Hlasatelka Marie Tomsová je poprvé babičkou. Promluvila o vnukovi i Slunci, senu

Televizní hlasatelka Marie Tomsová letos oslavila 74. narozeniny a stala se poprvé babičkou. V rozhovoru pro iDNES.cz, na křtu kalendáře pro pamětníky Aleše Cibulky, prozradila, že z vnuka Matyáše je nadšená. I když přiznává, že její tělo občas nestačí tempu, které by si sama představovala.

Jsme na křtu kalendáře pro pamětníky Aleše Cibulky. Když se podíváme na osobnosti první republiky, kdo z nich vám dodnes imponuje?
Já miluji všechny hvězdy první republiky. Ty filmy mám strašně ráda. Kdykoli je vysílají v televizi, s chutí se podívám, protože mají atmosféru, náladu a všichni ti herci mají takovou noblesu. Oldřich Nový, Adina Mandlová, Nataša Gollová, to byla srandistka, měla velký smysl pro humor. Opravdu všechny hvězdy, také Zita Kabátová, kterou jsem zažila naživo. Už to byla stará dáma, ale naprosto okouzlující a úžasná. Takže pro mě jsou první republika, její filmy a hvězdy top.

48 fotografií

Neztrácíte jiskru v oku. Co se ve vašem životě děje, co za tím stojí?
Pro mě osobně je tento rok moc úspěšný, protože se mi narodil v mém pokročilém věku první vnuk. Jmenuje se Matyáš, přišel na svět 22. ledna, velice mě to těší.

Babičkujete hodně, jak se dnes říká?
Nebabičkuju tolik, jak bych si přála, protože přece jenom nebydlí v Praze. Sice je to kousek, ale limitují nás automobil a vzdálenost. Ale kde můžu, tam vozím. Drncám s kočárem. A to miminko, ono už to vlastně není miminko, protože mu bude 22. listopadu devět měsíců, ale ten tvoreček je každou vteřinu jiný. Ty ksichtíky, zvukové projevy... V jednu chvíli je to Godzilla, pak papoušek, nebo lev. A ta škála obličejíků, které předvede to malé stvoření, to je něco úžasného! Já se ohromně bavím.

Marie Tomsová se zlepšuje, léčí ji vdova po Karlu Černochovi

Řekla jste o sobě jednu nepříliš lichotivou věc. Zmínila jste „pokročilý věk“. A přitom by jen málokdo bez vyhledávání na Googlu hádal, kolik vám je. Když se podíváte do zrcadla, stále se sama sobě líbíte?
Ne, já se na sebe nemůžu dívat! Já se v podstatě nemůžu ani vidět. Ale zaplaťpánbůh, letos jsem oslavila, tedy v uvozovkách oslavila, 74. narozeniny. Mentálně se ale cítím tak na patnáct let, dejme tomu.

Jak to zkombinovat, aby si to sedlo a člověk nedělal něco, za co mu pak tělo dvakrát nepoděkuje?
To je samozřejmě velmi těžký úkol, protože své tělo občas díky tomu, že se cítím na těch patnáct, přecením. A ono mi to dá znát. Ale o svých fyzických problémech už nebudu mluvit, protože se to člověku velmi vymstí. Takže nic. Jsem veselá, zdravá, v pohodě.

Lichotí vám dodnes, když vás lidé venku potkají a řeknou: „Hele, to je hlasatelka ze Slunce, seno a pár facek“?
Ano, těší mě to, lichotí mi to a je úžasné, že mě dodnes lidé poznávají, i když jsem tenkrát vypadala úplně jinak. To byl rok 1988, kdy se to natáčelo, takže si toho nesmírně cením. Ale nejen Slunce, seno. Jsou i pamětníci, kteří si mě pamatují jako televizní hlasatelku, což mě těší obzvlášť.

Jak vzpomínáte na natáčení v Hošticích? S vámi se natáčela zejména ta mela, která se strhla na svatbě.
Byl to obrovský zážitek, ukočírovat takovou masu herců i komparzistů bylo náročné, ale Zdeněk Troška to všechno zvládl. Tam se nám rozcházejí vzpomínky. Já třeba mám pocit, že se to natočilo hned na první dobrou, jiní pamětníci ale říkají, že se to točilo celý den. (smích)