že když se člověk dostane do situace, kdy má pocit, že jeho život je, jak říkáte, nad nějakou pomyslnou propastí, měl by se podívat za sebe a vzpomenout si, koho v životě potkal. Každému jste totiž do života něco přinesli. Staré lásky, staří kamarádi… Někdy vám právě minulost, kupodivu, pomůže s restartem budoucnosti.

Byl pro vás rozhovor před kamerami České televize a vyprávění o vlastním životě tak trochu vnitřním očistným procesem? Pomohlo vám to dostat ze sebe všechno, včetně věcí, o kterých jste původně nechtěla mluvit?
Ani omylem. Byla to opravdu taková duševní prostituce, bavit se o tom. Mně už ale bylo těch Ostraváků z televize líto. Já jsem to totiž posunula, protože jsem měla doma rozdělanou podlahu a prostě se to nestíhalo. Jak už to tak bývá, z výměny podlahy se nakonec stala větší rekonstrukce, než jsem plánovala. Potom jsem měla jen trapný pocit, že jsem jim slíbila, že to natočím, a vlastně jsem jim tím narušila harmonogram práce.

Takže jsem to spíš natočila ze soucitu k ostravské televizi. Je to tak, protože mi bylo trapné jim říct: „Hele, mně se to nehodí.“ Přitom by to byla nejjednodušší odpověď. Možná až poté, co jsem natáčení dokončila a viděla reakce, jsem si zpětně řekla, že je dobře, že mě můj smysl pro zodpovědnost donutil práci dokončit a nevzdat to.

Váš motor jede neustále na maximum. Dokážete vůbec někdy zpomalit? Nedávno jsem jela na veletrh karavaningu s Mirkem Dopitou, mým zetěm. Měla jsem tam přednášku o cestování seniorů a on jel se mnou, abych na to nebyla sama. Právě jsem mu říkala, že jsem měla teď zkoušet na Slovensku, v Bratislavě, v divadle Aréna, na což jsem se moc těšila. Pak jsme se ale nějakým způsobem nedomluvili a vlastně mi je částečně líto, že se do Bratislavy nepoženu. Na druhou stranu bych se po představení vracela vlakem a na hlavní nádraží přijížděla ve 4:20 ráno.

Chtěla jsem od něj vlastně slyšet, že je dobře, že jsem se tak rozhodla a že se ve svém věku už tolik nehoním. A on mi na to řekl… Říká mi „bohyně“, což je krásné, když vám zeť říká bohyně. A povídá: „Bohyně, ty nesmíš přestat být ve stresu a mít plný diář, jinak začneš stárnout.“ Takže jsem ráda, že mě vlastně upozornil na to, co je mým životním pohonem. Není to odpočinek, ale spěch.