Hana Holišová o stárnutí, sebevědomí i 96letém otci. Učí mě optimismu, říká

Herečka Hana Holišová promluvila v rozhovoru pro iDNES.cz o návratu své postavy Veroniky do popředí dění v seriálu Ulice, o živém divadle i tlaku na ženský vzhled. Popsala také, jak pracuje na svém sebevědomí a v čem ji inspiruje její tatínek, který letos oslavil 96. narozeniny.

Když se řekne seriál Ulice, co vám bleskne hlavou? Jak ho vnímáte?
Hlavou mi většinou probleskne brzké vstávání a fajn parta. Za celou dobu, co tam jsem, je pro mě zásadní právě to, že je mi příjemně i v zákulisí, ať už jde o celý štáb, nebo kolegy. To je podle mě úplně nejdůležitější.

60 fotografií

Berete Ulici jako jistou práci a pravidelný příjem, když se o ní stále mluví jako o nekonečném seriálu?
To určitě ne. Vždyť nikdy nevíte, kdy vás v seriálu nechají umřít, odjedete někam na druhý konec světa, anebo herec třeba potřebuje změnit svůj životní styl a přeje si být trochu upozaděný. Rozhodně to tedy není tak, že je to navždy a máte jistotu. To v žádném případě. Je to ale něco, co mě provází už mnoho let.

Na pár let jsme se domluvili na volnějším průběhu mé postavy a nyní se naopak Veronika vrací víc do děje. Já se v tuhle chvíli cítím při síle a těším se, že máme nějaká témata, která můžeme rozehrávat. Jsou zajímavá a baví mě. Jsem ráda, že se Veronika zase aktivně zapojuje a není už jen v pozici, kdy poslouchá, co se děje jejím kamarádkám, které se scházejí v salonu a povídají si o životě. Najednou je i ona skutečně aktérkou příběhu.

Ta vzpomínka mi pokaždé vhání slzy, vzpomíná Hana Holišová na zpěv maminky

Žijeme v poměrně konzervativní společnosti a právě Ulice otevírá často řadu témat, o kterých se třeba až tolik nemluví.
Mně se právě to na Ulici vždycky líbilo. A pořád líbí. Samozřejmě se tam řeší vztahové věci, klasicky láska, ale otevírají se také nejrůznější témata, která rezonují dnešní společností. Přijde mi to strašně důležité a možná právě proto je Ulice pořád tak moc sledovaná.

Myslím si, že za tím stojí také kvalita zpracování a přístup k tomuto každodennímu seriálu. Množství materiálu, které se produkuje, je obrovské. A udržet si takhle dlouhodobě určitou laťku podle mě není jednoduché. Právě otevírání témat, s nimiž se divák může ztotožnit, mi připadá jako alfa a omega úspěchu Ulice.

Ulice se vysílá ještě před Televizními novinami, ale všichni máme v paměti třeba odvážnější scénu Stanislavy Jachnické, která se líbala na úřadě. Kdyby chtěli tvůrci Ulici trochu okořenit a řekli vám: „Budete dnes v korzetu, podvazcích a spodním prádle“, šla byste do toho?
(smích) Vůbec nevím, co na to mám říct. I to někdy patří k naší práci. Zaplaťpánbůh se většinou dá na podobných věcech rozumně domluvit. Ale co by mi zbývalo? Nevím. Pokud to má ve scénáři nějaké opodstatnění, je to v pořádku. Já jsem tu líbací scénu neviděla, protože nemám televizi, takže vlastně vůbec nemám přehled o tom, jak seriál běží. A co se v něm děje.

Hana Holišová v seriálu Ulice v roli Veroniky (na smínku se seriálovým manželem)

Chtěl jsem se zeptat, co považujete za největší seriálový bizár všech dob. Je nějaká scéna, která vám utkvěla v paměti?
Mám selektivní paměť. Hodně věcí, zejména těch, které se mi nelíbí, jednoduše vytěsňuji. Samozřejmě se mě dotýkaly seriály jako Beverly Hills. Naši určitě sledovali Dallas a Dynastii, takže jsem je také vnímala. Ale ty bizáry? To byly asi nějaké telenovely, nevím, jestli argentinské nebo jaké. Ty jsem opravdu vytěsnila, anebo jsem se na ně možná ani nedívala. Každopádně na Ulici jsem se ze začátku několikrát dívala. Nebyla jsem pravidelnou divačkou, ale vím, že jsem ji viděla. Tehdy by mě nikdy nenapadlo, že bych se v ní za pár let mohla sama objevit.

Když dojde na Letní scénu Musea Kampa, tam hrajete a také zpíváte. Člověk si nemůže dovolit chybičky, protože se nejede na několik záběrů, ale všechno je na první dobrou. Co je pro vás tím nejdůležitějším pocitem? Je to závěrečný aplaus?
Tak ty chybičky tam samozřejmě jsou. (smích) Je to živé divadlo a člověk, ať už herec, nebo divák, to musí brát tak, že to k tomu prostě patří. Je to živé umění, nedá se opakovat. Nedávno se nám stala nějaká událost, podobně jako když se změní počasí. To na scéně pod širým nebem nemáte šanci ovlivnit. Mám ale pocit, že lidé nakonec všechno přijímají a berou to jako zpestření. Společnými silami to vždycky nějak zvládneme, takže je to fajn.

A ten potlesk?
Samozřejmě je to určitý způsob ocenění nebo projev emocí diváka, který dává najevo, zda je spokojený, nebo nespokojený. Je to tedy určitá zpětná vazba. Pro mě je ale také příjemné, když mají lidé potřebu vám potom napsat nebo s vámi svůj zážitek nějak sdílet. Z toho mám také radost. Stejně zásadní je pro mě ale můj vlastní pocit, jestli jsem s výkonem byla spokojená, nebo ne. To je těžké. Dokázat si opravdu říct: „Dneska jsem byla spokojená.“ Na tom musím pořád ještě pracovat.

Jste vděčná za to, že se v Česku tolik neblázní se zastavováním stárnutí? Že ženy mohou před kamerou přirozeně zrát, osobnostně se posouvat a dostávají role v různých životních etapách?
Myslím si, že je to hrozně individuální. Někdo má potřebu mrazit čas, jiný přijímá věci tak, jak jsou. Já jsem asi víc na té straně, která by si přála umět všechno přijímat tak, jak to je. Přijde mi hezké, že každá etapa života přináší něco nového po všech stránkách, včetně vizáže a vzhledu. Myslím si, že je lepší se s tím nějak sžít a přijímat to. Zároveň je samozřejmě potřeba o sebe alespoň trochu pečovat a pracovat na sobě. A hlavně asi pracovat na svém nitru, aby s tím člověk dokázal být v pohodě a cítil se dobře sám se sebou.

Já a Survivor? Neuměla bych vymýšlet strategie proti jiným, říká Hana Holišová

Jak pracujete na tom, abyste byla sebevědomou ženou, přijímala se taková, jaká jste, a vyzařovala to i do svého okolí?
To bychom tady ale mohli být strašně dlouho. Víte co, je to vrstevnaté téma. Zaprvé jsem zjistila, že je to asi nikdy nekončící práce. Mám šestadevadesátiletého tatínka Evžena Holiše, dirigenta, a to vždycky říkám, protože mě hrozně baví ho pozorovat a zkoumat, v čem tkví jeho schopnost být pořád spokojený po všem, co v životě zažil, hezkém i nehezkém. Pořád si dokáže udržet nadhled a vidět svět hezkou, pozitivnější optikou.

Čím to je?
Vnímám, že je to určitě i tím, že se nebrání kontaktu s mladými lidmi, nezavírá se před světem a neříká: „To za nás nebylo, to je hrozné, kam ten svět spěje.“ Nic takového. Prostě věci přijímá, učí se a zajímá se o ně. Myslím si, že i to k tomu patří.

Co je v tomto směru důležité pro vás?
Za sebe považuji za důležitou také péči o duši. Žijeme v době velkých tlaků ze všech stran a myslím si, že je potřeba na sobě neustále pracovat a učit se přijímat sebe se vším všudy. To je pro mě alfa a omega. Je pro mě třeba hrozně důležité věci analyzovat a rozumět jim, abych je pak mohla nějakým způsobem zpracovat, posunout se dál a získat nad nimi nadhled. Aby se mnou tolik nesmýkaly emoce, do kterých se člověk občas dostane. Takže asi takhle. Určitě k tomu patří psychoterapie nebo nějaká forma seberozvoje. Vím, že i to slovo je někdy nadužívané nebo neoblíbené, ale pro mě je to nedílná součást každého dne.

Když na člověka dolehnou emoce a přečte si třeba, co se všude děje, může si říct: „Proboha, to je konec světa.“ Pak se ale podíváte na již zmiňovaného tatínka, který zažil druhou světovou válku. Uklidní vás jeho pohled na svět?
Upřímně, já se ho na tohle už příliš neptám. Samozřejmě mi mockrát vyprávěl různé historky a mně vždycky běží hlavou: „On toho už tolik zažil, a přesto všechno dokáže být optimistický.“ Spíš opravdu hledám cestu, jak najít vnitřní pohodu sama v sobě a ve svém okolí. Snažím se ovlivňovat to, co ovlivnit můžu, a to je právě moje vlastní cesta. Také si velmi dobře a opatrně vybírám, s kým trávím čas. Samozřejmě někdy člověk propadne skepsi a depresi. I můj táta má občas smutné dny z toho všeho, co se děje. Pořád ale chci věřit, že to jako lidé zvládneme a že to nakonec vyústí v nějaký dobrý konec. Je to náročné, ale pořád chci spíš vidět skleničku jako poloplnou.