Podepsali Chartu, ale ve sbírkách zůstali. To mě překvapilo, říká šéfka galerie

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích na letošní letní sezonu připravila výstavu připomínající výtvarné umělce, kteří se v období normalizace rozhodli hájit svobodu tvůrčího projevu i základní občanská práva a svůj neohrožený občanský postoj vyjádřili připojením podpisu k Prohlášení Charty 77. Za ideou expozice stojí ředitelka galerie a kurátorka Daniela Vesecká.

Jak vznikla myšlenka na uspořádání této netradiční výstavy?
Už dlouhou dobu jsem měla pocit, že ve výtvarné kultuře víme o signatářích Charty 77 jen velmi málo. Naopak v literatuře nebo ve filozofii přitom známe řadu velkých jmen. Před dvěma lety jsem si proto udělala malý průzkum a moji známí mi to svými odpověďmi potvrdili. Tématu jsem se proto začala věnovat více a zjistila jsem, že klíčový je zde okamžik procesu s kapelou The Plastic People of the Universe. Tam se vše zlomilo a tam vznikla myšlenka Charty 77 ve smyslu: pojďme sepsat dokument, že komunistický režim nedodržuje to, k čemu se přihlásil.

20 fotografií

Podle čeho jste umělce vybírali?
Vybírali jsme je podle toho, jakým způsobem se sami signatáři identifikovali v okamžiku přihlášení se k dokumentu Charty 77. Přihlašovali se totiž prostřednictvím podpisu lístečku, kde napsali jméno, příjmení a povolání. Nás zajímali ti, kteří jako povolání uvedli výtvarník, malíř, sochař a podobně. Pak je ještě skupina umělců, kteří v té době nemohli výtvarně tvořit a dneska jsou to třeba i velice známá jména jako Pavel Opočenský, Roman Trabura a řada dalších. Proto jsme v seznamech hledali i ty, kteří by v té době mohli být tvůrčími osobnostmi, ale nebyli tak zaměstnáni.

Výstava návštěvníka provede několika obdobími…
Téma jsme chtěli přiblížit po nějaké lince, která běžnému návštěvníkovi pomůže pochopit, odkud a z jakých skupin se signatáři rekrutovali. Výtvarníky nespojuje společný styl, neexistuje něco jako styl Charty 77. Výtvarníci však mají společná tvůrčí východiska a základy, které začínají v padesátých letech, kdy se utvořily první tvůrčí skupiny. Z nich pak vyšla řada signatářů. Zde je potřeba jmenovat zejména neformální sdružení výtvarníků, hudebníků a teoretiků nazvané Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Dále jsme chtěli upozornit i na širší okruh umělců kolem Charty 77, i když ji třeba sami nepodepsali. I řada z nich se totiž výrazně zapsala do podoby „druhé“ výtvarné kultury (undregroundové,paralelní, pozn. red.), například Zorka Ságlová nebo Karel Nepraš.

Je nasnadě myslet si, že díla signatářů Charty 77 se budou zabývat zejména politickými tématy. Bylo to tak?
Signatáři měli daleko širší záběr. Zdaleka ne každý z nich měl potřebu projektovat svůj osobní postoj přímo ve svém výtvarném díle. Je však řada tvůrců, v jejichž dílech se jasný politický a společenský názor projevuje. Bohužel však u některých nemáme k dispozici díla, která vytvořili po podpisu Charty 77. Tento problém se týká zejména signatářů, kteří byli donuceni k vystěhovaní do zahraničí.

Některá díla signatářů Charty 77 se ale i v komunistickém režimu dostala do oficiálních galerií. Jak je to možné?
Toto pro mne bylo velkým překvapením. Při shánění obrazů na výstavu mě zarazilo, kolik děl signatářů bylo v galerijních sbírkách zastoupeno nejen před podpisem, ale i po něm. Většinou tam díla byla přijata už před podpisem, ale ani po podpisu nebyla nějakým direktivním zásahem odstraněna.

Má i litoměřická galerie ve svých sbírkách díla signatářů Charty 77?
Je to docela překvapivé, ale máme například vynikající krajinu Tomáše Haleše, kterou jsme získali hned po jeho absolutoriu Akademie výtvarných umění v Praze v roce 1983. A kupodivu máme i soubor díla Jana Šafránka, který jsme získali v první polovině sedmdesátých let, ještě než Chartu 77 podepsal.

Na jednom z vystavených obrazů návštěvník může uvidět i litoměřické náměstí…
Obraz z roku 1979 nazvaný Litoměřice je dílo vynikajícího koloristy a naprosto nedoceněného tvůrce a signatáře Charty 77, akademického malíře Petra Kouby, který byl režimem donucen k emigraci a v Rakousku se věnoval především restaurování. Předtím však v sedmdesátých letech patřil k pražské alternativní kultuře a vytvořil například vynikající lunety, které doplňovaly vybavení pražské restaurace U Bonaparta a které zachycovaly členy spolku Pohodlí a členy spolku Karla Hynka Máchy.