Michal Isteník: Humor se nemění. Spíš debata o tom, čemu se ještě smíme smát

Natáčení dobového filmu Lady Dermacol přeneslo herce Michala Isteníka do šedesátých let, mezi laboratorní sklenice, ikonické rekvizity i příběh československého make-upu, který dobyl svět. Herec v rozhovoru pro iDNES.cz promluvil také o divadle, Brnu, improvizaci s Pavlem Liškou a o tom, proč je podle něj tragikomedie nejpravdivějším divadelním žánrem.

Ve filmu Lady Dermacol ztvárňujete chemika. Čím vás projekt zaujal?
Především samotným příběhem. Přiznám se, že jsem historii Dermacolu vlastně neznal. Věděl jsem jen, že jde o českou značku, ale tím moje znalosti končily. O to víc mě překvapil osud ženy, která se díky svým schopnostem a obrovské ctižádosti dokázala prosadit po celém světě. Ze socialistického Československa to rozhodně nebyla jednoduchá cesta. Myslím, že právě proto ten film vzniká – je to silný lidský příběh.

Co vás přesvědčilo nabídku přijmout?
Možná vás překvapím, ale jedním z hlavních důvodů byl Martin Hofmann. Už dlouhá léta jsme si přáli zahrát si spolu, jenže nám to pořád nevycházelo. Dokonce jsme sedm let alternovali ve stejné inscenaci Zimní pohádka v rámci Shakespearovských slavností, ale ani jednou jsme se nepotkali. Takže když jsem se dozvěděl, že budeme stát vedle sebe před kamerou, měl jsem radost.

Máte za sebou první natáčecí den. Jaká byla atmosféra?
Výborná. Polovinu štábu znám z jiných projektů, takže jsem přijel mezi známé tváře. Minulý týden jsme s některými dotočili film Bobule a bobulky, takže to bylo trochu jako návrat na letní tábor. Takové natáčení člověku dodá energii.

Dobové filmy bývají hodně náročné na výpravu. Užíváte si to?
Moc. Nejsem ten divák, který při sledování hledá historické nepřesnosti, ale fascinuje mě práce výtvarníků a rekvizitářů. Když jsem poprvé přišel do laboratorních dekorací, byl jsem úplně nadšený. Staré krabičky, přístroje, nádoby, hrnky, sklenice… Najednou člověk vidí věci, které si pamatuje z dětství a uvědomí si, že už tehdy byly vlastně historické. Je v tom kus krásné nostalgie, člověk si na minulost doslova sáhne.

Patříte mezi herce, kteří rádi improvizují?
Mám rád dobře napsaný scénář. Nemám rád takové to: „Tak teď něco vymysli.“ Umím to, ale pokud nejsem sám autorem nebo spoluautorem, úplně tenhle přístup nevyhledávám. Ovšem existuje-li pevný základ, improvizace mě baví. Potřebuju vědět, čeho se můžu držet, a pak si s tím rád hraju.

Texty se učíte snadno?
Naštěstí ano. Mám dobrou paměť, takže tohle je jedna z věcí, se kterou jsem nikdy moc nebojoval.

Divadlo nebo film?
To se nedá srovnávat. Divadlo má něco, co film nikdy mít nebude – okamžitý kontakt s publikem. Je to tady a teď. Když se něco pokazí, nikdo neřekne „stop“ a nejede se znovu. Musíte si poradit přímo před diváky. Právě to mě na divadle pořád fascinuje.

Přesto přiznáváte, že před každým představením máte trému.
Obrovskou. Nejhorší je ta poslední hodina před začátkem. Člověk jen čeká a tělo jako by začalo šetřit energii. Vždycky mám pocit, že už ani nevstanu ze židle. Ale jakmile vstoupím na jeviště, všechno ze mě spadne.

Pomáhá vám něco nervozitu překonat?
Kolegové. Když je kolem mě dobrá parta a člověk se může zasmát, hned je všechno jednodušší.

Vzpomínáte ještě na přijímačky na JAMU?
Velmi dobře. Nedostal jsem se napoprvé, takže jsem měl za sebou několikery přijímačky. Na JAMU jsme měli po obědové pauze hrát dialog ze Tří sester. Jenže já byl tak nervózní, že jsem na oběd vůbec nešel a ostatní adepti (kluci) se zpozdili, takže jsem ten dialog předváděl porotě se všemi dívkami. A asi jsem komisi uondal tak dostatečně, že mě vzali. Nakonec jsem si říkal, že mě na školu dostala právě ta nervozita.

Existují role, které vás nejvíc prověřily?
Určitě Shakespeare. Jeho postavy jsou neuvěřitelně vrstevnaté a člověka prověří po všech stránkách. Velkou školou pro mě byl také Faust. A pokud jde o fyzické herectví, tak Čičikov v Gogolových Mrtvých duších. Každá z těch rolí mě naučila něco jiného.

Máte ještě nějakou vysněnou roli?
Mám, ano, ale nerad o tom mluvím. Nemyslím si, že je dobré vysněné role vyslovovat nahlas. Když mají přijít, přijdou ve správný čas. Ne proto, že si někdo přečetl rozhovor a rozhodl se mi je nabídnout.

Publikum vás zná z komedií, dramat i televizních seriálů. Ve kterém žánru se cítíte nejlépe?
Jednoznačně v tragikomedii. Připadá mi totiž nejblíž skutečnému životu. Když se divák směje, je úplně otevřený a bezbranný. A když mu v tu chvíli nabídnete silný nebo dojemný moment, funguje to mnohem intenzivněji. To je podle mě ta pravá divadelní katarze.

Máte pocit, že vás režiséři obsazují podle typu?
Občas ano, ale umí mě i překvapit. Někdy je to ale spíš úsměvné. Poslední dva roky mi lidé gratulují k výkonům v projektech, ve kterých vůbec nehraju. Často si mě pletou s Tomášem Jeřábkem. Už jsem si na to zvykl a beru to s humorem. Dokonce jsem mu jednou říkal, že mu děkuju, protože mi lidé neustále gratulují k Volze. A on se jen zasmál a odpověděl: „To nic není. Mně už deset let gratulují k Mostu.“

Velký úspěch slavíte s představením Fichtl, které hrajete s Pavlem Liškou. Jak ten projekt vznikl?
Začalo to rozhlasovou hrou Emanuela Míška, která vychází z jeho vzpomínek na dospívání. Kvůli covidu se hledala cesta, jak ji natočit s minimem herců, a tak jsem se dostal do party kolem Pavla Lišky, režiséra Michala Zetela a dalších skvělých lidí. Pavel hrál hlavní roli Edy a já všechny ostatní postavy. Později jsme si řekli, že by z toho mohlo vzniknout divadlo. Nebylo to ale jednoduché. Rok a půl jsme se scházeli na Vysočině, přepisovali text, přidávali vlastní zážitky a hledali výsledný tvar. Výsledkem je představení, ve kterém zůstalo hodně z původního textu, ale zároveň jsou v něm naše vlastní vzpomínky na dětství. Myslím, že právě proto na diváky funguje. Každý se v něm pozná.

Hrát s Pavlem Liškou asi znamená být připravený na všechno.
Přesně tak. Já jsem přesvědčený, že Pavel není z této planety. Jednou spolu budeme stát na jevišti, rozbliká se mu poslední článek ukazováčku, přiletí kosmická loď a on odletí domů. A já tam zůstanu sám. (smích) Ale vážně – s Pavlem se pořád něco děje. Některé improvizace jsme si dokonce nechali nastálo přímo v představení. Každé uvedení je trochu jiné, a právě to nás na tom baví.

Brno je s vámi neodmyslitelně spojené. Co na něm máte nejraději?
Já jsem se sice narodil v Rakovníku, ale Brno se stalo mým domovem. Jsem tady přes dvacet let a cítím se být Brňákem. Na Brně mám rád hlavně to, že je pořád městem pro své obyvatele. Když jdete centrem, nepotkáváte jen turisty, ale hlavně lidi, kteří tu opravdu žijí. V kavárnách, hospodách nebo na ulici narazíte na známé tváře. Ta příjemná velikost města mi vyhovuje. Je to vlastně metropole schovaná na venkově, která si pořád zachovala lidskost.

Tvrdíte také, že existuje něco jako brněnský divák.
Určitě. Když hrajeme stejnou komedii v Brně a v Praze, reakce bývají úplně jiné. Brněnské publikum výborně reaguje na situační humor, na fyzické gagy. Pražské publikum se zase často směje tam, kde jde hlavně o text. Je zajímavé sledovat, jak rozdílně stejné představení funguje.

Jak odpočíváte, když zrovna nehrajete?
Volný čas je pro mě největší vzácnost. A téměř všechen ho trávím se svou rodinou. A pokud ještě nějaký zbude, chodím na ryby. Pravda je, že se tam dostanu jen několikrát do roka, ale když už sedím u vody, dokonale si vyčistím hlavu.

Co vás spolehlivě rozesměje?
Moje děti. Nejmladší dcera je ve věku, kdy už krásně mluví, ale zároveň si vytváří vlastní slova. Když si jde obout krokusy místo crocsů nebo se ptá, jestli může jít ven v botách na odpadku místo podpatku, člověk se prostě musí smát. Druhá dcera je zase ministryně světa ve skoku do vody. A syn je už je puberťák. Ale je moc hodnej a je s ním už taková ta parťácká prča. Rozebíráme fotbal apod.

Jak reagujete, když vás lidé zastaví na ulici?
Nikdy je neodmítám. Myslím si, že to k naší profesi patří. Ochotně se vyfotím nebo podepíšu, pokud jsou lidé slušní. Jediné, co mi není příjemné, je bezohlednost. Když vám někdo bez dovolení sundá čepici nebo vás začne objímat, není to komfortní. Ale většina setkání bývá moc milá.

Existuje role, kterou byste odmítl?
Spíš bych odmítl projekt, se kterým bych se vnitřně neztotožnil. Třeba reklamu na nebankovní půjčky bych nedělal. Jinak si myslím, že herec by se neměl bát ani záporných postav. Vždycky záleží na příběhu a na tom, proč ta role vzniká.

Mění se podle vás český humor?
Humor samotný ne. Mění se spíš debata o tom, čemu se ještě smíme smát. Češi mají úžasnou schopnost dělat si legraci i z těžkých situací. Je to naše obrana i způsob, jak se s věcmi vyrovnávat. Na tom se podle mě nic nezměnilo.

A na závěr – máte životní motto?
Mám. Převzal jsem ho od svého kamaráda Jakuba Uličníka a snažím se jím řídit každý den: „Já jsem se na tenhle svět hádat nepřišel.“