Srdcovka za padesát melounů, říká Mirai Navrátil o festivalu v rodném městě

Hudebník a frontman kapely nesoucí jeho jméno Mirai Navrátil se v posledních letech vedle vlastní tvorby prosazuje také v roli pořadatele a dramaturga. Stojí za festivalem FM City Fest ve Frýdku-Místku, který spoluzakládal a který se vypracoval mezi největší hudební akce v Česku.

V rozhovoru vypráví o tom, jak se festival skládá, co obnáší shánění hvězd i o tom, zda se podobné projekty v menších městech mohou ekonomicky vůbec udržet.

Když se řekne dělat festival ve Frýdku-Místku, co to pro vás vlastně znamená? Je to ještě hlavně srdcová záležitost, nebo už čistě profesionální projekt?
Je to určitě srdcovka. Jen s velikostí roste zodpovědnost vůči lidem, kteří v nás vkládají důvěru a chodí, takže samozřejmě je s tím fůra nejen zábavy, ale i starostí.

Jak byste ten festival popsal? V čem je jiný než velké festivaly v Praze nebo jinde?
Jsme fesťák dramaturgicky postavený na tom nejlepším z Česka a Slovenska, ale posledních pár let vozíme i velké zahraniční hvězdy. Poslední roky řešíme už víc a víc komfort lidí, doprovodné záležitosti a ladíme detaily, kde je vždycky prostor být lepší. Zdá se to jako blbost, ale není moc fesťáků u nás, kde nenajdete ‚toitoiku‘, ale kde jsou keramické záchody nejen ve VIP zónách. FM City Fest si dává záležet na těchto věcech.

Vy jste zároveň u dramaturgie festivalu. Jak ta role vypadá?
Dramaturgie je asi jedna z mých hlavních rolí. Co se týče programu, je to různě. Kolegové Mikuláš a Kuba neustále tlačí na lepší a lepší program, který nás pak stojí víc a víc peněz, a nevím, kam až to pak může vést. Už jsme za ty roky vyčerpali všechna největší česká jména a pak zpravidla skautuju, co by pro nás bylo fajn ze zahraničí. Člověk se musí hlídat v tom, aby nevystřílel v jednom roce všechny náboje, protože se pak zákonitě dostáváte do slepé uličky. Letos jsou tím řešením Alan Walker a Robin Schulz.

Na frýdecko-místecký festival FM City Fest přijede hvězdný DJ Alan Walker

Podle čeho reálně vybíráte interprety?
Kombinace všeho. Hudební vkus se tam určitě otiskne, ale snažím se primárně myslet na to, co potěší lidi. Nedělám svůj playlist na Spotify, co poslouchám ve fitku. To by nedopadlo dobře.

Stalo se vám, že jste chtěl na festival konkrétní jméno dostat za každou cenu, ale nakonec to z různých důvodů nevyšlo?
To je součástí naší práce. Většinou dopředu řešíme x jmen, která by se nám líbila, a pak z toho vykrystalizuje těch pár, co skončí na plakátu, protože třeba zrovna jedou turné po Evropě, mají volný termín, domluvili jsme se na finančních podmínkách atd. Teď mám na mysli čistě zahraniční interprety. Dokonce se někdy stává, že máte podepsanou smlouvu, zaplacené peníze a ten interpret nedorazí. Ale klepu na dřevo. To se nám zatím stalo za těch deset let jednou. A nic moc s tím neuděláte, protože jsou tak dvě až tři obří agentury, co zastupují půl zeměkoule, a je to pak spor mezi trpaslíkem a golemem.

7 fotografií

Jak těžké je dnes dostat na menší festival velká jména?
Chce to trpělivost, kontakty a určitě i šťastnou ruku. Poslední tři roky jsme zlomili návštěvnost přes dvacet tisíc lidí denně, takže už to není malá akce a ty peníze vracíme lidem skrz nabitý program. Tím, že už u agentur časem máte i nějakou historii, ví, že ta akce je profi, hrála tam dřív i další velká jména, baví se s vámi. Nakonec proč ne. Úkolem agentů těch umělců je sehnat kšefty a každý solventní promotér, co dělá kvalitní event, je nakonec ve hře a začíná hra čísel.

Co je v tom případě největší překážkou – termíny, konkurence jiných festivalů nebo čistě ekonomická realita?
Všechno. Je to fakt komplexní věc. Vždycky v tom x měsíců sedím a ty bookingové agentury někdy čekají, jestli nedostanou lepší nabídku. Šponujou vás a vy to musíte nějak ustát. Normální tržnice to je, ale většinou my jsme ti, co dostávají na prdel, protože toho interpreta prostě chceme dostat k nám.

A zažil jste při tomto vyjednávání něco, co vás opravdu překvapilo, třeba nečekanou nebo vyloženě bizarní situaci?
Už vlastně nevím, co je bizarní. Private jet? Nejméně sto dvacet metrů čtverečních velký pokoj na pětihvězdičkovém hotelu v Krakově? Konkrétní značky aut, co vyzvedávají umělce na letišti? Nebo mi přijde bizarní, že někdy přijede interpret, co hraje za miliony z kategorie elektronické hudby, a nedoveze si zvukaře. Pro nás s mou kapelou úplně nemyslitelná věc, ale u DJ scény celkem běžná. A pak samozřejmě také věci, co nepatří do tisku.

Dá se dnes festival v menším městě vůbec ekonomicky udržet v rozumných mezích, nebo je to pořád boj na hraně?
Je to open air. Závisí na počasí, na příjmu z cateringu, od partnerů, dotacích, lístcích. Ani jednu věc z toho výčtu nemůžete opomenout, jinak se to rozsype a jdete do červených čísel. Balancujete na hraně furt. Existují asi jistější podniky. Každý z nás se primárně živí jinými věcmi, ale tohle je srdcovka. Každopádně jsem jako patriot moc rád, že to děláme a že máme jeden z top festivalů u nás.

Co tvoří největší část rozpočtu? Jsou to honoráře interpretů, technické zajištění, nebo něco, co si běžný návštěvník vůbec neuvědomuje?
Mzdy lidí. Pracují u nás stovky lidí. Honoráře interpretů, určitě všechny stage, stavba velkých zón, často stavební úpravy areálů, nájmy, nějaký marketing. Děláme si z toho s klukama srandu, ale je to prodloužený víkend skoro za 50 melounů.

A jak se dnes skládá financování festivalu – jaký podíl má město, sponzoři a vstupné? Mění se to v čase?
Určitě jsme zavázáni jak městu, tak kraji a v posledních letech velmi soukromým partnerům, kteří procentuálně zvedají svou participaci. Kdyby nezvedali, zdaleka bychom nemohli lidem nabídnout, co nabízíme. Nebo by se to výrazně projevilo v ceně vstupenky, což taky nechceme.

Zvenku to vypadá jako hudba, zábava a lidé. Co je ale ta „neviditelná“ část organizace, která je nejvíc vyčerpávající?
Řekl bych produkce, mikromanagement, hromada smluv, pracovních dohod, dodavatelů, tendry, vyjednávání podmínek donekonečna. Proč něco, co stálo jeden rok milion, stojí další rok skoro dva. Kdyby ten růst cen všeho šel na pět let zamrazit, ušetřili bychom hrozně moc času stráveného vyjednáváním, kličkováním, brečením.

Farna to s právy vzdala, Mirai je dodělal. Jsem právník, kterého nechceš, říká

Dostáváte se do situací, kdy se musí věci řešit úplně za pochodu, bez plánu B?
Vždycky a vždycky musíte najít nějaké řešení. Najednou vám klekne centrála i ta záložní od výčepů. Nebo se ucpe kanalizace a o půlnoci budíte lidi z technických služeb. Jako dřív asi před osmi lety ty zážitky byly ještě výživnější tím, jak jsme na nic neměli lidi, ale vždycky vás čeká minimálně drobné překvapení. Tam poznáte sílu týmu. Všechny tragické scénáře dopředu nenapíšete. Ale zpravidla skoro vždycky existuje řešení.

Co je pro vás ten moment, kvůli kterému to celé děláte – kdy si řeknete, že to má smysl?
Když vidím ten obrovský dav, jak si zpívá refrény, a mám pocit, že jsou ti lidi šťastní. Když jdu po Frýdku a náhodný kolemjdoucí mi řekne, bylo to super, moc jsme si to užili a díky, že to děláte, přijdeme zas. Když vás váš kámoš poplácá po zádech a řekne: ‚Super mejdan, kámo.‘

A jak byste popsal rozdíl mezi tím stát na pódiu jako hudebník a naopak být za scénou jako dramaturg?
Dramaturgická role se děje v průběhu roku v rámci příprav. Na místě už to odevzdáte lidem v publiku a jen se díváte, jestli jste odvedl dobrou práci. Když tam stojím jako hudebník, na malou chvíli nejsem dramaturg. I když i ten koncert má svou dramaturgii, takže jen tak napůl. Každopádně koncert Mirai na FM City Festu s kapelou každoročně vnímáme jako letní highlight. Extrémně se na to vždycky těším a fakt to máme rádi. Mám pocit, že i lidi.

Jak byste popsal publikum ve Frýdku-Místku? Má něco specifického, nebo se už v tomto směru smazávají rozdíly mezi městy?
Jsme tu doma. Je to cítit. Po koncertě domů většinou chodím pěšky, jak bydlím, asi kilák od areálu. Je tam vždycky hrozně kámošů, známých, rodina. Je to fakt jinačí.

Co rozhoduje o tom, že má festival opravdu silnou atmosféru?
Ten místní patriotismus a kvalita programu. Možná i to, že se snad ví, že to máme jako srdcovku a snažíme se lidem každý rok přinášet víc a nějaký přesah.

Kam se podle vás české festivaly posouvají? K hudbě jako takové, nebo spíš k zážitku jako produktu?
Říkejme tomu spíš komplexní zážitkový balíček. Festivalová kultura se za posledních deset let dost posunula. Lidi chtějí komfort, kvalitní jídlo, drinky, hezké prostředí. Žádný punk a naturalistická turistika jako kdysi.

Jak vidíte budoucnost regionálních festivalů v Česku? Mají prostor růst, nebo spíš přežívají vedle velkých hráčů?
Pravidla se furt mění. Střídají se doby, kdy pšenka kvete všem, a doby, kdy přežívají jen nejlepší a slabší zavírají krámy. Není to o velikosti, ale o empatii vůči potřebě toho daného fesťáku. Snažíme se naslouchat. Ale říct si, že už víme, jak na to a že teď už to nějak půjde, z titulu úspěšné minulosti je začátek konce. Každý rok jedete tak trochu z kladné nuly.