Mám problémy, které evropská populace nezná, říká Lejla Abbasová

Moderátorka Lejla Abbasová (46) má z otcovy strany súdánské kořeny. Díky tomu má exotický vzhled, ale taky určité nevýhody, které většina Evropanek řešit nemusí. V rozhovoru pro iDNES.cz kromě toho popsala, i v čem je pro ni nedostižným vzorem její česká maminka.

Kde v nabitém diáři nacházíte čas na to, abyste byla pořád krásná a vypadala čerstvě?
Tak kde na to nacházím čas? Přesně mezi asi sedmou a 7:10 ráno. (smích) To přeháním, ale fakt je teda, že opravdu věkem si člověk musí dávat vyloženě prostor, aby o sebe mohl pečovat. Anebo si najít kvalitní kosmetiku, která to zvládne bez těch kosmetických ošetření. Což, musím přiznat, se mi vlastně podařilo až nedávno, ale stejně jsem jako nedostatečně opečovaná v tom smyslu, že mám chodit častěji a nedělám to. Tak jsem dostala teď trošku za uši.

63 fotografií

Hlavně mám za tím příběh, protože moje nevlastní dcera měla aknózní pleť a začala používat nějakou kosmetiku a hrozně si to vychvalovala a já jsem to řešila pro syna. Takže jsem začala googlovat a narazila jsem na jako nejlepší recenzi a najednou říkám: „Ježišmarja, to je to samé, co vidím u té Vanesky.“ A pak najednou za mnou přijde moje známá a říká: „Používám kosmetiku, která je úplně úžasná.“ A já říkám: „Aha, a co to je?“ a najednou jsme zase narazily na to samé jméno. Takže mně se to dostalo vlastně ze všech možných stran a teď jsem v tom zhruba půl roku a fakt jako vidím rozdíl. A můj syn teda rozhodně, kdyby o sebe pečoval pravidelně.

Chápeme to správně, že Lejla Abbasová vychovává své děti tak, aby o sebe pečovaly jak dceru, tak syna? Protože když tomu klukovi dáš dobrou průpravu, tak z něj může být pak třeba i model.
(smích) Já myslím, že před půl rokem to bylo nějaké jednodušší. Za ten půlrok on mi nějak zdospělovatěl, spíš zpubertovatěl, a najednou o sebe už tolik nepečuje. Ale faktem je, že David vlastně dělá divadlo, poloprofesionální. Zrovna dneska má derniéru jednoho představení a uvědomuje si, že ten vzhled je taky jedna z hodnot, která se s touhle profesí pojí. Moje děti to naštěstí mají tak, že když odchází maminka z domova, tak je krásná a doma je za šmudlu. Moje profese je prostě i to, jakým způsobem mě lidi vnímají. Takže o sebe vlastně pečovat musím.

Máma je nešetří, a tak sedmiletá dvojčata Lejly Abbasové strachy nespí

Jakou výhodu vidíte v tom, že máte lehce odrostlejší děti?
No, jestli je 8 let odrostlý... (smích) Ne, rozhodně je to znát strašně moc a je to i dané tím, že jsou vlastně taková „polotrojčata“ a jsou zvyklí se o sebe postarat. Oni prostě musí zvládnout, si myslím, víc věcí než jejich vrstevníci, protože jich je prostě moc a minimálně ta jedna ruka na to třetí chybí. Takže teď, když začalo období přespávaček, poslední rok, tak mi spousta maminek právě říká, jak jsou soběstační a schopné o sebe postarat.

Když bylo to období mateřské dovolené, která není dovolená, tak jste musela hodně očesat pracovní příležitosti, diář, ten příjem?
Já měla štěstí v neštěstí v tom, že přišel covid. Takže mně se to tak dobře sešlo v tom, že jsem na tu péči o děti měla opravdu čas. Protože mi je úplně jasné, že v momentě, kdyby covid nebyl, tak bych se honila za prací, a pak bych si vyčítala jedno nebo druhé. Takže tohle se mi krásně tak jako slilo. Ale zase na druhou stranu, díky tomu covidu moje profese šla úplně na úbytě a obzvlášť mezinárodní konference, které já moderuju, prostě ta konferenční turistika úplně odpadla. Teď naopak se to rozjíždí poslední tři roky... já jsem za to ráda, protože zase mi ruku v ruce odrůstají ty děti, tak se to tak hezky dá zvládat, více či méně. (smích)

Lejla Abbasová a její děti Teo, Iman, Ben a David (2024)

Vás sem doprovodila na event maminka. Jakým je vám vzorem? Co na ní vidíte stále nedosažitelného pro sebe?
Ona je strašný chodec. Moje máma je hrozně aktivní a je jí 72 a myslím, že denně nachodí kolem patnácti kiláků, protože má psa a pořád s ním chodí někam na procházky. Právě jsem říkala tady historku, že jsme jednou takhle, když ještě jsem byla s bývalým partnerem, se kterým jsme bydleli v Troji, na zahradě v neděli, tak jsem najednou viděla, jak moje máma přichází se psem a moje maminka bydlí u letiště. Takže ona to vzala přes Roztoky prostě vycházkou, 30 kilometrů plus a myslela si, že to ještě vezme domů zpátky, ale protože se jí tam rozpustil pes na atomy, tak jsme ji pak museli se psem odvézt domů.

Lejla Abbasová se svou matkou (2022)

Ale to je ona. Ona prostě pořád chodí. Díky tomu si myslím udržuje strašně dobrou fyzičku a vlastně celé léto pobíhá po lesích. Je schopná jít třikrát denně na houby a do toho ještě zavařuje milion věcí a dělá všechny možné šťávy. Takže v tomhle směru si myslím že je opravdu jako nedostižný vzor, protože já k tomu ani nemám nějaké buňky, bych řekla.

Jste vděčná za svoje geny? Protože když se srovnáte s českými vrstevnicemi, tak vypadáte úplně jinak.
Samozřejmě, že vděčná jsem. Na druhou stranu, už teď jsem ve věku, kdy to nejde zadarmo. Ani ta postava, ani ta vizáž. Na druhou stranu, rozhodně nejsem ten typ, který by to přeháněl. Já na to nemám čas a ani na to nemám povahu. Takže si myslím, že to mám v takovém zdravém poměru cena výkon a vůbec efekt a přístup. Ale na druhou stranu mně se zase nevyhnuly jiné věci, které česká nebo evropská populace nezná, a to jsou problémy se štítnou žlázou odmalička, nohy do X a takové jako... prostě fleky, které nikdo nemá. Takže ono to je vždycky někde něco.

Ale samozřejmě, ten „glow“ tam je. Svěřila jste se, že se sama dokážete namalovat lépe než od vizážistky. Kdo vám dal průpravu?
To byl právě ten pokus omyl u vizážistek. Když jsem zjistila, že vypadám, jak kdybych ráno spadla do bílé barvy, protože mi někdo udělal bílý stíny, abych byla líp vidět a takovéhle jako libůstky. A je teda sranda, že jsem teď nedávno narazila na můj book, který jsem si založila někdy ve čtrnácti letech, a pak jsem na něj zapomněla asi ve dvaceti. Tak jsem se tam viděla nalíčená, a to je teda jako divočina, musím říct. To byly vlastně profesionální vizážisti.

Lejla Abbasová 2007

Ale já tomu rozumím, protože prostě stejně jako má bílá pleť spoustu odstínů, tak má i tmavá a standardní česká vizážistka by musela mít portfolio stejného množství make-upu, jako má u té světlé pleti, což je prostě ekonomicky nesmyslné a hlavně to vůbec nevyužije. Takže já se mám vychytanou. Věřím, že třeba už moje ségra má taky jiný odstín a už bych její make-up nemohla použít a naopak. Už to mám tak, že fakt chodím nalíčená a říkám: „Hele, nechte to být, já se nalíčím sama.“

A hlavně se jako žena nezbláznit z tlaku těch trendů.
To je fakt a to mi docela jde. Já totiž nemám ani moc čas to sledovat. Jeden chytnu a najednou už tam je nějaký jiný. Takže jedu na nějaké vlně. Ale já si myslím, že i tím, že jsem výrazná, tak spousta těch trendů mi v podstatě nesvědčí, protože prostě jsou natolik viditelné, výrazné, že mně stačí už teď určitá umírněnost a taková bych řekla klasika, která podtrhne právě tu moji exotičnost.