Ostravské stopy: Některé věci neumějí Pražáci vyslovit, míní autor detektivek

Na ostravském nábřeží nalezli hlavu mrtvé dívky. Své o tom ví třinecký a jablunkovský spisovatel Petr Sagitarius, který se v posledních letech proslavil svým cyklem kriminálních románů Trujkunt. Zatím poslední, devátý díl Tramwaj na Sachsenberg vychází v těchto dnech v jeho kmenovém nakladatelství Argo.

Také v nové knize se čtenář setkává s postavou majora Romana Sarana v prostoru Těšínského Slezska, příběh se opět odvíjí na pomezí Ostravy a Těšína.

„Píšu čistý detektivní žánr. Bez toho, aniž bych nutně musel prosazovat své myšlenky, neočekávejte, že bych chtěl světu sdělit nějaké poselství. Nemám rád kruté vraždění ve stylu severských detektivek, v mých knihách to jsou spíše takové malé domácí zabíjačky. Čím se inspiruju? Mám rád Connellyho Harryho Bosche, v mládí jsem četl Raymonda Chandlera. Phil Marlowe byl pro mě bůh, americká drsná škola,“ prozrazuje o svém čtenářském zázemí autor, který je rovněž částí svého života spjat s Ostravou, stejně jako jeho alter ego, vyšetřovatel Roman Saran.

Trojmezí mu znělo fádně

„Vzhledem k tomu, že píšu o tematice vyšetřování vražd v Moravskoslezském kraji, tak můj hlavní hrdina logicky sídlí v Ostravě. V Ostravě se nachází jediná kriminální vyšetřovna v kraji, kde se mé příběhy odehrávají. Mé příběhy se jmenují Trujkunt a jsou analogií Trojmezí. Samotný pojem Trojmezí mi zněl fádně, proto jsem se rozhodl pro jeho nářeční variantu. Také mé postavy, když hovoří, tak hovoří zdejším nářečím. Mé poslední knížky se odehrávají také v Ostravě. Kdybych měl být konkrétní, tak už by to byl spoiler,“ poodhaluje spisovatel reálie kolem své devítidílné ságy.

Ostravské stopy: Mrakodrapy město nespasí, říká historik architektury Švácha

Jaká má oblíbená místa v Ostravě? „Přiznám se, že sice Ostravu neznám jako svoje boty, ale příjemně se cítím třeba na Kuřím rynku, zvláště mám rád zdejší nárožní kavárnu. Jedna z postav z mých příběhů proto také bydlí na Kuřím rynku. Snažím se tak ve své tvorbě popisovat místa, která mám aspoň nějak nacítěné, což je případ třeba Ostravy, ale také Třinecka, Jablunkovska, Těšínska a okolí. Jak se říká, člověk vykrade nejvíce sám sebe,“ popisuje.

„Přitom ale nemohu pořád ve svých příbězích vraždit jen v mém regionu, abych z toho neudělal něco jako gorolský Midsomer, a dokonce začínám i na Korfu v Řecku, nevyhnul jsem se ani Paříži, tady všude se pohybuje mé alter ego, vyšetřovatel Roman Saran,“ říká Sagitarius.

Ostravu zná díky své pestré životní dráze i díky rodinným vztahům. „Ještě si pamatuju starou Ostravici, kde jednou okradli mou maminku nějací Romové, už je tomu čtyřicet let, kdy se zařekla: Do Ostravy už v životě nepojedu! Maminka už má přes osmdesát let. Slyšel jsem, že Ostravice je už opravená, a rád se do ní příležitostně podívám. Co vím, tak Ostrava se od mé první návštěvy v osmdesátých letech radikálně změnila. Já si ji ještě pamatuju jako šedivé, zaprášené město horníků a ocelářů.“

Pomáhá mu i Radek Lipus

Velkou pomoc poskytuje jablunkovskému spisovateli také jeho dávný třinecký spolužák a známý tvůrce seriálu Šumná města.

„Můj spolužák je Radek Lipus, úžasná postava spojená s Ostravou, dlouholetý divadelní i televizní režisér. Jsme spolu v kontaktu, a když napíšu detektivku, Radek je jeden z prvních, kterému ji posílám k posouzení. Je v tomto směru úžasný a velmi si cením jeho práce. Co udělal, tak je podle mne dost přehlíženo, třeba seriál Šumné stopy, který je ve své podstatě monumentální dílo. Za našich mladých let jsme se klidně sebrali a jeli flámovat z Třince do Ostravy na Černou louku, kde jsme přelezli plot nebo jsme zašli do bulharské restaurace u bývalého Tuzexu. V Třinci jsme měli malé studentské divadlo, kde jsme si dělali srandu ze soudruhů, přitom to byla tuhá osmdesátá léta,“ usmívá se Petr Sagitarius.

V jeho novince se objevují dva paralelní světy, zpracován je motiv vraždy v listopadu 2019. „Saran vzpomíná na vojenskou službu v Třineckých železárnách, což byl i můj případ, pak jsem šel na pět měsíců škrábat vagony v rámci náhradní vojenské služby,“ vypráví Sagitarius a vysvětluje i to, proč jako spisovatel debutoval až ve svých 54 letech, poté co 16 let působil jako starosta v Jablunkově.

„Kdybych nic nedělal, tak by mi hráblo. Každý den se proto snažím psát. Mám kamaráda kriminalistu, bez nějž bych si o těchto věcech ani netroufl psát, když by bylo něco špatně, tak za to nemůžu já, ale on. Mnohé příběhy si ani nemusím vymýšlet, prostě se staly, už jsem starý chlap a můj život byl poměrně pestrý,“ podotýká.

V ději Tramwaje na Sachsenberg se objevuje mimo jiné Hlavní třída v Českém Těšíně, po níž v ještě starém, nerozděleném Těšíně jezdila tramvaj. Z polského Rynku až na vlakové nádraží. „Představuji lidem, kteří nejsou zdejší, náš kraj. Na polské bankovce najdete naši přemyslovskou rotundu, která se nachází v polské části Těšína,“ poznamenává spisovatel, který na svůj rodný region nedá dopustit.

Sagitariova poetika a atmosféra jeho knih těží z faktu, že mnoha cizincům splývá zdejší region v jeden celek. „Ostrava a Třinec, myslím si, že nás všichni vnímají jako jeden region. Navíc máme svou specifickou mluvu, takže Pražák nikdy nevysloví některé věci tak jako my. Ve svých detektivkách ho dávám do širšího kontextu, tak aby to pochopil i čtenář, který není odtud.“