Tereza Kostková o StarDance, Ebenovi i stávce. Nechci edukovat český národ, říká

Moderátorka Tereza Kostková promluvila v rozhovoru pro iDNES.cz o zákulisí StarDance, humoru Marka Ebena i odposlechu, který má během přímých přenosů v uchu. Vyjádřila se také k protestům pracovníků Českého rozhlasu a vysvětlila, proč nechce edukovat český národ.

Na křtu Cibulkova kalendáře pro pamětníky jste se objevila v doprovodu svých rodičů, herečky Carmen Mayerové a herce Petra Kostky, ikon české kultury. Když se řekne „staré dobré časy“, jaké dekády si pod tímto pojmem představíte vy?
Já moc nepoužívám výraz „staré dobré časy“, protože si myslím, že to není úplně pravda. Když se díváme na něco, co už minulo a od čeho máme odstup, nebo co jsme sami nezažili, máme tendenci si myslet, že to bylo dobré. Jenže každá doba, kterou žijeme, má své dobré i špatné stránky. Mince má vždy rub a líc. Nemyslím si tedy, že lze nějaké období, třeba první republiku, označit za dobu, kdy bylo všechno zalité sluncem. Nesmysl, nebylo. Bylo tam obojího dost. Takže já to takhle nepoužívám. Ale „staré dobré časy“, to mohu říct třeba o mém dětství, když už mluvíme o mých rodičích.

73 fotografií

Mnozí televizní diváci momentálně žijí pořadem StarDance. Když si vezmeme humor Marka Ebena, ve kterých chvílích se skutečně musíte ovládat?
Já můžu klidně vyprsknout smíchy, protože když je záběr na Marka, není v tu chvíli záběr na mě. Nemluvím o úvodu, kdy společně říkáme, co se bude tančit, koho zveme na parket a tak dále. Ale mám na mysli ty improvizační momenty. To znamená, když je Marek na parketu a já jsem v takzvaném green roomu, tedy na druhé straně. Marka vidím, slyším živě i na obrazovce, můžeme spolu interagovat, povídat si a já můžu vyprsknout smíchy, což se mi také párkrát stalo. Fakt někdy opravdu řveme smíchy, celá ta parta, ale není puštěný zvuk, takže to nikdo neslyší. A není na mě záběr, takže to nikdo nevidí.

Když máte v uchu odposlech z režie, kde na vás mluví, a vy přitom sama musíte mluvit do kamery, přistihnete se někdy, že vlastně jedete na autopilota?
Ne, v životě jsem na autopilota nejela. Oni na mě nemluví nonstop. To ucho je pouze pro případ, že by se něco rozbilo, nastala nějaká technická chyba a museli by mi sdělit něco mimo scénář. Takže tam je ticho, hrobové ticho. Odposlech se nejvíc používá ke konci, kdy my nevíme, jak dlouho budou kamery snímat napětí kolem toho, kdo s námi zůstává a kdo vypadává. Já nevidím, jak to prostřihávají, tudíž čekáme, mluvíme o tom, kdo bude odcházet, koho uvidíme, koho neuvidíme, kdo tančil. A pak mi řeknou: „Teď mluv, teď řekni jméno.“ Jen to.

Zákulisí StarDance: Prachař Sandeva s nohama ve vzduchu, Kostková v županu

Kontinuálně tedy na vás nemluví.
Je to tak nahlas, že bych už neslyšela ani svoje myšlenky. Takhle to nefunguje. Párkrát se teď také stalo, že máme dobrou stopáž a já si můžu dovolit třeba dvě otázky. Tak mi jenom řeknou: „Terko, dvě otázky.“ Ale nemluví na mě dlouze. Prostě mi to řeknou, já povídám a pak třeba jen dodají: „Stop.“ Já tomu říkám „hrnečku, vař, hrnečku, dost“. Já jsem hrneček, který vaří, ale rozhodně to není pořád. Já nevím, kde bych mohla jet na autopilota. Ať už autem počínaje, StarDance konče, asi jsem nikde ještě na autopilota nejela. Obávám se, že by to byla bouračka.

Když řeknu heslo 4:36 ráno, tedy čas, kdy Poslanecká sněmovna v prvním čtení schválila návrh změny financování veřejnoprávních médií, co vy na to?
Pod tímto číslem teď všichni vidíme jednu jedinou věc, která se stala a v jejíž návaznosti se odehrála spousta dalších věcí. Například stávka v rozhlase, která je jistě jednou z odpovědí na jednu z mnoha událostí, včetně této časové věci. Například nebudeme vysílat pořad Blízká setkání a jaksi prokážeme svůj postoj a názor k tomu, co se děje, činy, a ne slovy. Přestože rozhlas je zrovna instituce plná nádherných slov a myšlenek, tady půjde právě o činy. To je, myslím, pro mě to nejpodstatnější. Žádná další slova bych nepřidávala.

Závěrem si dovolím otázku k zamyšlení. Jak moc je podle vás potřeba edukovat český národ?
Já bych to neformulovala jako „edukovat český národ“. Myslím, že každý z nás by se měl v životě posouvat, vyvíjet a neustrnout tam, kde je. Sám sebe vzdělávat, sám sebe vychovávat, a tím inspirovat druhé. Někdo mě něčím inspiruje a já se díky tomu sama vychovávám. A něco mého může třeba zas inspirovat někoho dalšího. Já bych needukovala. V tomhle je čeština krásná. Já bych inspirovala.