Jak můžeš s tolika vadami řeči dabovat? vytýkal Dlouhý Boudové

„Já určitě muže potřebuju,“ říká herečka a dabérka Nela Boudová. V rozhovoru promluvila o cestě k vnitřnímu klidu, proč bychom měli méně naříkat a více si vážit toho, co máme, i o proměnách dabingu. Prozradila také, jaké plány chystá se synem.

42 fotografií

Jsme na křtu knihy Valentiny Armandi Tady, teď, ahoj. Když dojde na osobní rozvoj, tak vy v tomhle nejste nováček. Jak moc vám pomohlo uvědomění si, že je potřeba pracovat na klidu své duše?
Mám tu čest být kmotřičkou. Nejde jenom o knížku, ale o celý projekt, který je zaměřen na komunikaci lidí. Valentina měla pocit, že lidi spolu málo mluví, komunikují, což je určitě pravda. Můžeme to vidět kdykoliv, kdy přijdeme do restaurace a vidíme, že lidi jsou sklonění do svých mobilů. Takže vymyslela takový znak. Doufám, že se dostane mezi lidi. A když ho budeš mít na tričku, čepici nebo ruce, tak to znamená, že jsi přístupný k tomu mít třeba kratičký rozhovor, z kterého se může vyvinout přátelství, byznys, láska, cokoliv.

Takový networking.
Networking. Ale ty jsi se ptal na klid duše? Myslím, že proto tady jsme. Život je taková naše škola, na nějaké úrovni jsme si vybrali náš osud, a učí nás, abychom tady byli svobodní a šťastní. To je ta škola každého.

Když budeme mluvit o té komunikaci. Myslíte, že lidi jsou zvyklí argumentovat online, ale pak už v reálu před sebou utíkají? A to potom rozdmýchává všechny neshody i v politice?
Lidi nejsou zvyklí komunikovat jenom online. Ale samozřejmě to stěžování a negativní názory, energie, vyzařování jsou takový nešvar doby. Protože stěžování lidi sbližuje. Kdybych přišla a řekla, že se mám úžasně a skvěle (což se teda mám), tak spousta lidí má pocit, že ten druhý mi bude závidět, nebude mi to věřit. Takže to ani neříkají. V společnosti je zaužívané potkat se a stěžovat si: Holka, mně se stalo tohle a mně se stalo tohle.

Ale k té pozitivitě se musíme cvičit. Vidět fakt tu sklenici poloplnou a ne poloprázdnou. Naučit se pracovat s myšlenkami, nastavením a říct si: Ne, já chci přinést do toho života něco hezkého, pozitivního, tak nebudu pořád kňourat. Mysl má tendenci zaměřovat se na to, co nemá, ale neoceňovat to, co má. Kdyby si lidi fakt uvědomili každé ráno, že mají dvě zdravé ruce, teplou vodu, nohy, můžou zpívat, cokoliv, tak ten život bude veselejší.

Co vám pomáhá v životě filtrovat emoce? Divadlo?
Určitě divadlo. A taky věkem je to jiné. Už umím sama se sebou pracovat. A asi i zaměřování pozornosti. Že když mě něco takzvaně vytočí, nebo se mi něco nelíbí, tak umím se sebou pracovat tak, že pozornost otočím někam jinam. Je hezké, že lidi si názory umějí říct nějak mile, nekřičí a nevztekají se. Já jsem byla určitě velký cholerik, ale změnilo se to.

Platí, že když žena dospěje do určité fáze života, je schopná a samostatná, zjistí, že to plus jedna nepotřebuje?
Jak to myslíš? To plus jedna...

Že nepotřebuje toho chlapa, jako to plus jedna.
To já nevím. Myslím, že každá žena je individualita, každá to má jinak. Já určitě muže potřebuju.

Jste českým hlasem mimo jiné Julie Robertsové. Zakoukala jste se někdy na jejího kolegu, že jste si ho musela vygooglit?
Ano, dělám to často. Ale ne že bych se přímo zakoukala, spíš mě ti lidi zajímají. Co dělají, co točí, jestli mají rodinu. Takže když s někým navážu ten užší kontakt skrz dabování, tak chci o tom člověku vědět víc.

Teď se dabují spíše projekty pro streamovací platformy. V čem se to změnilo od časů, kdy se dělal kino-dabing, potom následně ten stejný, ale pro VHS a televizi?
Přiznám se, že už teď moc nedabuju. Ale mám čest být v dabingové komisi Františka Filipovského, která dává vždycky jednou za rok cenu. Takže vidím zhruba tak kolem padesáti, šedesáti filmů a poslouchám právě, jak se dabuje. Samozřejmě studia i televize tam posílají svoje bonbonky, takže slyším opravdu top nadabované filmy.

Ale změnila se rychlost. To je nešvar naší doby, že se všechno zrychluje. Takže se zrychluje i dabing. Já jsem měla ještě možnost zažít dabing, kdy se stálo ve studiu, kdy jsme tam byli dva, měli jsme normální dialog. Teď se takzvaně vytáčí. Vlastně slyšíte anglický originál a odpovídáte tomu anglickému originálu. Když máte štěstí a jste ten druhý ve dvojici, tak pak si můžete pustit do ucha kolegu, s kterým pak dialog vedete.

Dokážete ze své pozice potom posoudit, kdo odkud z Čech pochází? Protože spousta herců se nářečí nezbaví.
V tom dabingu to není tak úplně výrazné, protože se všichni snaží mluvit spisovně. Ale v současné době hraji v Uherském Hradišti hru Terapie, kterou napsal Josef Kubánik. Je to hra ve dvou lidech o terapeutce a jejím klientovi. Je to trošku takový psychohoror. Jezdím tedy často do Uherského Hradiště a vidím, že ti lidi mluví jinak. Mluví víc spisovně a moc hezky. Takže si uvědomuju, jak je hezké mluvit ne-pražsky.

Taky jsem měla velké problémy. Myslím, že už se to trošku zlepšilo s tou řečí. Ale přesto jsem dabovala, to je pravda. Ale jednou mi právě Michal Dlouhý říkal: Jak ty můžeš s tolika vadami řeči dabovat? Já jsem na něj koukala a říkala jsem: Prosím tě, promiň, já žádné vady řeči nemám! Pak jsem se začala poslouchat a zjistila jsem, že to není nejlepší. Takže jsem trošku na sobě pracovala. A teď ještě učím děti na Pražské konzervatoři dabing, vždycky půl roku ve školním roce, a říkám jim: Vy všichni nebudete dabovat, ale mluvit hezky byste měli všichni.

Když vám odrostou děti, kouknete se na to s odstupem a řeknete si: Tak jo, jsem dobrá máma, jsou šikovní, můžeme spolu probírat dospělá témata?
Na to mám jenom jednu větu: Jsem dobrá máma. (smích)

Dělají vám radost?
Dělají mi obrovskou radost a s mladším synem Daliborem, který je kouč a školitel v jedné nadnárodní firmě, taky společně pracuju. Takže spolu trávíme opravdu hodně času. Jezdíme na Bali a na Sicílii, kde máme workshopy. Letos zase pojedeme a chceme ho zaměřit trošku jinak, protože už jsem si říkala, že po těch šesti letech, kdy jsem měla opravdu tvrdé koučovací workshopy, že bych je chtěla tentokrát zaměřit na radost. Že bychom tam chtěli hodně cvičit, tancovat, dělat herectví a trošičku koučovat.