Obžerství i nalomená žebra. Havlová si film s Pořízkovou a Holubovou přesto užila

Většina lidí si v létě pochutnává na třešních, Dagmar Havlová se jim letos ale asi vyhne velkým obloukem. Loni při natáčení komedie Bardotky musela před kamerou v jeden den sníst obří hrnec třešní, vzápětí se pustit do zabijačky a „dorazit“ se celým dortem. Navíc si čtyři dny před první klapkou nalomila žebra. Místo doporučeného klidového režimu zamířila na plac s Pavlínou Pořízkovou a Evou Holubovou.

36 fotografií

Po několika letech se vracíte na filmové plátno. Čím vás scénář Bardotek přesvědčil – byl to příběh, nebo spíš lidé za ním?
Upřímně? Bylo to obojí. Hanka Hendrychová a Pavla Krečmerová za mnou přišly s nabídkou, která měla v sobě něco, čemu se těžko říká ne! Přesně věděly, o čem chtějí vypravovat. Takových příběhů, jaký napsaly, je pomálu. Inspiroval mě k improvizaci, která mě bavila. Bavilo nás to všechny.

Meda je popsána jako svérázná žena... Kde jste hledala základ pro tuhle postavu?
Rozumím jí. Jsou ženy, které se naučily přežít tím, že vybudovaly kolem sebe jistý pořádek a takovou až téměř přísnost, ale je to jen způsob, jak se stát nezranitelnou. A to myslím, že zná každá žena, která si prošla čímkoliv těžkým...

Pavlína Pořízková, Dagmar Havlová a Eva Holubová ve filmu Bardotky (2026)

Co pro vás osobně slovo „Bardotka“ znamená? V jednom videu říkáte, že vás hned napadne Brigitte Bardot – je v Medě něco z té možná až bezohledné ženské svobody?
Brigitte Bardot je žena, která odmítla hrát podle zavedených pravidel, a pokud mohu soudit, tak Meda má něco z ní. Ona si taky dělá, co uzná za vhodné, s vnitřní svobodou a neptá se nikoho na souhlas, nebo co si o tom kdo myslí. Ale já bych to nenazývala bezohledností, spíš neúplatností. Jsou ženy, které se prostě nechtějí přizpůsobovat, a je to jejich dar i jejich kříž. Meda takovou ženou je...

Meda ve filmu čelí samotě, ale nezdá se, že by tím trpěla – spíš si ji chrání. Jak jste tu rovnováhu mezi zranitelností a silou v sobě hledala?
To není jednoduchá otázka, ale věřím, že každá z nás si ji aspoň jednou v životě položila. Meda se se samotou smířila... Ale pozor se samotou, ne s osaměním. To smíření je aktivní. Ona se rozhodla, že bude, jak se dnes říká „celá“, i když je singl. A v tom je její veliká síla...

Jak probíhala spolupráce s Evou Holubovou a Pavlínou Pořízkovou? Byl okamžik, kdy jste si řekla, že vaše trio skvěle funguje?
Chemie fungovala už během zkoušení. Těšily jsme se na sebe. Všechny jsme originály. Pavlína je žena s nesmírnou inteligencí a citlivostí, navíc nádherná. S Evou si rozumíme léta beze slov. Ona má dar rozesmát mě přesně ve chvíli, kdy už nemůžu dál. Má obrovský smysl cítit absurdní situace jako já. Tak se nám stačí pouze na sebe podívat bez jakéhokoli slova. A já jí jsem za to vděčná.

Hynek Čermák, Eva Holubová, Dagmar Havlová a Pavlína Pořízková ve filmu Bardotky (2026)

Jaké je to natáčet pod vedením režisérky, která je zároveň spoluautorkou scénáře? Jak se vám spolupracovalo s převážně ženským tvůrčím týmem?
Hana Hendrychová i Pavla Krečmerová vědí, co, proč a jak napsaly. To je neocenitelné. Když se jako herečka zeptáte: „Proč Meda takhle reaguje?“, dostanete odpověď. Ne proto, že je to ve scénáři, ale proto, že za tím stojí celý vnitřní život postavy, který ony nosí v sobě a do detailu ho znají. Zároveň, a to je spíše vlastnost žen, tu byla nesmírná trpělivost s nuancemi. Ženy si všímají mnoha detailů, které muži mnohdy přeskočí. Pohled, pomlka, způsob, jak někdo drží šálek – Hanka jako režisérka to vidí. A to vám jako herečce dává svobodu a možnost soustředit se pouze na sebe, protože víte, že jste v bezpečných rukou a obklopeni důvěrou.

Je nějaká scéna, na kterou jste obzvlášť hrdá, nebo která byla komplikovaná?
Hrdost je asi silné slovo, ale jsou scény, po jejichž natočení víte, že jste tam byly opravdově. Třeba, když vám štáb po takové zdařilé scéně zatleská. To jsou mí první diváci a víte, že ano, toto se nemusí točit podruhé. Těžké pro mě bylo pracovat s Mediným tichým smutkem. Ona pláče jinak než ostatní lidé, takřka neviditelně a dostat to na správnou míru trvalo. Nechtěla jsem sentimentalitu, chtěla jsem, aby v tom byl celý její život, aby to byla pravda.

A jinak víte, ono celé to natáčení bylo trošku složité pro mě hlavně zpočátku, protože jsem měla poraněné žebro a obrovské bolesti, ale i tak jsem zvládla točit 14 hodin denně, a to i scény, kde jsem musela v jeden den sníst hrnec třešní a pak hned skoro celou zabijačku a k tomu dort, točili jsme v dešti, v minus 4 stupních Celsia, ve vedru, takže jednoduché to nebylo ale výsledek stojí za to. (smích)

Dagmar Havlová ve filmu Bardotky (2026)

Bardotky mají v podtitulu nespoutaná komedie, ale co vy sama byste si přála, aby si divačky odnesly domů?
Jde o komedii, kde se vlastně bavíme věcmi, které úplně zábavné nejsou, ale my jsme přesvědčeny, že se musí brát s úsměvem. A já bych si moc přála, aby si divačky odnesly ten pocit, že nikdy není pozdě. Na kamarádky. Na pravdu. Na sebe. Na život. A aby vyšly z kina a zavolaly někomu, komu dlouho nevolaly, a povídaly si a smály se a cítily se tak, jako už třeba dlouho ne...

Kdybyste měla jednou větou pozvat ženy, ať jdou na Bardotky do kina – co byste jim řekla?
Přijďte se podívat na film, po jehož zhlédnutí budete ráda a hrdá na to, že jste žena.

Rozdováděné Holubová a Pořízková. Komunistický hotel nechci, prosí modelka

Co máte vy tři společného s vaší trojicí ve filmu? A v čem se nejvíc lišíte?
Společné máme myslím to, že každá z nás prošla věcmi, které by jiné zlomily, a nestalo se. Jsme ženy se zkušenostmi. To je ve filmu cítit, i kdybychom se nijak nesnažily. Lišíme se temperamentem i způsobem, jak zpracováváme svět: Pavlína jej píše, přemýšlí o něm na papíře. Eva jej hraje — a smíchem léčí. Meda? Je nejcitlivější a proto nejzranitelnější. Je opravdová. Když miluje, tak až za hrob, když se zlobí, nemusí ani mluvit a všichni vědí. Nosí si svůj smutek v sobě. Je mi v tom blízká. Ale na rozdíl od ní věřím, že mluvit se také vyplatí — aspoň občas.

Existuje moment z natáčení, na který budete vzpomínat za dvacet let?
Já myslím, že asi to, co se odehrávalo mezi námi za zavřenými dveřmi, mimo plac. Soudržnost, ženský princip pochopení a pomoci a přátelství, které vzniklo díky filmu, tak nějak spontánně.... Na to se nezapomíná.