Dodnes to odnáším, říká Jitka Němcová. Režiséra Otakara Vávru odsuzují

Třikrát už byla jednou nohou na druhém břehu. Režisérku Jitku Němcovou covid-19 drtil, seč mohl. Naštěstí neúspěšně. Přežila a vrátila se k práci. Patří k ní i péče o odkaz jejího zesnulého manžela režiséra a scenáristy Otakara Vávry, který i patnáct let po své smrti vzbuzuje rozporuplné emoce.

Předpokládám, že patříte ke generaci, která Vávru sledovala v kině povinně...
Patřím. Když mi bylo asi deset, pouštěli nám husitskou trilogii (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem – pozn. red.). A my byli rádi, protože jsme se aspoň mohli ulít ze školy. Tenkrát jsem se s jeho jménem setkala poprvé. Pak jsem ho osobně potkala na FAMU, když jsem dělala přijímačky na režii. Já tenkrát o tom oboru věděla kulový, a když jsem měla vyjmenovat významné tvůrce, zahrnula jsem mezi ně Vávru s dovětkem, že už je mrtvý. Přitom on v té komisi osobně seděl. A ve druhém ročníku jsme spolu začali chodit. Mně bylo dvacet tři, jemu o čtyřicet víc.

Jak na to pohlíželi spolužáci?
Všichni se na mě dívali přes prsty, to bylo strašný. Ale kdyby mi někdo prozradil, že tady Vávra bude do stovky, určitě bych zdrhla. Říkal: „Se mnou ti pět let uteče jako voda.“ Já myslela, že to bude jenom krátký románek.

Otakar Vávra a Jitka Němcová (21. července 2011)

Mohla jste zdrhnout později, v tom vám přece nic nebránilo.
Ale on byl úchvatný. S nikým jsem se tak nenasmála jako s ním. Za prvé byl z úplně jiné planety... My dva jsme nemohli být rozdílnější. Já v roztrhaných džínách, on elegantní ve smokingu. Já nohy na stole, on už ráno v kravatě.

I doma, v soukromí?
Ano, každé ráno u snídaně měl na sobě bílou košili, kravatu a krásný hedvábný župan, zatímco já tam seděla rozjuchaná po flámu. A nic se nezměnilo, žiju s ním v podstatě pořád. Otevřu časopis, pustím si televizi… Buďto na něj někdo vzpomíná, nebo se na něj odkazuje. Takže on nikam nezmizel. Mám ho doma i fyzicky, v urně.

Opravdu?
Bydlí teď u mě jeden student, který dělal diplomovou práci o Vávrově pedagogické činnosti. Umožnila jsem mu přístup do svého archivu a napsal to krásně. Teď ho čeká studium scenáristiky na FAMU. A ten spal v pokoji s Vávrovou urnou. Dokonce jsem ho s ní i vyfotila. Ale hned třetí den přišel, držel ji v ruce a povídá: „Paní režisérko, můžete si prosím, toho Vávru vzít, já s ním být nemůžu.“ Tak jsem si ho odnesla k sobě a dala na noční stolek. Jenomže přišla Ukrajinka, která mi pomáhá s úklidem a prohlásila: „Tak to tedy ne! S vámi spát nebude. On vás tak moc miloval, že by si vás přitáhl k sobě.“ Takže nakonec skončil na kredenci v kuchyni.

Otakar Vávra během práce na svém nejslavnějším filmu, Kladivu na čarodějnice z roku 1969.

Nemáte v plánu ho někam uložit?
Vávra si přál být pohřben vedle Karla Čapka na Vyšehradě. Ale tam se nikdy nemůže dostat, to stojí tolik peněz… A on by nesnesl, abych na jeho hrob vypsala sbírku. To by mi určitě zakázal, kdyby žil. Ale zasloužil by si tam ležet. Dostal titul národního umělce od Alexandra Dubčeka, nikdy nenatočil jediný německý film, nespolupracoval s StB a zanechal tady spoustu úžasných filmů. (Romance pro křídlovku, Krakatit, Kladivo na čarodějnice, Cech panen kutnohorských… – pozn. red.)

Co byste chtěla vy, kde by mu podle vás bylo nejlíp?
Mám chatu na Sázavě, jezdím na ni přes Ondřejov a po cestě míjím překrásný hřbitůvek, odkud je vidět do celé krajiny. Vávra chtěl ležet na Vyšehradě, ale já bych si přála být se svými zvířaty i s ním pochovaná tam. Schovaná na překrásném místě.

Vedete s ním doma dialog?
Pořád. Říkám třeba: „Tak Vávro, teď tě otáčím, protože v televizi je zase nějaký průser, na to se dívat nemusíš.“ Týká se to všeho, nejen politiky… Mám pocit, že svět jde do háje.

Režisérka Jitka Němcová byla druhou manželkou Otakara Vávry.

Díváte se na jeho filmy, když je v televizi reprízují?
V žádném případě. Já už je znám, tak proč? A taky, když s někým žijete, vnímáte to jinak. Vzpomenete si i na ty věci okolo, které natáčení provázely. Třeba, jak jsem musela ráno vstávat a dělat mu smažená vajíčka. (smích)

Raději točil nebo psal scénáře?
Miloval psaní a pak ještě, na rozdíl ode mě, práci ve střižně. Já miluju natáčení, on ho ale tolik rád neměl. Raději seděl u psacího stroje. Napsal osmdesát osm scénářů k celovečerním filmům, padesát jich sám natočil. Byl hrozně pracovitý. Až mě tím štval, jak byl pilný.

Čím se od vás ještě odlišoval?
Uměl vystát frontu. Na to já nikdy neměla trpělivost.

Dvakrát jsem měla klinickou smrt, vzpomíná na boj s covidem režisérka Němcová

Frontu na co?
Třeba na šunku od kosti. V Perlové ulici, kde je dodnes uzenářství, byla vždycky fronta a on si do ní stoupl a pěkně počkal, až na něj přijde řada. Nikdy nikoho nepředběhl. Byl opravdu neskutečně trpělivý. Na sklonku svého života přestal vidět, takže nemohl číst, sledovat televizi… Seděl jen tak v křesle a já si říkala, jaké to pro něj musí být utrpení takhle žít, že bych to na jeho místě nevydržela. On už nechtěl ani poslouchat muziku. Ráno jsem mu připravila snídani, pak jsem se na něj šla občas juknout do pokoje, pokud jsem zrovna netočila, a v duchu ho litovala. Ale on tam seděl, na klíně měl svoji kočku Charlienku, hladil ji a usmíval se. Žil si ve svém nádherném světě. Měl to podobně, jako když někam letíte letadlem a jediná příjemná změna během té dlouhé cesty je jídlo, na které se těšíte.

Měl někdy pocit, že mohl něco natočit jinak? Zabýval se takovými myšlenkami?
Ani náhodou. Někdy řekl, že udělal botu, že neměl na roli adekvátního herce, ale jinak byl absolutně hrdý. Nepřipouštěl si nějaké pochybnosti. K ničemu se nevracel, natočil film a šel dál.

Chodila jste s ním na plac, když točil?
Moc ne.

Tak co Vávro? Půvabné je, jak Jitka Němcová mluví o svém partnerovi jako o Vávrovi, nepoužívá křestní jméno.

Přesto, všimla jste si, co pro něj bylo typické a jiné než u ostatních režisérů?
Nikdy neseděl u žádného monitoru, protože v té době ještě ani nebyly. Říkal, že když točí, musí stát vedle kamery, aby v tom ten herec nebyl sám. Dnes jsou všichni u obrazovky, herec je v detailu někdy před zeleným plátnem a musí to dát. On s ním chtěl být v tu chvíli v kontaktu. A to jsem od něj převzala. Když točím, vždycky si stoupnu vedle kamery a přenáším svoji energii na herce, aby svoji postavu udělal, jak má.

Jaké herce měl rád?
Štěpánka samozřejmě… Měl rád herce, kteří jsou připraveni, protože sám byl taky vždycky připraven. Nesnášel lajdáky a herce, kteří lžou. Když například tvrdili, že umí jezdit na koni, přitom na něm v životě neseděli. Nebo když řekli, že umí hrát na piano a nebyla to pravda. To je hned vyhodil. Vyžadoval profesionalitu. Myslel si: Když ji mám já, tak vy ji máte mít taky.

Ale s herečkami, zvlášť prvorepublikovými, bylo třeba jednat v rukavičkách, dařilo se mu to?
Určitým způsobem byl diplomat. Aby z nich dostal, co potřeboval, musel jím být. Na place vzbuzoval respekt, byl autoritou, takový ten neprůstřelný, že se ho lidi možná až báli. Byl pro ně osobnost, netušili, jak se umí shodit, co máme doma za srandu. Byl ale velice noblesní. Žádný Krejčík, který by trhal komparz na kusy. Noblesní, ale ostrý.

Otakar Vávra, slavný režisér, se dožil rovné stovky.

Jak se to projevovalo?
Přišel ke druhému kameramanovi a povídá: „Já tady připravuji scénu a vy místo, abyste se díval do kamery, tak si celou dobu čtete noviny? Víte co? Běžte domů.“ Tomu chlapovi se pochopitelně nechtělo, vzpouzel se, ale Vávra byl neoblomný. Říkal: „Já počkám. Budu tady nad vámi stát, dokud neodejdete.“ Nakonec se dotyčný zvedl a šel. A přišel o práci na filmu.

To mohlo poznamenat jeho pracovní vztahy. Měl váš manžel vůbec kamarády, se kterými by chodil do hospody nebo spíš do vinárny?
Měl. Než mu všichni umřeli, protože sám se dožil stovky. Já jsem jim říkala „urnový háj.“ Zpočátku se scházeli v Klubu spisovatelů. Bylo jich asi dvacet. Výtvarníci Josef Liesler a Kamil Lhoták, spisovatelka a herečka Nataša Tánská... Naobědvali se a pak do tří hodin rozebírali Rembrandtův obraz Návrat marnotratného syna. Otec na něm objímá svého klečícího syna, kterému jsou vidět chodidla a oni diskutovali, kudy asi šel, že je měl tak špinavé. A nikoho mezi sebe jen tak nepustili.

Vy jste se ale mezi ně určitě dostala.
Samozřejmě a když jsem do Klubu spisovatelů přivedla jednou Ivana Klímu, se kterým jsem v té době psala scénář k televiznímu filmu Pokoj pro dva, byla jsem za hvězdu. To bylo za bolševika a on byl prokletý chartista. Říkal: „Jitko, ty budeš mít takový malér.“ Ale já se nenechala odradit: „Ne, půjdeš se mnou do Klubu spisovatelů a hezky se tam se mnou najíš.“ Seděl tam Jan Pilař s dalšími soudruhy a málem omdleli, když ho uviděli. Vypadalo to na velký průšvih. Ale Kamil Lhoták je zpacifikoval. Řekl: „To je výborný spisovatel, nechte ho na pokoji.“ Byli senzační. Samozřejmě byli odposloucháváni, ale oni už byli tak staří, nebo tak vysoko, že se nemuseli ničeho bát.

Režisérka Jitka Němcová

Vedl Vávra tyhle intelektuální rozpravy i doma?
Jistě. Pořád jsme se dohadovali. Jediný problém byl, že jsem měla hodně práce a někdy byla netrpělivá. Rozebírali jsme všechno včetně mojí tvorby, ale nikdy jsem mu žádný svůj film nepustila, aby mi ho „schválil.“ On by mě rozsekal na kusy. Těžko by se mu vysvětlovalo, proč mám herce v detailu a nic za ním. Že televize mi nedá tolik peněz, abych za něj mohla postavit sto komparzistů.

Vraceli jste se k těm davovým scénám, kterými jeho filmy prosluly?
Samozřejmě, on o tom napsal velkou studii – režie komparzu, což je vynikající práce. A vymyslel kaskadéry...

Jak to?
Když začal točit tu svoji husitskou trilogii, žádný Vít Komrzý (založil počítačové studio specializované na vizuální a postprodukční efekty – pozn. red.) ani technické vymoženosti tu nebyly. Když se podíváte na Troju, plují tam v pozadí stovky plachetnic, což je všechno počítačově udělané. Vávra si s tím musel poradit jinak. Připravoval bojové scény, kde se lidi i s koňmi měli topit v rybníku a vzpomněl si na sportovce. Říkal, co oni dělají, když ve dvaceti třiceti skončí s kariérou? Vždyť jich je tolik a jsou ještě mladí. Tak oslovil všechny tyhle medailové sportovce, našel k nim „trenéra“ a udělal z nich kaskadéry. To byla jeho práce.

Spolu na pódiu. Krátce před Vávrovou smrtí v roce 2011.

Myslíte, že kdyby ještě žil, využil by možnosti, které se dnes v rámci postprodukce nabízejí?
Stoprocentně. Miloval všechno technické, byl by z toho nadšený.

Jaké filmy měl rád jako divák?
Já ho vzala vzala na Avatara ve 3D. A on zíral. Před sto lety vymysleli krystalku (primitivní rozhlasový přijímač – pozn. red.) a teď koukal na Avatara, na kterého něco nalítává a on se po tom ohání rukama. Pak jsme spolu viděli Kill Bill, a to říkal: „To je samé fortissimo, já nevím, co bude ten režisér předvádět na konci, když hned na začátku lítají useknuté hlavy.“ Měl rád všechny filmy Bergmanna, Felliniho. A shakespearovské věci, převzaté divadelní záznamy z Londýna…

A vy?
Já jsem Avatar. Miluju katastrofické filmy a ze všeho nejvíc sci-fi. Čučím na to furt. Když je mi nejhůř, pustím si tu největší katastrofu a vždycky mě to nakopne.

Otec mi Vávru nikdy neodpustil, říká Jitka Němcová, žena zesnulého režiséra

Založila jste Nadaci Otakara Vávry, jak funguje?
To bylo už před pár lety, pak mě odrovnal covid, tak jsem se jí nemohla věnovat. Ale teď mě kontaktovali bývalí Vávrovi studenti z Jugoslávie, že si ho přetáhnou do New Yorku. Vidí, že se tady na něj v dobrém nevzpomíná, tak mu chtějí vzdát poctu v Americe a na ostrově Cres v Chorvatsku. Bude tam mít svůj institut. Časem by chtěli v New Yorku vybudovat i Knihovnu Otakara Vávry. Říkali mi: „Zapomeň na Českou republiku, tady ho nikdy nepřijmou.“

Protože točil za všech režimů?
Ano, i když to není tak úplně pravda. Po roce 1989 ho už k tomu nikdo nepustil. A to měl napsané tři scénáře. O Janu Masarykovi, Lídě Baarové a o vynálezci kontaktních čoček Otto Wichterlem. Všechny leží v archivu Státního fondu audiovize. Ale možná si je někdo půjčil, protože ty první dva jsou už natočené. (smích) A Wichterle je v přípravě.

Čím se ten Vávrův institut bude zabývat.
Dala jsem jim k dispozici všechny Vávrovy přednášky z FAMU (vyučoval tam režii, k jeho studentům patřili Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Emir Kusturica… – pozn.red.) Jsou přeložené do angličtiny a budou k nim mít přístup studenti z celého světa. Jmenovat se bude Professor Otakar Vavra International Institute for Film Directing.

Režisérka Jitka Němcová

Jak na to pohlížel on, jak se obvinění, že se dokázal přizpůsobit každému režimu bránil?
Že chtěl točit a nic jiného neuměl. Ale i když pracoval za protektorátu, neudělal jediný německý film. Nacisté mu dali scénář, on slíbil, že si ho přečte, a pak to oddaloval, až nakonec řekl, že natočit nejde. Myslím, že pokud se mu dá něco vyčítat, tak jenom to, že byl v komunistické straně.

Ale to už dávno není takový prohřešek. Jejím členem byl přece i náš současný prezident.
Jenomže ta nevraživost vůči Vávrovi tady pořád je. Dodnes ji cítím. A říkají mi to i studenti FAMU, že když tam zazní jeho jméno. Podle mě by v té škole už dávno měl mít bustu. Ano, Husa natočil trošku ideologicky. Nebo Sokolovo, dobře. Ale to by Američani udělali taky.

Takže závist předávaná z generace na generaci?
Je pravda, že když točil, vyčerpal na Barrandově všechny peníze, takže na ostatní se už nedostalo. A taky vyhodil sto scenáristů, když tam byl šéfem. Říkal: „Co tady děláte, když jste nic nenapsal!“ A dotyčný šel.

Ubral z té razance potom ke stáru?
V žádném případě. A já to odsírám ještě teď, jakkoliv je to absurdní. Když před časem dělala Martina Formanová (vdova po režiséru Miloši Formanovi – pozn. red.) narozeninový večírek, na který mě pozvala, filmový kritik Jan Rejžek řekl nahlas před celou společností: „To je vdova po té svini Otakaru Vávrovi!“ A jde to takhle pořád. Jakmile se na FAMU řekne Vávra, tak je malér. Nejsem schopná to pochopit.

Jitka Němcová

Jak na tom teď jste vy sama pracovně?
Dodělává scénář Bloody Mary (o ženě, která se rozhodne říkat lidem pravdu do očí – pozn. red.), který jsme psaly se Zuzanou Michnovou. A s Lucií Weissovou sepisuji svoje paměti, budou se jmenovat Už si nic nepamatuji. A tady na Letné, kde bydlím, bych chtěla natočit videoklip Davidu Kollerovi. Už jsem mu to slíbila a myslím, že to bude vtipné.

I Vávra má na svém kontě hudební videoklip...
To byla nevídaná sranda. Zavolal mi Michal Horáček, jestli bych nemohla poprosit Vávru, aby jim s Hapkou udělal videoklip k písničce Hlava kance z jejich nové desky. Tlumočila jsem to Vávrovi a on: „Hmm, a co to je ten klip?“ Tak jsem mu to začala vysvětlovat. Že jde o písničku s obrazem, má to celkem tři minuty… Pořád nechápal a pak řekl velmi důležitou větu: „Ale já v tom zpívat nebudu!“ (smích) Točili jsme to v kavárně Slávia a bylo to úžasné. Přišla i Bára Basiková. Ta se Vávrovi líbila, říkal, že je to docela hezká holka, ale vůbec nevěděl, o koho jde. Pak tam byl Dan Landa. Dorazil v tričku a Vávra na něj: „A vy jste kdo?“ „Já jsem Landa,“ představil se Dan. „A vy chodíte do kavárny v tričku?“ uhodil na něj znovu. Opodál seděl Jarek Nohavica a okamžitě vystřelil ze židle. Vávra na něj: „Kam utíkáte?“ A on: „Já si jdu koupit oblek.“ Tam se děly hrozný věci. (smích) Vávra neznal vůbec nikoho a jednal s nimi hodně ostře. Ale bylo to moc hezké natáčení.

Říkal někdy, jak by chtěl, aby se na něj jednou vzpomínalo?
On tedy nebyl moc pokorný. Vím, že mu volali z rádia, jestli by s ním mohli natočit rozhovor, když bude mít ty sté narozeniny. Řekl: „Rád, a za kolik?“ A oni, že hostům nic neplatí. Ohradil se: „Cože? Já vám tady budu něco vyprávět a vy za to přece budete mít prachy.“ A zavěsil. Za chvíli volali znovu: „Tak kolik si představujete? My vám můžeme dát pět tisíc.“ On na to: „Pět?!“ a z druhé strany se ozvalo. „Ale ten rozhovor přece děláte pro sebe, bude to vaše reklama.“ Na to Vávra řekl: „Víte co, o mně se už učí i v Barmě. Když mi nedáte dvacet, tak nikam nejdu.“ A nešel.