Kvůli Kordulce dělám to, co bych kvůli mužům už asi nedělala, přiznává Žilková

Herečka Veronika Žilková (64) vyrazila na focení se svou dcerou Kordulou Stropnickou (20). V rozhovoru pro iDNES.cz prozradila, jaký na ni má dcera vliv a proč nemluví s médii.

Nacházíme se na focení s vaší dcerou Kordulkou u Karlova mostu. Co konkrétně fotíte?
Na konci Karlova mostu je Divadelní akademie múzických umění, kam jsem před 45 lety chodila studovat. Je to tak, že paní návrhářka Martina Pipková Loudová by dceru a matku nezavolala, abychom ji fotily fashion, kdybychom nebyly známé, kdybych nebyla herečka. Já jsem moc ráda, protože jsem ve Varech šla přehlídku hereček a tentokrát je to focení hereček. A je to krásné, protože kdo vlastně nejvíce nosí večerní šaty? Herečky.

38 fotografií

Kordulka s médii nemluví. Proč? Byla poučena?
Já bych dopřála Kordulce soukromí, ať nemusí mluvit. Ona není herečka, ona je tady dnes vlastně můj doprovod a předmětem rozhovorů nebývají dcery, bývají to ty známé osoby.

Doma jste ale maminkou, nejste celebritou. Tam je všem dětem asi jedno, že jste herečka.
Tam mi ty rozhovory poskytuje: „Kdes byla?!“ (smích)

Co od ní nejčastěji slýcháváte, coby rodič? Mluví vám i do vaší image?
Nejčastěji od ní slyším: „Kam jdeš? Jdi se převlíknout!“ Já jsem, myslím, ještě nikdy netrefila outfit a když Kordulka, která teď půl roku studovala na Erasmu, měla přiletět, tak jsem se opravdu hodinu převlíkala. Dokonce jsem to posílala Agátě a ona říkala: „Kam jdeš? Jo, jasně, pro Korduli na letiště.“ Takže jsem se opravdu stylovala, i jsem si kvůli tomu koupila boty a kabelku, abych ji hned nezarmoutila.

Ale ona to myslí dobře. Myslím si, že kdyby nebylo Kordulky, tak já bych ve svém věku spoustu věcí vzdala, protože kvůli mužům už bych se asi tak nesnažila jako kvůli své dvacetileté dceři, abych jí nedělala ostudu. Kvůli ní se snažím přece jenom nemít nejhorší známky od módní policie.

OBRAZEM: Kordula, syn Bolka Polívky i dcera Verešové. Děti slavných ovládly Vary

Jsou mladší děti velkým elixírem mládí? Samozřejmě jsou tady zbraně, jak bojovat proti času, ale když vylétnou děti z domácího hnízdečka, tak pak člověk je sám a nemá tu mladou energii, která ho dobíjí.
Mně bude v říjnu 65 a to už je věk, kdy můžete nastoupit do domova důchodců, jsem zjistila. Takže myslím si, že klidně někteří moji vrstevníci již tam nastupují. Já tím, že mám to pozdní dítě, kterému je dvacet, tak ano, je můj elixír mládí.

Váš přítel je ale starší. Ne, že bychom ho někam posílali, ale je pro vás důležité, aby byl taky akční a mladý duchem, stejně jako jste vy?
Můj přítel je mladší, co se týče akčnosti, protože sportuje. Ten se rozhodl, že ve svém věku by chtěl ještě běžet nějaké Běchovice nebo nějaký závod. Takže ten mě teď začal trénovat. Letos jsem, myslím, byla asi měsíc na horách, kde jsem denně lyžovala, hodně chodíme. On chodí poutě, jako třeba do Fatimy šel 230 km, takže myslím si, že mě čeká sportovní stáří, tak snad jednou do toho domova důchodců dojdu. (smích) Ale on je velmi mladý duchem a velmi sportovní.

Veronika Žilková, Ivan Hubač

Máte více přátel mezi mladšími lidmi, nebo mezi vrstevníky? Nebo staršími lidmi?
Já vlastně v divadle hraju se všemi věkovými kategoriemi a všichni mi říkají Verčo. Jestli jim je pět, třicet, čtyřicet dva, vlastně tam se to u toho divadla vůbec neřeší. Tam vlastně všichni máte stejnou startovací čáru. Buď zaujmete diváky, nebo ne. Takže si uvědomuju, jak je to skvělé povolání, že tam vůbec nikoho nezajímá, kolik vám je, ale vlastně všechny zajímá, jaký je společný výsledek. Je to strašně pozitivní prostředí.

Kordulka na té módní přehlídce ve Varech poprvé zažila, co to je pětadvacet herců pohromadě, a říkala mi: „Já jsem si doteď myslela, že jenom ty jsi blázen, ale vy jste všichni blázni.“ Protože viděla, jak všichni do sebe šťoucháme, chichotáme se, jak mě Honza Čenský plácá po zadku. Vlastně asi poprvé viděla, jak je u divadla veselo a jak je to pozitivní parta, i když samozřejmě jsou tam nějaké trošku dohodnuté přátelské vztahy, protože nemůžete svoji náladu přinášet do šatny ani na jeviště. Takže jsme domluvení, že se nebudeme obtěžovat navzájem s nějakými starostmi, což je skvělé pracovní prostředí, že si nikdo nenosí problémy a všichni jsou jako: „Jdeme na to a prostě bude úspěch!“ A pak ti lidi tleskají a je to energie, kterou musíte vysílat a diváci vám to na děkovačce vrátí. Vy jdete domů a řeknete si: „Já ani nepotřebuju honorář. Já už jsem ho dostala. Prostě vy jste mi zatleskali.“