Naše jedinečnost? Čas na pacienta. Když chce, hrajeme i karty, říká šéf hospice

Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích, tedy zdravotnicko-sociální zařízení, jehož cílem je zajistit důstojný konec života bez bolesti a utrpení, letos slaví 25 let své existence. A má od začátku června nového ředitele. Ondřej Česal převzal otěže vedení po Monice Markové. Česal však byl už u zrodu hospice, kdy ho dvanáct let vedl jeho otec a on sám zde občas pomáhal jako dobrovolník.

Ředitelem hospicu jste od začátku června, co vás zde nejvíce překvapilo?
Příjemně mě překvapilo to, jak dobře hospic funguje. Ne že bych si myslel, že hospic nebude fungovat správně, ale řada věcí, o kterých jsem si myslel, že bych zde mohl zavést, již velice dobře funguje. Potěšilo mě, že je zařízení v takhle dobré kondici.

Co vás přimělo přihlásit se do konkurzu na ředitele?
Uvažoval jsem o tom už v době, kdy zde po dvanácti letech ředitelování končil můj otec. Celá ta léta jsem od něj totiž velice intenzivně o paliativní péči (úlevná péče pro nevyléčitelně nemocné, pozn. red.) slýchal a navíc jsem tu i pomáhal a brigádničil. Když se však do výběrového řízení přihlásila Monika Marková, tak jsem uznal, že nejlepším ředitelem hospice bude ona, a tehdy jsem odstoupil. Za těch třináct let, kdy zde Monika působila, jsem však, myslím, lidsky i profesně vyzrál, a proto jsem si nyní řekl, že teď nastala ta správná chvíle.

Ondřej Česal (47 let) Pochází z Libochovic na Litoměřicku a s manželkou mají tři děti. Vystudoval speciální pedagogiku a čtyři roky byl učitelem. Dále působil v manažerských funkcích v oblasti zdravotnických informací a farmacie. Rád běhá maratony, dělá triatlon. Je vášnivý tenista a s oblibou chodí s rodinou po horách. Také rád pracuje na zahradě.

Čím vy osobně můžete nebo chcete pomoci rozvoji hospicové péče v Litoměřicích?
Neustále je potřeba veřejnosti vysvětlovat, co to hospic je. Hospic nepotřebuje nějakou velkou reklamu, všichni ho znají, ale stále se setkáváme s tím, že lidé přesně neví, co si pod tím představit. Je to LDN nebo domov důchodců? Chodí se sem jen umřít? A tak dále.

Myslím, že je potřeba stále vysvětlovat, že hospic není místo smutku a zoufalství, kde na člověka čeká už jen smrt, ale že je to místo, kde člověk v posledním stadiu života nemusí trpět bolestí, kde je o něj pečováno s láskou a důstojností. Kde může trávit společné chvíle s rodinou, ale i s lidmi, kterým na něm skutečně záleží. Když můžeme, snažíme se zde pacientům zprostředkovat jejich přání. S člověkem, který celý život chytal ryby a chce si ještě jednou zachytat, zajedeme s rybářským povolením k rybníku. Dalšího člověka sanitka přání zaveze například do Itálie nebo jiného navštíví jeho oblíbený slavný zpěvák… Lidem je stále potřeba přibližovat poslání hospice, aby byl vnímán jako důstojná instituce pro velice těžké okamžiky života pacienta a jeho rodiny.

Je v této práci něco, z čeho máte obavy?
Agenda ředitele hospice je velice široká, od věcí ekonomických, sociálních či zdravotních přes lidské zdroje (lékaře, sestry, uklízečky, prádelnu…) až po velké stavební projekty a dotační peníze. Je to velice široký záběr. Jsem moc rád, že v hospici lidé dobře fungují na těch správných místech a že ředitel nemusí dělat úplně všechno sám. Obavu přesto mám z toho, abych činil ta správná rozhodnutí, dokázal vždy adekvátně posoudit jejich dopad, abych byl uvážlivý, rozhodný a spravedlivý, abych citlivě vnímal práci druhých a dokázal je pochválit, ocenit, poděkovat, motivovat. Je toho hodně, na co si chci dávat pozor. Také abych dobře vybalancoval ekonomickou a lidskou (chcete-li humánní) stránku.

Plánujete nějaké změny ve struktuře fungování hospice?
Zatím ne. Hospic už je poměrně velká a zaběhlá organizace, kde pracuje téměř stovka lidí. Strukturu budeme rozšiřovat pouze proto, že budeme stavět dětské centrum Štěpánka, které budeme muset personálně obsadit.

Výstavba tohoto hospice pro děti se chystá už nějaký čas, jak to s ní nyní vypadá?
Nyní vypisujeme architektonickou soutěž a přejeme si, aby se přihlásil dostatek kvalitních návrhů. Uzavření soutěže bude začátkem října a pak se začne realizovat projekt a stavba. Dětské centrum bude dimenzováno pro šest pacientů a v provozu by mělo být od roku 2030.

Setkávání se smrtí je i hezké. U nás vídáme opravdový život, říká šéfka hospice

Hospicová péče u nás funguje teprve tři desetiletí, v čem je její role jedinečná a nezastupitelná?
Je to čas na pacienta. My pro lidi, kteří se k nám dostanou, máme a snažíme se mít vždy dostatek času. Uděláme si čas si s nimi sednout, promluvit, vysvětlit jim medikaci nebo rozebrat situaci s jejich blízkými, ale třeba také si s nimi jen zahrát karty. A to je jeden z prvků, které dávají naší péči její specifický charakter. Navíc umíme volit nejlepší medikaci na tlumení bolesti a dokážeme pacientovi co nejvíce ulehčit ve všech dalších obtěžujících příznacích nemoci. Abychom na lidi měli dostatek času, máme zde více personálu, než je zvykem v běžných zařízeních.

Jak vidíte výhled do budoucna, jak by se hospicová péče měla rozvíjet v dalších desetiletích?
Určitě by měly vzniknout další hospice. Avšak pozor, není hospic jako hospic. Je potřeba, aby vznikaly hospice, které naplňují myšlenku hospicové péče a nejen paliativní lůžka bez komplexního hospicového přístupu. Velký dluh je také v dětské paliativní péči, to je směr, kterým se také musí hospicová péče ubírat. Zatím totiž funguje jen jeden dětský hospic v Brně, druhý vzniká v Praze a my budeme třetí. To je však na celou republiku zoufale málo.