Mám syndrom prázdného hnízda, přiznala topmodelka Tereza Maxová

Topmodelka Tereza Maxová (54) pokřtila druhou knihu s příběhem medvídka Teriho, která nese název Záhada vyloupeného skleníku. V rozhovoru pro iDNES.cz promluvila o čtení, rodině a budování vztahů. Svěřila se, že trpí syndromem prázdného hnízda.

Jsme na křtu druhé knihy příběhu medvídka Teriho. Jste pyšná na to, že můžete předat něco i těm nejmenším, kteří ještě ani nevědí, co je to nadace, a že jejich rodiče můžou pomáhat dětem, které nemají takové štěstí, že jim někdo čte pohádky?
Určitě. Hlavně je důležité, že knížka je taková, která opravdu potěší nejenom ty nejmenší, ale i ty dospělejší. Že medvěd je hravý a odvážný a jsou tam i momenty, kdy se dozví spousta věcí o zvířatech, která žijí v lese nebo v zoologické zahradě. Že se dozví i to, že když se spojí pro dobrou věc, že se dokážou velké věci. Když vám někdo podá ruku nebo tlapku, že nebudete sám. To jsou věci, které si myslím, že je fajn, že dospělí čtou dětem a že si někdy přečtou i dospělí.

51 fotografií

Vy jste svým dětem, když jste je ještě ukládala do postýlek, četla pohádky? A jaké příběhy jim předáváte teď v roce 2026? Jaká poselství?
Moje děti, víc než vůbec pohádky a příběhy pohádkové, měly vždycky rády a ptaly se: „A řekni nám, maminko, když jsi byla malá... A řekni nám, jak tvůj dědeček, udělal tohleto... A jak jste zlobili se sestřenkou a jak jsi utekla...“ Příběhy z reálného života je bavily nejvíce. Nebo z toho, jak jsem cestovala. Ale to jsou momenty, na které člověk nejvíc vzpomíná, i protože to je kvalitní čas, který s dětmi trávíte.

Dneska bohužel čtení už není součástí každodenního života. Já to vidím u svých dětí, i u sebe. Protože hůř vidím, tak si radši poslechnu audioknihu, než něco přečtu. Ale není to dobře, protože čtení je v něčem hrozně důležité. Aby si člověk udržoval paměť, aby byl trpělivější, aby si zachoval představivost a fantazii. Aby se na něco těšil, jak příběh dopadne a toto všechno má ta knížka. Má spoustu dalších jiných vrstev, které jsou hrozně důležité. Jsem ráda, že se k tomu postupně vrací celá moje rodina. Tím, jak cestujeme dlouho, v letadle jsem taky otevřela knížku.

Ale tady ta o medvědovi Teribear, nejenom že má dobrý konec, ale tím, že knížku koupíte, ještě pomůžete dobré věci. Myslím, že i Alena Mornštajnová, když knížku psala, myslela na to, že tam je vždycky i ta druhá myšlenka. U první knížky, když medvěd hledá, kam patří a kde je jeho doma, že to je důležité někam patřit. Každý toužíme mít svůj domov, někam patřit. Tady v druhé knížce zase je to detektivní příběh. Odvaha i to, že nejste nikdy na nic sám. To je taky myšlenka, která je důležitá.

Aby člověk v životě něco dokázal, je potřeba odhodlání a temperament. Bylo potřeba mít temperament doma jako to svoje plus jedna? Vidíte ho u svého partnera, že se skutečně doplňujete?
Partnerský život je jedna velká škola a vztahy jsou jedno z největších bohatství. Protože si myslím, že člověk to nemůže brát tak, že to přijde, že to zdědíte. Na tom musíte neustále pracovat a dát tomu druhému člověku prostor. Neprosazovat pořád svoje pravdy, protože každý se na to dívá z jiného úhlu pohledu. Myslím, že k tomu dospějete, že o tom nevíte hned. Každý to zjišťuje postupně. Když vám první vztahy nevyjdou, když dochází k zbytečným hádkám nebo když člověk poznává sám sebe.

Temperament? Myslím, že každý máme svůj charakter, svoji osobnost. V partnerském vztahu je důležité, že tam musíte najednou i přijmout osobnost druhého člověka, najít nějaký kompromis. Dlouhodobé vztahy jsou určitě o tom, že člověk dá druhé osobnosti prostor a najde tam kompromis, ale nesnaží se toho druhého člověka předělat. A že s ním určitě strávíte čas. Že to není virtuální vztah, vztah jedním uchem sem, druhým uchem tam a kdy opravdu člověka vyslechnete a i se ho snažíte pochopit.

Teď jsem se vrátila z Harvestu, vztahy byla jedna velká kapitola. Byla tam Ester Perel, která je odbornice na vztahy. Říká, že virtuální prostředí jim hrozně škodí a že to je povrchnější. Člověk vždycky může swipenout a najít si někoho jiného, už tam nedáte do toho vůli, energii, čas, aby člověk vztah budoval. Je spousta lidí, kteří si hledají vztahy. Je málo prostoru, málo míst, kde si můžete najít partnera svých snů, nebo se můžete s někým seznámit. A začíná to už i na dětských hřištích, že už ani děti nedokážou reagovat, nedokážou se pohádat, nedokážou si věci vyříkat.

Je hrozně důležité, aby byla komunikace, čas, který stráví rodina pospolu u večeře, u toho, že si přečtou knížku, že si na hřišti s dětmi hrají, povídají si s nimi a vyprávějí příběhy ze života. To je hrozně důležité, protože jinak děti nebudou vědět, jak vztahy navazovat. Přátelské a v budoucnu partnerské vztahy. Potom vztah i matka – dítě nebo otec – dítě. Takže je to důležité.

Tereza Maxová a její manžel Burak Oymen (Praha, O2 Arena, akce Ukončení kariéry Radka Štěpánka, 18. října 2018)

Máte pravdu. U vás už to je o budování, není to o randíčkách, o udržování. Jak doma vyhrajete tu atmosféru? Pustíte vinyl, namícháte Negroni?
(smích) Já si myslím, že společné cesty, společné objevování nových věcí. To nás baví jako rodinu úplně nejvíc. Teď mám syndrom prázdného hnízda, děti jsou pryč, což mi hrozně chybí. Mně chybí společné chvíle, i nepořádek či chaos doma, protože i to k rodině patří. Nechci říct, že všechno je pořád zalité sluncem a všichni si doma furt rozumí, to vůbec ne. Ale i to k tomu patří.

Ale jsou to určitě ty společné cesty, i to, kdy se rodina podpoří. Jedno dítě hraje basket, když za ním přijedeme do Madridu, jsem tam v tělocvičně, kde je vedro, basketu moc nerozumím, ale jsem tam. Vím, že dítě mě vidí. Ví, že tam jsem, že tam tu podporu cítí. To stejné, když přijedu za dcerou do Londýna a vytáhnu ji někam na procházku nebo na dobrou večeři. Ocení, že za ní člověk přijel. Anebo to, kdy s manželem si vyjedeme někam sami, kdy strávím čas s mamkou, s bráchou, s nadací, s přáteli. Ono je to vždycky o kvalitě času a čas si musíte najít.