Rozhodně bych v této době nechtěl být dětským psychiatrem, říká Roman Zach

Kromě hraní se věnuje také režii. Vyjma speciálního projektu má na svém kontě ještě dvě klasická představení. Hra Prádelna v Brooklynu měla premiéru nedávno. Roman Zach v rozhovoru pro iDNES.cz promluvil nejen o spolupráci s mladými kolegyněmi.

Dokázal byste říct, která z vámi hraných postav s vámi chodí aktuálně spát?
Samozřejmě je to vždycky ta, kterou aktuálně točím nebo zkouším. Ale teď je to tak trošku rozdrbaný Roman Zach, protože ve hře Prádelna v Brooklynu hraji nejen postavu Owena, ale zároveň jsem se ujal i režie, což obnáší kontrolu tak nějak všeho – hudby, scénografie i produkce. Takže teď je to takhle. Stejně jako před časem to byl Don Quijote ve hře Důmyslný rytíř Don Quijote a jeho soumar Pemza, která měla v pražském Divadle Metro premiéru pro změnu v dubnu.

Zažil jste někdy, že jste se své postavy nemohl zbavit?
Moc se mi neděje, že bych se postav nemohl zbavit, ale moje žena by vám určitě potvrdila, jak umím být pohlcený, když se na roli připravuji. To pak spolu usínáme a vstáváme, jak to jen jde.

Prádelna v Brooklynu je váš druhý režijní počin. Jste už ostřílenější režisér?
Dalo by se říct, že spíš už třetí, v divadle Komedie jsem kdysi dělal takový projekt s názvem miusee@poetrymusical, pro který jsme s Lucií Ferencovou napsali básně a já navíc spolu s dalšími hudebníky Ivanem Acherem a Honzou Matáskem vytvořil hudbu. Byla to nádherná scénická féerie. Ale ano, režii klasické hry dělám teď podruhé. A jestli jsem ostřílenější? Už jsem si díky předchozí zkušenosti tak nějak zvykl, že ono pomyslné ho... padá za vámi úplně ve všem. (smích) A pochopitelně dovoluji si teď už daleko víc, než když jsem měl své poprvé. Kam to ovšem povede se teprve uvidí.

Společnost vám na jevišti dělají mladší kolegyně, jak spolu vycházíte? Dělí vás někdy věkový rozdíl?
Jsou mladší a jsou skvělé! Vycházíme spolu výborně, navzájem se respektujeme a nasloucháme si. A co je pro mě hodně důležité, na každou zkoušku s Nikol Kouklovou a Katkou Zapletalovou se moc těším.

Roman Zach, Nikol Kouklová a Kateřina Zapletalová v představení Prádelna v Brooklynu

Mimochodem, navštívil jste někdy Brooklyn? Je známo, že jste vášnivý cestovatel.
V New Yorku jsem zatím nebyl, ale o jeho atmosféře vím leccos. Ať už od Nikol, která tam nějakou dobu žila, od kamarádů, nebo ze sociálních sítí a internetu. Děkuji za přídomek „vášnivý cestovatel“. Ano, cestuji moc rád, ale lákají mne spíš méně civilizované destinace, jako je například spousta míst v Asii či Indonésii, kterou jsem už před lety objevil díky natáčení dokumentu Hledání ztracených světů pro Českou televizi, jehož jsem byl součástí.

Nedávno jste s dcerou cestoval po Thajsku, co jste tam spolu podnikali?
Chvíli jsme cestovali s pořadem Jedlíci na cestách, s jeho aktéry jsem se seznámil na cestovatelském festivalu v Pardubicích. Tam vlastně tento nápad vznikl. Projeli jsme thajský Bangkok a okolí, kde jsme ochutnávali ta nejpálivější jídla, která si jen umíte představit a zároveň jsme tohle naše dobrodružství točili. Po pěti dnech jsme se s dcerou Agátou odpojili a cestovali po Thajsku dál, viděli jsme toho spoustu včetně fantastických klášterů a jsem za tuhle zkušenost moc vděčný. Prožít něco podobného s dcerou je prostě otcův sen.

Mám pocit, že mladá generace je furt unavená, říká Roman Zach

Máte ještě syna Prokopa, který je také hercem. Co vás dva nejvíc spojuje?
Kromě výšky určitě láska k divadlu a umění vůbec. Zároveň i empatie a možná perfekcionismus, který se občas při touze po dokonalosti překlopí ve stres. A pak je tu samozřejmě láska k poznávání a objevování všeho druhu.

Kdy ve svých dětech nejvíc vidíte sebe?
To jsou pro mne docela těžké otázky... Asi nejvíce se podobáme v té umělecké rovině. Vidím tu emocionalitu a prožívání tvorby, když se blíží den D. V tom jsme všichni stejní. Jsme obecně hodně aktivní rodina, motivujeme tím i naše okolí, co zažijeme, moc rádi sdílíme s ostatními.

Vzpomenete si na moment, kdy jste na ně byl hodně pyšný?
Když jsem Prokopa viděl v jeho první velké roli v Šakalích letech, což tehdy uvádělo Divadlo Na Fidlovačce. Díval jsem se na něj, když vstoupil na jeviště a obrovsky se mi ulevilo, protože se vymykal. Možná to hraničilo s divností, ale to je přesně ono, co vás může ve finále udělat výjimečným.

Dcera Agáta je zdatná a talentovaná výtvarnice, studuje scénografii a když jsem měl možnost nejednou sledovat celý proces její tvorby až ke klauzurám, byl jsem fascinovaný. Vnímám, jak moje děti jejich profesní cesty naplňují a zároveň znervózňují, což mají vážně asi po mně. Jejich matka je daleko klidnější. (smích) Pyšný a v úžasu jsem z nich neustále, tohle nikdy neskončí.

Roman a Prokop Zachovi v pořadu 7 pádů Honzy Dědka (4. listopadu 2025)

Co říkali vaši blízcí na váš výkon v seriálu Bratři a sestry? Byl vcelku neobvyklý.
Kdovíjaké odezvy jsem od svého okolí neměl, to já jsem byl spíš nadšený že mám roli, která nenese přídomek „charismatický zádumčivý muž“. (smích) Chvíli jsme tuhle podobu s autorem scénáře a šéfrežisérem Radkem Bajgarem hledali, byl to pro mě totální výstup z komfortní zóny a skvělý protiúkol. Roman Zach prostě řeší problémy úplně jinak, než je řešil Boris Boček – domů si je nenosil a raději dal někomu rovnou přes hubu.

Volný čas nejraději trávíte na chalupě, kterou vlastnoručně vylepšujete a rekonstruujete, jste hodně zručný? Co vám jde nejlépe?
Tady musím být s odpovědí hodně opatrný, protože ten rozhovor bude číst určitě i moje žena Andrea. (smích) Hodně toho dokážu opravit sám a miluju to, ale hodně toho taky děláme svépomocí. To jsem pak moc rád k ruce a učím se od zkušenějších. Tohle jsem asi zdědil po tátovi, vyrůstal jsem v komunismu a nic jsme neměli, táta si dokázal vyrobit všechno – od sklápěcí postele, přes křeslo až třeba po lustr. Obrovsky jsem ho za to obdivoval a chtěl u jeho tvorby vždy být, aspoň mu podávat nářadí. Možná i z úcty k němu se ho tak trochu snažím napodobit a snažím se s věcmi si poradit nejlépe, jak dovedu.

Roman Zach

Jak vnímáte výdobytky moderní civilizace - umělou inteligenci, války dronů, neustálé zrychlování ve všech oblastech života?
Jak říkají moje děti, jsem podle nich z předminulého století. Občas se novinek doby dotknu, ale to je tak všechno. Uvědomuji si, že spousta nových věcí v našich životech je asi ku prospěchu, ale já jsem rád za to, že si to své prostě musím na tom koleni vysedět. Nemám sdílený online diář, ale ten papírový. Scénář nemám v tabletu, ale v ruce chci držet ten papírový. A mohl bych pokračovat dál a dál.

Umělou inteligenci jsme se pokusili využít v Don Quijotovi a byli jsme zpočátku ohromení, co všechno je možné. Pak jsme ale vše smazali a rozhodli se udělat vše postaru, analogově a jsem za to rád. Upřímně přiznám, že mě spousta věcí, se kterými se teď potýkáme, až znepokojuje. Nedávno byl napaden můj whatsappový účet, takže jsem měl možnost zažít, jak mohou vypadat takové cyber útoky a virtuální zločiny. Ne, že bych byl takový staromilec, ale určitým hranicím bych se nebránil.

Umíte si poradit s emocemi, které člověku nedělají dobře?
Neumím si s nimi moc poradit a myslím, že nová generace to má ještě o dost těžší než my. Tlak, a nejen ten na výkon, se na ně hrne ze všech stran a já tu křehkost a možnou labilitu zcela jasně vnímám. Rozhodně bych v této době nechtěl být dětským psychiatrem! Když už je toho na mě moc, špatně spím. Pak se snažím dýchat. To mě vrací k sobě a ostatně i tam, kde jsem zažil hodně klidu a nadhledu od lidí, kteří často žijí na pokraji bídy, v Asii. Možná i proto mám tak rád venkov, není tam taková anonymita jako ve velkoměstě, lidé jsou tam ryzejší a moc si před nimi masku nasazovat nemůžete. Je to osvobozující a úlevné zároveň.