A teď já vás. Audrey Tatou fotila novináře, mnozí se báli, co z toho vznikne

Audrey Tautou dostala svůj první fotoaparát v jedenácti letech. Jako dítě obdivovala americkou primatoložku Dian Fosseyovou a představovala si, že se jednou vydá do divočiny fotit primáty. Nakonec místo primátů začala před objektivem zachycovat novináře a také samu sebe.

31 fotografií

Když v roce 2001 vstoupila do kin Amélie z Montmartru, bylo Audrey Tautou pětadvacet let. Úspěch filmu Jeana-Pierra Jeuneta z ní rychle udělal mezinárodní hvězdu. Následoval kolotoč premiér, focení a rozhovorů.

Právě při nich si herečka vymyslela vlastní projekt. Když novinář dokončil interview, Tautou se vždy zeptala, jestli si ho nebo ji může vyfotit. Ke snímkům si pak zapsala datum a název média, pro které dotyční pracovali. Tímto způsobem pořídila více než 800 fotek.

Prý se stalo pouze jednou, že ji někdo odmítl. Kdo to byl ani proč se vyfotit nechtěl, Tautou neprozradila. Někteří novináři se ale podle ní trochu obávali, co se snímky zamýšlí. V rozhovoru pro francouzský deník Le Monde herečka žertovala, že se tvářili, jako by z nich snad chtěla vyrábět voodoo panenky a zapichovat do nich jehly.

Amélie z Montmartru ji nikdy neopustila. Audrey Tautou slaví padesátiny

Chtěla, aby jí ze setkání něco zůstalo

Její motivace nebyla pomsta médiím či obrácení rolí. Po obrovském úspěchu Amélie z Montmartru absolvovala jeden propagační rozhovor za druhým a za jediný den se před ní vystřídala řada novinářů. Každý dostal několik minut na své otázky a pak přišel další. Tautou později vzpomínala, že jí taková setkání začala splývat a připadala jí příliš rychlá a neosobní.

Celému procestu proto chtěla přidat nějaký osobní význam. Fotografování pro ni představovalo způsob, jak tato krátká setkání znovu „polidštit“. Chtěla si zapamatovat konkrétní tvář a člověka, s nímž právě strávila čas.

Audrey Tautou a Tom Hanks ve filmu Šifra mistra Leonarda

Na stovkách portrétů novinářů ji prý fascinuje především množství lidí, kteří se na ni dívali: oni věděli, kdo je ona, ale pro ni byli většinou neznámými lidmi.

Zároveň po rozhovoru požádala o fotku, stiskla spoušť – a v tu chvíli vznikl obraz člověka, který zůstal zachovaný bez ohledu na to, nakolik skutečně odpovídal jeho osobnosti.

Jedno z hlavních témat její fotografické tvorby je otázka rozdílu mezi skutečným člověkem a jeho veřejným obrazem.

Fotila i sama sebe. Třeba s okurkovou maskou

Objektiv ale Tautou neobracela pouze k novinářům, ale také sama k sobě. Část autoportrétů ukazuje herečku v obyčejných, někdy záměrně nelichotivých situacích. Zachycovala se například při přípravách v divadelní šatně nebo doma s kosmetickou maskou na obličeji.

Vedle toho vytvářela propracované inscenované autoportréty, ve kterých si pohrávala s vlastní identitou. Vyfotografovala se například jako podezřelá při policejním focení nebo nahá u vody.

Snímky byly často humorné a absurdní, zároveň ale zkoumaly rozdíl mezi skutečnou Audrey Tautou a postavou, kterou si pod jejím jménem vytváří veřejnost. Sama říkala, že člověk na těchto fotografiích pro ni není ani skutečnou postavou, ani úplně jí samotnou. Nachází se někde mezi oběma světy.

Hvězda Amélie z Montmartru měla vážnou nehodu na motorce

Snímky novinářů léta nikdo neviděl

Herečka dlouho neměla žádný záměr, co se stovkami fotografií udělá. Veřejnosti je představila až v roce 2017 na festivalu Rencontres d’Arles, kde měla v opatství Montmajour svou první fotografickou výstavu s názvem Superfacial. V roce 2024 pak vydala pod stejným názvem svou první fotografickou knihu.

Vedle autoportrétů, osobních textů a dopisů fanoušků do ní zařadila více než 500 portrétů novinářů z různých zemí. Před zveřejněním je kontaktovala a požádala o souhlas.

Ze soukromého zvyku se tak po letech stalo fotografické dílo. Zatímco miliony lidí znaly tvář Audrey Tautou, ona si uchovávala tváře těch, kteří se jí ptali na její život – původně jednoduše proto, aby na ně nezapomněla.