Ema Businská: Chtěla bych hrát vražedkyni. A StarDance je můj velký sen

Ema Businská (24), známá z Ulice či Zlaté labutě, nyní natáčí komedii Blešák. V rozhovoru pro iDNES.cz prozradila, proč touží hrát záporačku, co ji láká na StarDance i jak prožívá manželství s veslařem a olympionikem Matyášem Klangem (35). Přiznala také, že ačkoliv je od přírody extrovert, herectví z ní postupně dělá introverta.

Ve filmu Blešák vás diváci uvidí v další herecké roli. Koho hrajete a čím vás projekt zaujal? Museli vás tvůrci dlouho přemlouvat?
Hraju Majdu, dceru dvou hlavních postav, Terezy a Milana. Je to mladá holka plná energie, která ve filmu zastupuje mladší generaci a takovou tu hezkou, ještě nezatíženou fázi partnerského vztahu. Zároveň má svůj projekt, se kterým by chtěla začít podnikat. Takový vlastní start-up.

A přemlouvat mě vůbec nemuseli. Film produkuje Miloš Šmídmajer, se kterým jsem už minulý rok natáčela pohádku. Máme spolu dobré vztahy a moc ráda s ním pracuji. Vím, že jeho projekty jsou kvalitní a že se při natáčení vytváří příjemná atmosféra. Takže jsem nad nabídkou vůbec neváhala.

Samotný název Blešák je poměrně neobvyklý. Souvisí právě s projektem vaší postavy?
Ano, přesně tak. Název vychází z aplikace, kterou moje postava vytváří. A z jejího pokusu začít podnikat.

Na natáčení často vznikají situace, které by ani scenáristé nevymysleli. Zažila jste už nějakou?
Zatím jsem měla jen dva natáčecí dny, takže toho ještě tolik nebylo. Ale jedna situace mě opravdu pobavila. Režisér Míra Ondruš nám s Prokopem Zachem přidal do jedné scény dialog o tom, že psi mohou mít až dvanáct štěňat. A já jsem při ostré klapce místo dvanácti řekla šestnáct. Všechny to strašně rozesmálo. A já už pak skoro nemohla pokračovat v hraní. (smích)

Prokop Zach vám ve filmu hraje partnera. Jak vám to spolu funguje?
Prokop mi „překvapivě“ hraje partnera. Já mám pocit, že hraju pořád buď s Filipem Březinou, nebo s Prokopem Zachem. Ale oba jsou skvělí kluci, takže si rozhodně nestěžuju. Jsem spokojená.

Diváci si vás oblíbili také jako Sáru v seriálu Ulice. Jak to s vaší postavou momentálně vypadá? Můžeme se těšit na další návrat?
V Ulici jsem skončila, myslím, loni v prosinci. Vrátila jsem se v rámci sezony návratů, trochu rozvířila vody a zase odešla. Jestli se ještě někdy vrátím, zatím netuším. Záleží samozřejmě na scenáristech, režisérech a také na mně. Momentálně ale o dalším návratu nejednáme.

Co vám Ulice dala? Byl to pro vás důležitý kariérní odrazový můstek?
Rozhodně. Jsem za ni zpětně nesmírně vděčná. Ulice pro mě byla obrovskou hereckou školou.Ten způsob natáčení je totiž úplně jiný než u většiny ostatních seriálů a filmů. Všechno se musí dělat rychle. Herec se musí okamžitě naučit text, vědět, kam si stoupnout, jak pracovat se světlem. Není moc času si se scénou hrát nebo dlouze hledat, jak ji pojmout.

Pro začínajícího herce je to obrovská zkušenost. Musela jsem se velmi rychle naučit věci, které bych se jinak učila mnohem déle. A samozřejmě mi Ulice pomohla i v tom, že jsem se dostala do povědomí diváků a začali si mě víc všímat režiséři a producenti. Pro mladého herce je to velmi důležité.

Ve Zlaté labuti jste se naopak ocitla v úplně jiném světě. Jak jste si užívala dobové kostýmy, účesy a atmosféru? Dokázala byste si představit, že byste v té době skutečně žila?
Já si dokážu představit spoustu věcí. Klidně i to, že bych žila v době dinosaurů! Ale jestli by se mi to líbilo, to už je jiná otázka. Ta doba nebyla jednoduchá, zvlášť pro ženy. Samotné natáčení jsem si ale nesmírně užívala. Milovala jsem kostýmy, účesy, celou atmosféru.

Na divadlo mi chybí sebevědomí. Jsem hrozná trémistka, říká Ema Businská

Dobové projekty mám obecně moc ráda, protože vás přenesou do jiného světa a nutí vás chovat se trochu jinak než v současných příbězích. Zlatá labuť byla navíc do určité míry stylizovaná, a tak jsem se snažila tomu přizpůsobit i herecký projev. Moc ráda na ni vzpomínám. Odnesla jsem si z natáčení spoustu přátel a byla to moje druhá velká seriálová role.

Poznávají vás dnes lidé na ulici? A s jakou postavou si vás nejčastěji spojují?
Ano, poznávají. Ale myslím, že největší zásluhu na tom má pořád Ulice. Spousta lidí si mě pamatuje právě odtud. Ulice je opravdu český fenomén. Dokonce jsem potkala hokejistu, který mi vyprávěl, že ji sledoval v Americe, aby neztratil kontakt s češtinou. To mi přišlo úžasné.

Kdybyste měla možnost cestovat časem a vybrat si dobu, ve které byste chtěla žít, kam byste se vydala?
Určitě bych chtěla zažít devadesátá léta. Tu dobu po revoluci, kdy se všechno uvolnilo, měnilo a bylo v tom spoustu svobody a punku. Myslím, že to muselo být skvělé období.

Odpovídá tomu i váš hudební vkus? Posloucháte spíš současné interprety, nebo se ráda vracíte do minulosti?
Já jsem docela staromódní člověk. Můj hudební vkus je strašně široký. Poslouchám všechno možné, od starších interpretů až po Britney Spears. V poslední době mám moc ráda českou hudbu, třeba Kateřinu Marii Tichou. Líbí se mi texty, které nejsou primitivní, ale mají nějakou hloubku. Zároveň si ráda pustím Vivaldiho, Michaela Jacksona, Cyndi Lauper nebo Céline Dion. A pak to klidně zkombinuju s Čechomorem a Divokým Billem. Takže je to opravdu taková všehochuť.

Máte za sebou pohádku, historický seriál i současné příběhy. Jak vzpomínáte na natáčení své první pohádky?
Byla to moje první pohádka a moc jsem si ji užila. S Filipem Březinou jsme tam poprvé hráli pár. Bylo to krásné natáčení, zase dobové kostýmy a účesy. Hlavně se mi ale líbí poselství toho příběhu. Je o sebelásce a sebepřijetí, což je podle mě důležité téma bez ohledu na věk. Člověk by měl mít rád sám sebe a umět se přijmout takový, jaký je. Jinak se mu v životě žije dost těžko. Navíc jsem měla možnost hrát po boku Martina Myšičky a dalších skvělých herců. To byla další velká škola.

Je nějaký žánr, který vám zatím uniká a který byste si ráda vyzkoušela?
Určitě sci-fi a horor. Pořád se považuji za začínající herečku, takže mám pocit, že jsem toho ještě spoustu nevyzkoušela. Zatím se moje práce pohybuje hlavně kolem komedií a dramat.

A co pořádná záporačka? Lákala by vás role skutečně temné postavy?
Strašně moc! Chtěla bych si zahrát nějakou opravdu psychologicky složitou postavu, klidně vražedkyni. Lákají mě role, ve kterých bych mohla ukázat i jiné polohy. Mám ráda, když se můžu ponořit hluboko do psychologie postavy a pracovat s těžšími emocemi. Třeba v Bojovníkovi jsem měla pocit, že jsem poprvé dostala větší prostor ukázat i nějaké hlubší emoce. A moc mě to bavilo. U komedií je to trochu jiné. Tam člověk nemůže všechno příliš psychologizovat, protože by pak příběh mohl působit zbytečně těžce. Já ale právě ty komplikované, smutné nebo negativní postavy vyhledávám. Mám pocit, že se v nich můžu herecky opravdu vyřádit.

61 fotografií

Proč podle vás čeští diváci tolik milují komedie a detektivky?
Myslím, že je to částečně tím, co jim nabízíme. Kdybychom točili víc jiných žánrů, možná by si oblíbili i je. Ale zároveň to chápu. Když člověk přijde unavený z práce, často nechce sledovat něco strašně těžkého. Nechce se dívat na tragédii, u které bude další dvě hodiny přemýšlet nad lidským utrpením. Raději si pustí komedii, vypne a zasměje se. A myslím, že Češi umějí dobré komedie i kriminálky. V poslední době vznikly skvělé minisérie, třeba Metoda Markovič. Tenhle typ příběhů podle mě dokážeme zpracovat opravdu dobře.

Jaká je Ema Businská ve chvíli, kdy zhasnou kamery?
Já vlastně moc nemluvím. Jsem čím dál větší introvert, což je zvláštní, protože jsem od přírody extrovert. Mám pocit, že čím déle jsem v herecké profesi, tím víc se uzavírám do sebe. Ale jaká opravdu jsem, to byste se asi museli zeptat mých kamarádů nebo manžela.

Vy jste vdaná? V kolika letech jste se vdávala?
Ano, jsem. Vdávala jsem se ve jednadvaceti, myslím.

Váš manžel také pracuje v umělecké branži?
Ne, vůbec. Dělá něco úplně jiného (veslař). A myslím, že je to dobře. Doma podle mě stačí jeden emocionálně založený člověk. Kdybychom byli takoví oba, asi by to úplně dobře nedopadlo.

Přemýšlíte už také o vlastní rodině a dětech, nebo to zatím necháváte otevřené?
Až to přijde, tak to přijde. Zatím to nějak neplánuji.

Jak vlastně vypadá váš život mezi jednotlivými natáčeními? Dokážete si užívat volno, nebo byste nejraději pracovala pořád?
Já si práci vlastně sama nehledám, práce si hledá mě. V herectví to nefunguje tak, že si vyberete film, ve kterém chcete hrát, a jdete ho natočit. Záleží na příležitostech, které dostanete. Jsem pořád v období, kdy si ještě nemůžu úplně vybírat, a každá zkušenost je pro mě důležitá.

Letošní rok je zatím pracovně velmi dobrý. Nastudovala jsem svou první divadelní hru ve Vršovickém divadle, natočily se dva seriály a teď natáčím film. Do toho byly premiéry a další povinnosti. Takže jsem letos vlastně zase nezažila léto. Už poněkolikáté za sebou. Ale jsem za to nesmírně vděčná, protože vím, že mít v herectví práci takhle souvisle není samozřejmost. A protože vím, jak je tahle profese nejistá, nejraději bych pracovala pořád. Abych měla pocit, že mám něco odpracováno do zásoby. Jenže to bohužel nejde.

Vystudovala jste Pražskou konzervatoř. Věděla jste už jako dítě, že chcete být herečkou?
Maminka tvrdí, že jsem o tom mluvila už od druhé třídy. Já si to ale pamatuju trochu jinak, protože jsem hrozně chtěla být policistkou. Když ale přišlo rozhodování o střední škole, Pražská konzervatoř byla jasná volba. Takže možná má maminka pravdu. Od malička jsem zpívala, chodila na klavír a měla ráda vystupování. Samotnému herectví jsem se ale začala věnovat až krátce před přijímacími zkouškami na konzervatoř. Nakonec jsem tam strávila šest let a dodělala si i pedagogické minimum. Chvíli jsem studovala také vysokou školu, ale kvůli práci a natáčení na Slovensku už se to nedalo skloubit.

Zpěvu jste se věnovala odmalička. Nelákala vás někdy třeba SuperStar?
Já jsem v SuperStar byla! Ale bohužel jsem se nedostala do televizních kol.

A co StarDance? Přijala byste nabídku?
Okamžitě! StarDance je můj velký sen. Strašně ráda bych si to vyzkoušela.

Kdybyste se nestala herečkou, myslíte, že byste dnes opravdu byla policistkou?
Možná bych to zvládla, ale myslím, že bych stejně skončila někde u umění. Třeba u zpěvu nebo nějaké jiné kreativní činnosti. Minulý rok jsem chvíli pracovala v administrativě u tatínka a musím říct, že jsem docela trpěla. Ten můj kreativní duch nebyl vůbec naplněný. Dokonce mě napadlo, že bych mohla vyrábět mozaiky. Vůbec nevím, proč zrovna mozaiky, ale měla jsem obrovskou potřebu něco tvořit. Takže si myslím, že bych si cestu k umění stejně našla.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Jaký máte vztah ke sportu vy sama?
Velmi dobrý. Od malička jsem sportovala a pocházím z opravdu hodně sportovně založené rodiny. Veslovala moje sestra, táta, máma, obě babičky a nakonec i já. U nás doma veslovali snad úplně všichni. Já jsem přitom původně veslovat vůbec nechtěla. Začínala jsem aerobikem, pak přišel tenis, vodní slalom a teprve potom veslování. U vodního slalomu jsem se k veslování trochu přiblížila a zjistila, že mě vlastně baví víc. Navíc tam byla skvělá parta. Nakonec jsem u něj vydržela asi čtyři nebo pět let.

Když se vrátíme k vašemu manželství, jste romantická duše, která věří na osudová setkání, nebo máte raději obě nohy pevně na zemi?
Jsem obrovská romantička. Řídím se srdcem a svou ženskou intuicí, která mě zatím vždycky vedla dobře. Miluju romantické příběhy, vášeň a všechno, co k tomu patří. Samozřejmě je někdy dobré stát nohama na zemi, ale kdybychom se pořád brali tak strašně vážně, byla by to nuda.

Co vás v poslední době opravdu potěšilo?
Nedávno jsme byli s pohádkou na festivalu v Istanbulu a strašně mě potěšily reakce tamních dětí. Bylo nádherné vidět, jak je příběh zaujal a jak chtěly mluvit o jeho tématu, tedy o sebelásce a sebepřijetí. Přitom jsme si vůbec nerozuměli jazykově. Děti mluvily turecky, my česky nebo anglicky a mezi námi byla překladatelka. Přesto s námi vydržely třeba hodinu diskutovat.To pro mě byl opravdu silný zážitek. Když vidíte, že váš příběh funguje i v úplně jiném prostředí a že děti dokáže oslovit, je to krásný pocit.

A co vás naopak dokáže spolehlivě vytočit?
Nespravedlnost. Tu opravdu nesnáším. Zvlášť když se děje něco špatného dětem nebo lidem, kteří se nemohou bránit. Nedokážu pochopit, že se některé takové věci v dnešní době stále dějí. A mrzí mě, když se podobné případy začnou pořádně řešit až ve chvíli, kdy se dostanou na veřejnost. Přitom se často ukáže, že nejde o ojedinělou situaci.

Když si představíte samu sebe za deset let, co byste si přála, aby ve vašem životě zůstalo stejné, a co byste chtěla mít jinak?
Chtěla bych být hlavně šťastná. Mít zdravé děti, žít spokojený život, netrápit se a mít kolem sebe klid a mír. A také bych si přála mít kolem sebe lidi, kteří si mě váží. To je pro mě asi nejdůležitější.