Do každé role se znovu narodím, říká herečka Holcmanová. Thálie jí unikla

Markétě Holcmanové Thálie unikla, může se ale těšit z ceny Aplaus pro nejoblíbenější herečku zlínského divadla. Byl to trochu šok. Z klidného rodinného prostředí rovnýma nohama zpět do kvasu divadelního světa.

Herečka Markéta Holcmanová se letos dostala do nejužší nominace na Cenu Thálie za roli Nory v inscenaci Městského divadla Zlín. Přestože prestižní ocenění nakonec nezískala, nominaci vnímá jako velký úspěch.

Po období, kdy se kvůli rodině věnovala divadlu jen omezeně, se vrací k velkým rolím. Komedie, dramata nebo muzikály, na tom jí nesejde. „Mám pocit, jako bych se pro každou roli znovu narodila. Odevzdám jí část života. Nedokážu říct, co je mi bližší. Všechno dělám naplno,“ říká herečka.

Slavná hollywoodská love story ve Zlíně. Muzikál Pretty Woman baví diváky

Jaké to bylo, když jste se ocitla v Národním divadle na slavnostním večeru Thálie spolu s českou divadelní elitou?
Bylo to pro mě vystoupení z obvyklé komfortní zóny. Plnil se mi dlouholetý sen, což s sebou přineslo určitou nervozitu. Snažila jsem se ji zvládnout, ale vnitřně mě ten stres trochu paralyzoval. Cítila jsem velký tlak a musela jsem se uklidňovat.

13 fotografií

Cenu jste si nakonec domů neodvezla. Bylo to zklamání?
V tu chvíli mi to vlastně ani tolik nevadilo. Užívala jsem si všechnu tu energii kolem. Už jen být mezi tak inspirativními lidmi, stát se jejich součástí, je pro mě obrovský úspěch. Takže žádné zklamání nenastalo. Mám velkou úctu k dámám, s nimiž jsem byla nominována, k Lucii Žáčkové a Pavle Beretové. Znám je a sleduji už dlouhá léta, jsou fantastické. Ať už to dopadlo jakkoli, vím, že si nemám co vyčítat, a jsem s tím naprosto v pohodě.

Herečka Markéta Holcmanová s cenou Aplaus pro nejoblíbenější herečku sezony.

Byl to pro vás velký skok, zvlášť po rodičovské dovolené?
Možná právě to mě vnitřně paralyzovalo. Člověk jde najednou z ticha domácnosti do veřejného prostoru, kde jsou silné a těžko popsatelné emoce. Jsem v tomto dost senzitivní.

Ani během mateřské jste nezahálela, což dokazuje právě nominace na Thálii.
Obě inscenace, Pretty Woman i Noru, jsem nazkoušela během jednoho roku na mateřské. V tom dalším roce jsem už hlavně hrála, někdy třeba dvě představení měsíčně. Letos jsem žádnou novou inscenaci nezkoušela. Většinu času jsem trávila doma. Byla jsem v divadle málo, ale zato velmi intenzivně.

V Praze to sice nevyšlo, ale ve Zlíně jste uspěla a získala cenu Aplaus pro nejoblíbenější herečku. To potěšilo, že?
Bylo to pro mě nečekané. Měla jsem pocit, že si cenu nezasloužím, když jsem byla na mateřské a hrála tak málo. Musím poděkovat divákům, že si mých výkonů všimli a vnímali je takovým způsobem.

Podzim plný kultury. Kam ve Zlíně vyrazit na koncert, výstavu nebo do divadla

Uspěla jste díky roli Nory ve stejnojmenné inscenaci. Není škoda, že ji divadlo už stáhlo z repertoáru?
Myslím si, že je to škoda. Přestala se hrát ještě před oceněním. Kdyby zůstala v repertoáru, mohla by být díky tomu divácky úspěšnější.

Naopak muzikál Pretty Woman je divácky hodně úspěšný. Užíváte si to?
Velmi. Pretty Woman byla má první velká hlavní role. Je živočišná, plná energie a dodala mi sebevědomí na jevišti. Nastartovala mě k tomu, abych se nebála vstoupit do náročné postavy Nory a třeba i dalších velkých rolí, které možná přijdou.

Jak jste se vlastně dostala k divadlu?
Tento rozhovor vzniká v zasedačce divadla, kde je na stěně velký obraz kašpárka s rozpřaženýma rukama. Právě přes něj jsem se dostala k divadlu. Už jako malá, asi ve třech letech, jsem mamince a tatínkovi říkala, že chci být úplně vším. Pořád jsem to měnila. Popelářkou, kosmonautkou, doktorkou, účetní, hospodskou… Chtěla jsem zkrátka dělat všechno možné. Ve čtyřech letech jsem pak dostala kostým kašpárka a oblékala jsem se do něj snad až do druhé třídy, kdy mi to maminka nakonec musela zakázat. Pořád jsem ale chtěla být šašek a doma jsem pořádala malá divadelní představení. Tak mě rodiče dali na dramaťák. Tam jsem zjistila, že divadlem si můžu splnit skoro všechna svá přání, protože na jevišti můžu být opravdu kýmkoli.

A proč jste se rozhodla hrát právě pro Zlín?
Do zlínského divadla jsem se vlastně dostala trochu náhodou. Měla jsem jet na Nový Zéland a už jsem si dokonce koupila letenku. Mé cestě nakonec zabránila tehdejší umělecká šéfka Hanka Mikolášková. Byla jsem zrovna doma u táty, když mi zavolala, že potřebuje rychle pomoct se záchranou blížící se premiéry. Tak jsem přišla do zlínského divadla a už jsem neodešla. Zjistila jsem, že tady mám své kořeny a je mi tu dobře. A za pár dní jsem tu navíc potkala svého muže Honzu.

Takže netoužíte být velkou hvězdou?
Nikdy jsem po tom netoužila, spíš jsem hledala hloubku, inklinovala jsem spíš k divadelnímu undergroundu. Už po konzervatoři jsem hostovala v Národním divadle v Brně, měla jsem monodrama pro Divadlo Husa na provázku a působila jsem také v BuranTeatru, Divadle Aldente nebo D’Epog, kde jsme dělali performance na různých místech Brna. Vždycky pro mě ale byla důležitější samotná práce než prosazovat se za každou cenu.

Herečka Městského divadla Zlín Markéta Holcmanová byla v užší nominaci na cenu Thálie. (říjen 2026)

V Městském divadle jste tedy spokojená?
Dělá velmi dobrou práci. Někdy se pouštíme i do inscenací, které by možná více odpovídaly větším městům a jsou pro zdejší publikum poněkud náročnější, jako třeba Nora. Tu odvahu vítám. Máme tady také zajímavé osobnosti, které získaly řadu ocenění. Patrik Lančarič například sklízí mezinárodní ceny za svůj dokumentární film o fotografovi Beatles. Je tu zkrátka spousta lidí, kteří odvádějí výbornou práci.

Jak se v rodině, kde se divadlu věnujete s manželem oba, daří skloubit pracovní provoz s péčí o děti?
Je to hlavně o domluvě a o tom, co kdo vezme na sebe. Je pravda, že každý den máme úplně jiný. Vyzvedávání, předávání, kroužky, naše pracovní aktivity. Je to neustálý koloběh. Mým cílem je najít rovnováhu mezi rodinou a zaměstnáním. To je velký úkol. Oba se snažíme, abychom děti nezanedbávali a našli v tom balanc. Když jsem příliš často doma, chybí mi práce. A když jsem zase moc v práci, chybí mi rodinné zázemí, které je pro mě velmi důležité a čerpám z něj.

A co vaše děti a divadlo? Dostaly už také kostým kašpárka?
Mariánce je dva a půl roku. Teď začala chodit po špičkách a chce dělat balet. Vůbec nevím, kde to viděla. U mě určitě ne. Pořád si obléká různé šaty, takže to asi bude taková princeznička. Starší Vojtíšek teď dostal první roli u ochotníků ve Hvozdné. Budou hrát Je třeba zabít Sekala a on tam bude představovat vesnické dítě. Tak uvidíme, jak se s tím popere.

Oprava fasády divadla bude stát 80 milionů, radnice už vybrala firmu

Dá se podle vás ve zlínském divadle splnit většina hereckých snů, nebo je pro to potřeba odejít do většího města?
Musím říct, že Zlín nabízí opravdu široké možnosti. Máme tři scény – velkou, menší a klubovou. Hrajeme muzikály i činohru a člověk se může herecky vyřádit. Já se teď vracím po pauze a jsem vděčná za to, co přichází. Pokud se objeví nabídka hostování, uvidíme. Všechno teď musí projít tím naším balančním systémem, jestli se to vyplatí i z hlediska rodiny. Absolvovala jsem také filmové workshopy, zajímám se o kameru a nedávno jsem natočila film. Nabídkám z filmového prostředí ani hostování se tedy nebráním. Uvidíme, co přijde.

O jaký film jde?
Jmenuje se Hrdelní proces. Točil ho režisér Ivo Trajkov a do kin by měl přijít někdy na jaře nebo v létě příštího roku. Hlavní roli v něm hraje naše kolegyně z divadla Tamara Kotrbová. Režisér chtěl neokoukané tváře, díky tomu jsme dostaly příležitost.

Co vás čeká v nejbližší době v divadle?
Zkoušíme hru Alkoholičky, která bude mít premiéru koncem listopadu. Zároveň začínám s Patrikem Lančaričem zkoušet Frankensteina.

Která z rolí, co jste ve Zlíně hrála, vám udělala největší radost?
Pipi Dlouhá punčocha. Ale těžko vybírat, vždy jsem ráda tím, kým zrovna jsem. Miluju Pretty Woman, miluju Noru, milovala jsem Annu v Albionu i Máří Magdalénu v inscenaci INRI.

Představení Pipi Dlouhá punčocha v podání Městského divadla Zlín. (listopad 2022)

Máte nějakou vysněnou roli?
Asi ne. Ale těším se, až se zase narodím do Frankensteina.

Koho v něm hrajete?
Monstrum.

Kteří režiséři vás nejvíc ovlivnili nebo vám otevřeli nové obzory?
Hodně mi je otevřel Patrik Lančarič, náš umělecký šéf. Dal mi svou důvěru. Když člověk druhému naslouchá a nesmete hned ze stolu jeho nápady, ale naopak se je snaží využít, vzniká živá spolupráce, která je inspirativní pro obě strany. Zajímavá pro mě byla také práce s Dodo Gombárem nebo Janem Antonínem Pitínským.

Ve Zlíně vás drží i dobrá parta?
Kolegové jsou neuvěřitelní. Když se na ně chodím dívat, obdivuji, jak nad věcmi přemýšlejí. Nejsou to žádní rutinéři. Po každém představení si sednou, hodnotí ho a říkají si, co by se dalo ještě posunout. Pořád na sobě pracují. A i v nejhorších chvílích, když jsou hodně unavení, dokážou udělat legraci. Jsou to srdcaři. Nemám pocit, že bych tu potkávala někoho, kdo by druhému nepřál úspěch. Navzájem se držíme.

Divadelní budovu nyní čeká rekonstrukce. Bojíte se toho?
Budeme si muset zvyknout na určité zvuky, bouchání a otloukání. Ale zatneme zuby. Chceme, aby bylo divadlo v pořádku a opravené.