Já bych do bydlení s tchyní nešla, říká herečka Veronika Arichteva

Vypadala trošku jako v kostýmu roztleskávaček. Ale nebyl to záměr. „Tričko je manželovo a tyhle sukňokraťásky jsem si koupila před rokem a půl na Bali, když jsem tam byla za Martinkou Pártlovou,“ prozradila Veronika Arichteva v rozhovoru pro iDNES.cz.

Nestydím se zeptat se, když nevím, jak na syna, říká Veronika Arichteva

„Původně jsem v tom chtěla hrát s Bisim v Praze padel, který je na Bali hodně rozšířený. Ale dopadlo to samozřejmě tak, že máme jenom to oblečení a na raketu jsme ještě nesáhli,“ směje se Arichteva. Dokonce měli nápad, že by chodili hrát ve čtyřech s Martinou Pártlovou a jejím mužem. Ale ani to nebyla ta správná motivace.

Svým oblečením herečka dokonale zapadla do konceptu odpolední prezentace nového sportovního kanálu TV Prima. Ke sportu má ale spíš vlažný vztah. „Když jsem šla do první třídy, měli jsme na výběr fotbal, tenis a gymnastiku. A protože rodiče usoudili, že bych tu raketu možná ani neudržela, jak jsem byla drobná, zapsali mě na gymnastiku. Šlo mi to normálně, žádné zvláštní výsledky jsem neměla,“ vypráví. „Mým největším sportovním úspěchem je StarDance, protože jsem nevypadla hned v prvním kole. Ta dřina a dril, které s tím souvisely, mě hodně bavily,“ vzpomíná.

„Jezdím na lyžích, to mě táta učil stejně jako ségru už od tří let, a na snowboardu. Ale všechno jen rekreačně. Snažím se trošku hýbat, protože mi to dělá dobře, a když mám čas, jdu si zacvičit. Ale není to nic mimořádného, abych se tím chlubila,“ říká.

52 fotografií

Do sportu zapojuje i pětiletého syna Luku. „Chodil na fotbal, ale asi jsme ho tam dali hodně malého. Jakmile mu odtamtud odešel kamarád, už tam nechtěl. Pak další jeho kámoš začal dělat hokej, a to ho zlákalo. Zatímco mě děsilo. Protože, kdyby ho to nedejbože bavilo a šlo mu to… Tam jsou tréninky brzy ráno i odpoledne a každý víkend zápasy. A já bych ho všude musela vozit. Tomu jsem se obětovat nechtěla,“ říká upřímně.

„Naštěstí jsem tohle dilema nakonec nemusela řešit, protože tam šel třikrát a přestalo ho to bavit. Zpočátku to ale vypadalo hodně nadějně. Sice na ledě pořád padal, přesto byl nadšený, což mě překvapilo. Ale vzdal to sám,“ popisuje situaci.

Luku to táhne i uměleckým směrem. „Minulý rok začal chodit do pěveckého sboru a chce v tom pokračovat. K tomu si vybral ještě dramaťák a hru na bicí. Máme v plánu koupit mu v září dětské bubny, abychom tuhle jeho touhu ukojili a neztráceli čas na kroužcích. Ale mně ani nevadí, když si něco vybere, a pak to opustí. Ať si zkusí co nejvíc věcí,“ říká Veronika.

Jméno svého syna má vytetované na předloktí a na hřbetu druhé ruky má srdíčko. Manžela nikde. „To by mi přišlo divný, nechat si vytetovat jméno chlapa,“ říká upřímně. „Ale je pravda, že kdysi jsme si chtěli s Bisim vytetovat na prsteníku, tam kde nosíme snubní prsteny, zámeček nebo klíč. Ale tatér nám to rozmluvil. Tím, že je to místo drážděno těmi prsteny, tak se to tetování časem rozpije. Ale najdeme si jiné,“ slibuje si Arichteva.

Slovo Luka má napsané dětskou rukou. „To je přímo písmo Luky, počkala jsem si, až bude umět psát, abych si ho podle jeho předlohy mohla nechat vytetovat. A to srdíčko nám hrozně pomáhalo, když začal chodit do školky. Kreslila jsem nám ho oběma na ruku a domluvili jsme se, že když se mu bude stýskat, sáhne si na něj a bude vědět, že na sebe myslíme. Fungovalo to moc dobře,“ vzpomíná.

S manželem má za sebou už třinácté výročí svatby. „Dlouhodobě si slibujeme, že si budeme dělat randíčka, že odjedeme spolu někam na pár dní bez Luky. Chtěli jsme to dělat každý měsíc, ale není čas, takže ve dvou si vyjedeme někam jenom jednou za rok. Ale aspoň společnou večeři si doma děláme. Samozřejmě, když člověk vypadne z domu, je to jiné, super,“ popisuje, jak to u nich chodí.

Vánoce bez otce a syna. Náš chlapeček tu měl být s námi, smutní Arichteva

„Bisi rád organizoval na začátku našeho vztahu překvapení, ale mně hrozně stresuje, když se mi změní plán a nevím, co se bude dít. Takže já mu do té romantiky házela vidle,“ směje se. „Nutila jsem ho říct mi, kam pojedeme, abych si to místo mohla vygooglovat. V tomhle jsem moc romantická nebyla. Teď po letech vidím, že by bylo super něco takového zažít, ale on už nemá odvahu se do toho znovu pouštět,“ vysvětluje.

V současné době hraje Veronika v seriálu Polabí. Je v něm matkou Maxe Dolanského. Když si ale stoupnou vedle sebe v civilu, je těžké jim takové rodinné uspořádání uvěřit. „Mně je čtyřicet a hraji třiceti osmiletou, takže je to v pořádku,“ říká Veronika, která vypadá spíš jako Maxova starší sestra. Na syna Jana Dolanského a Lenky Vlasákové pěje samou chválu. „To je tak milý kluk... Slušně vychovaný, pozorný a talentovaný. Na to, že je mu jedenadvacet, to má v hlavě dobře srovnaný,“ zhodnotila kolegu.

Náš vztah v seriálu je takový, jaký v rodinách se sedmnáctiletým klukem bývá. Max říká o Jáchymovi, kterého hraje, že je hrozný debil, protože pořád dělá nějaké průsery. Já nic takového ze svého života neznám, i když manžel má z prvního manželství syna, kterému bude letos osmnáct. Nějaká puberta u něj sice probíhá, ale je to rozumný kluk. Ale věřím, že můžou existovat i takoví, jako je Jáchym,“ říká.

Teď se její postava stěhuje do domu své tchyně. Jak s tou seriálovou, tak vlastní má Veronika dobrý vztah, ale ve skutečnosti si nedokáže představit, že by bydlely pod jednou střechou. „A to je Marča Arichteva opravdu skvělá,“ říká o mamince režiséra Bisera A. Arichteva.

„Ale já si neumím představit život v jednom domě ani s mojí mámou. Člověk přece jenom potřebuje nějaké soukromí. Neříkám sdílet jeden pozemek nebo dvougenerační dům, kde má každý svůj byt, to může být super. Ale žít v jedné domácnosti? Na to se necítím,“ říká upřímně.