Pohřeb může být krásný, i když při něm pláčeme, říká pořadatelka Smrt festivalu

Smrt blízkého člověka je neskutečně bolavou epizodou každého člověka. Tereza Kovářová z litomyšlské organizace Návrat duše pozůstalým pomáhá projít obdobím smutku důstojně a zároveň co možná nejpřirozeněji. Prostřednictvím inovativních rituálů boří zažité mýty o smrti a ukazuje, že i poslední rozloučení může mít nečekanou podobu.

Za jeden z nejsilnějších zážitků považuje nedávné rozloučení, při němž rodině nabídla, aby na rakev pozůstalí malovali. „Bylo to ohromně léčivé pro celou rodinu. Děti k tomu přistoupily naprosto přirozeně. Někdy se bojíme pustit děti blíž k rakvi, ale ony mohou smrt vnímat mnohem přirozeněji než my dospělí,“ popisuje obřadnice Tereza Kovářová, která kromě přípravy osobitých obřadů posledního rozloučení pořádá také Smrt festival.

14 fotografií

V Litomyšli jste o víkendu pořádala druhý ročník netradičního Smrt festivalu. Jaká byla u takto tabuizovaného tématu účast?
Účast byla naprosto neuvěřitelná a mile nás překvapila. Přijeli lidé z celé republiky. Mým cílem není s nikým soupeřit. V pátek bylo úplně plno a také se sobotou jsme byli velmi spokojení. Velký zájem vzbudila už páteční přednáška o smrti z pohledu tibetského buddhismu. Mnoho návštěvníků přilákal také příběh Kláry Markucijové, která je jedna z představitelů filmu Tajemství smrti, v němž sdílí své niterné prožitky z překonané smrti po autonehodě. Velkým tématem bylo ekologické pohřebnictví, o kterém přednášel Adam Vokáč. K vidění byly také malované a proutěné rakve, které ukazují, že i poslední rozloučení může mít mnoho podob. Pozornost jsme věnovali také tomu, jak o smrti citlivě a otevřeně mluvit s dětmi.

Čím si vysvětlujete, že o téma smrti je mezi lidmi takový zájem, přestože se jí společnost spíše vyhýbá a jen obtížně ji přijímá?
Zřejmě to vypovídá o tom, že lidé začínají o těchto věcech více přemýšlet a možná jim právě takový prostor dosud chyběl. Smyslem Smrt festivalu není, abychom se smrti báli, ale abychom o ní dokázali otevřeně mluvit jako o přirozené součásti života. Lidé se ptali a sdíleli své vlastní zkušenosti. Mým cílem není soupeřit s pohřebními službami, ale hledat cesty ke spolupráci, aby pozůstalí dostávali co nejkvalitnější péči, kterou si zaslouží. Péče o člověka by měla být na prvním místě.

Co vás přivedlo k práci s pozůstalými?
Především osobní zkušenost se smrtí kamarádky. Do té doby jsem se smrti také bála. Její odchod mě přivedl k otázkám, jak vlastně lidé umírají, jak se loučíme s blízkými a co v takové chvíli potřebují ti, kteří zůstávají. Postupně se k tomu přidaly další zkušenosti s úmrtími v rodině. Začala jsem zjišťovat, že bych chtěla pozůstalým pomáhat.

Co vaše práce obnáší?
Jsem obřadnice posledního rozloučení. S rodinou společně připravuji pohřeb tak, aby odpovídal životu člověka, který zemřel, i přáním jeho blízkých. Nejde o to, abych jim nadiktovala, jak má obřad vypadat. Naopak se snažíme vytvořit ho společně. Setkáváme se u nich doma nebo v kanceláři, povídáme si a vzpomínáme. Někdy u toho pijeme čaj, dáme si něco dobrého a nikam nespěcháme. Jedna rodina mi nedávno říkala, jak moc ocenila, že nemusela nikam jezdit a že jsme měli na všechno dostatek času.

V čem se vaše pojetí liší od běžného pohřbu?
Snažím se, aby byl obřad především o zemřelém. Aby se o něm mluvilo, aby se připomínaly jeho zážitky a vztahy. Rodiny často přicházejí s představou, že pohřeb má určitou pevnou podobu a že se musí postupovat jen jedním způsobem. Já jim ukazuji, že mají možnost volby. Můžeme například vybrat hudbu, která člověka provázela životem, nebo přinést předměty, které k němu patřily. U jednoho pohřbu jsme měli drobné botičky, protože zemřelý byl švec. Takové maličkosti vytvoří úplně jinou atmosféru. Najednou je vidět, že se loučíme s konkrétním člověkem, ne pouze s někým, kdo zemřel.

Barvy, papírové urny a rakev z proutí. Krize pohřebnictví láká lidi ven

Nedávno jste rodině nabídla také malování na rakev. Jak to dopadlo?
Byla jsem sama překvapená. Šlo o tradiční církevní obřad a vůbec jsem nečekala, že se rodina nabídky tak přirozeně chopí. Děti i další příbuzní mohli přijít k rakvi a namalovat na ni něco na památku. Pravnučka namalovala své babičce srdíčko. Bylo to nesmírně silné a léčivé pro celou rodinu. Někdy se bojíme pustit děti k rakvi, ale ony mohou smrt vnímat mnohem přirozeněji než my dospělí. Pro tu rodinu to byla možnost udělat pro babičku ještě něco osobního.

Není to pro některé pozůstalé příliš neobvyklé?
Nabízím možnosti a rodina se rozhodne sama. Někdo chce tradiční pohřeb a je to naprosto v pořádku. Jiný člověk má přání, které se vymyká obvyklým představám. Měla jsem například zkušenost s přípravou pohřbu, při němž bylo potřeba domluvit hudbu, která nebyla liturgická. Nakonec jsme našli řešení společně s knězem. Vždy záleží na lidech, na jejich ochotě hledat cestu a respektovat přání zemřelého.

Často slýcháme, že měl někdo krásný pohřeb. Není to tak trochu protimluv? Může být pohřeb krásný, když rodina současně prožívá tak velkou bolest?
Myslím, že ano. Pro někoho je spojení slov krásný pohřeb těžko přijatelné, ale pro mě je důležité, když mi rodina po obřadu řekne, že to bylo krásné. Neznamená to, že nikdo neplakal nebo že lidé nebyli smutní. Znamená to, že měli možnost se rozloučit tak, jak potřebovali. Při jednom pohřbu jsme vzpomínali na humorné zážitky se zemřelou babičkou a celý kostel se smál. Bylo to nezapomenutelné. Smích přece neznamená, že člověk netruchlí. I radostné vzpomínky patří k našemu vztahu k tomu, kdo zemřel.

Co je podle vás pro pozůstalé nejdůležitější?
Aby měli prostor pro své emoce a někoho, kdo jim naslouchá. Často máme tendenci říkat lidem, že už by měli zapomenout, jít dál nebo se přestat vracet k tomu, co se stalo. Jenže oni potřebují o zemřelém mluvit. Někdy první rok, někdy i mnohem déle. Já jim nechávám prostor, aby plakali, mluvili, vzpomínali, a pokud přijde smích, také je to v pořádku. Nejsem terapeutka. Pokud vidím, že rodina potřebuje odbornou pomoc, kterou už nemohu nabídnout, doporučím jí další podporu. Ale mnohdy už samotné naslouchání znamená hodně.

Záleží také na tom, zda člověk zemřel po dlouhé nemoci, nebo náhle například při dopravní nehodě?
Pro rodinu je náhlé úmrtí samozřejmě obrovský šok. Setkala jsem se například s případem, kdy při dopravní nehodě zemřel padesátiletý otec rodiny. V takové chvíli může být podpora ještě důležitější. Nechci ale rozlišovat, zda zemřel senior, nebo mladší člověk. Každá ztráta přináší bolest. I když rodina ví, že se blízký člověk blíží ke konci života, neznamená to, že na jeho smrt bude připravená.

Workshop na hřbitově. Redaktorka si vyzkoušela, jak správně vykopat hrob

Kolik rodin jste už takto doprovodila?
Mám za sebou přibližně 17 až 18 obřadů. Stále narážím na to, že lidé často nevědí, že si mohou podobu posledního rozloučení vybrat. Právě proto o tom chci mluvit. Nemusíme automaticky postupovat podle toho, jak se to dělalo vždycky. Můžeme se ptát, co by si přál zemřelý a co potřebuje jeho rodina.

Věnujete se také dětem a tomu, jak jim smrt vysvětlit?
Ano, považuji to za důležité. Děti často vnímají smrt přirozeněji, než si myslíme. My dospělí kolem ní někdy vytváříme tolik strachu, že se o ní bojíme mluvit. Přitom i děti potřebují možnost rozloučit se a vyjádřit, co cítí. I proto pořádáme Smrt festival. Chceme otevírat témata umírání, truchlení a péče o pozůstalé a nabídnout lidem různé pohledy. Součástí programu je také prostor pro děti a jejich rodiče.

Co byste chtěla, aby si lidé z vaší práce odnesli?
Že o smrti můžeme mluvit laskavě a s respektem. A že i v těžkých chvílích může zůstat místo pro lidskost, naději a někdy také radost. Chci, aby lidé věděli, že mají možnost volby. Že poslední rozloučení může být osobní a že nemusí mít jen jednu podobu. A především, že pozůstalí nemusí na všechno zůstat sami.