Trvalo mi rok, než jsem se znovu postavila na vlastní nohy. Petra Janů o zpěvu i životě

Její cesta k rocku začala nečekaně. „Jednou můj muž u benzinky potkal textaře Zdeňka Rytíře. Postěžoval si mu: ‚Prosím tě, mám doma zpěvačku, která mě furt otravuje, že chce být slavná – a já nevím, co s ní.‘ A Zdeněk povídá: ‚Hele, my s Otou Petřinou máme nápad na něco, co tady ještě není‘,“ vzpomíná zpěvačka Petra Janů na svou proměnu v rockerku koncem sedmdesátých let. Ke svým rockovým kořenům se nyní vrací na nové desce Světla reflektorů.

Slyšíte dnes víc na jméno Petra, nebo Jana?
Dnes už slyším jen na Petro. Jano nebo Janičko mi říkaly kdysi jen babička, tetička a máma – a ty už tu bohužel nejsou. Manžel mi zase říkal mamušo. A teď už jsem prostě jen Petra. (Petra Janů se narodila jako Jana Petrů, jméno si změnila hned na počátku kariéry, aby se odlišila od jazzové zpěvačky stejného jména, pozn. red.)

Pořád pendlujete mezi Prahou a jižními Čechami?
Snažím se co nejméně. Od covidu jsem zapustila kořeny v jižních Čechách, uprostřed lesů. Čím jsem dospělejší, tím víc si vážím klidu, ticha a přírody. Ruch města už mi moc nevyhovuje. Na chalupě si užívám luxus, že nemusím nic. A paradoxně právě tehdy člověk udělá nejvíc práce. (smích) Krom toho jsem si pořídila bezvadného čtyřnohého parťáka – maltézáčka Bobíčka. Takže mám zase chlapa v posteli. (smích)

Článek je součástí iDNES Premium. Více informací na webu iDNES.cz