Děti z azylových domů se učí disciplíně při jiu-jitsu, lekce mají zdarma

Charita Liberec s místním klubem MMA a dárci podporují děti z azylových domů, aby mohly bezplatně trénovat jiu-jitsu. Na oplátku od nich vyžadují dodržování pravidel, pravidelnou účast a disciplínu. Pro ty, které sem docházejí z azylových domů, je to často jediný koníček, který v životě poznaly.

„Pozadu běžíme, teď normálně, bokem a pleteme vánočku. Na písknutí dřep!“ instruuje František Sehoř drobné bosé postavy oblečené v černých, bílých a modrých kimonech.

Zpřístupňovat sport dětem z azylových domů, nízkoprahových center či výchovné poradny začal Sehoř, trenér a současně ředitel Charity Liberec, s majiteli klubu MMA a Octopus Liberec zhruba před čtyřmi lety.

Dětem trénování mění život

„Máme sociální služby včetně dvou azylových domů pro matky s dětmi. Spoustu let trénuju jiu-jitsu, tak jsem tady začal dělat dětský program. Po nějaké době jsem přišel za šéfy klubu, jestli by nebylo možné trénovat naše děti z azyláku s tím, že na tom nejsme finančně nejlíp. A jestli by bylo možné to nějak dotovat,“ popisuje Sehoř, kterého kladná odpověď takřka zaskočila.

„Přišlo jim to úplně automatické, dokonce se divili, proč se ptám. Ale já jsem ze sociálních služeb naučený, že se nic neděje úplně snadno. A že udělat nějakou změnu je mnohdy docela komplikované,“ zdůvodňuje Sehoř.

Vytipovali pár dětí a projekt i přes kostrbaté začátky postupně rozjeli. Ne každé dítě zůstalo, ale pár „držáků“ trénuje už několik let. „Závodí, makají a změnilo jim to život,“ konstatuje Sehoř.

Hadžime! zní libereckými tělocvičnami. Děti se učí chvaty a pády juda

Bývaly dny, kdy dětí přišlo hodně. „To byla trochu divočina. Museli jsme to začít promýšlet, aby to nebyl jen western – všichni přijďte a my se o vás postaráme,“ vypráví. Teď před prázdninami chodí dětí méně, nával očekávají zase v září. Žádné formální podmínky, které by musely děti splnit, nenastavovali. Platí ale nepsaná dohoda.

Klub se o mladého sportovce postará, nabízí mu možnost bezplatných tréninků i kimono. Na oplátku musejí děti dodržovat pravidla klubu. Musejí se umět chovat a dodržovat disciplínu.

Jakmile malý cvičenec začne často chybět, vezme si jej Sehoř stranou a vysvětlí mu, že se od něj očekává aktivní účast. „Že to tady není takzvaná cochcárna, kdy může chodit, kdy se mu zlíbí, protože potřebujeme, aby fungoval,“ dodává. Netají se tím, že některým dětem se pravidla nelíbila a režim neustály.

Tréninky třikrát týdně

Do libereckého gymu (tělocvičny), kde jsou podlaha i stěny potažené speciálním měkkým povrchem, aby se zápasníci nezranili, docházejí kluci i holky. Kluků bývá víc, zhruba 3:1. Dětský program funguje dvakrát týdně, každý pátek jsou pro závodníky otevřené také sparingy, kde netrénují jen techniky, ale také se perou.

„Tři azylové děti teď aktivně závodí, takže tam chodí také a mají tréninky třikrát týdně. A teď dokonce přibyl další trénink v neděli a začínají se objevovat i tam,“ líčí Sehoř, který vystudoval speciální pedagogiku.

„Baví mě to tady. Trénujeme a děláme nějaké cviky a techniky. Jezdím i na závody. Hodně mě překvapilo, že tam bylo hodně lidí,“ svěřuje devítiletý Matouš, který si z posledního startu přivezl stříbrnou medaili.

Mýtus, že by bojové umění a sport měly na chování dětí negativní dopad a podněcovaly v nich například násilí, vyvracel Sehoř už na škole. „Jsou dokonce studie, které ukazují, že bojové sporty – ať už box, kickbox nebo jiu-jitsu – spíše pomáhají,“ říká.

Král severu dobyl Liberec. Skončit se zápasením? Litoval bych, přiznává

Ano, dítě často přichází s primárním cílem, že se jde naučit prát. Fakt, že ale vládne v gymu naprosto nekompromisní disciplína, morálka a jsou zde jasná pravidla, začne na dítě působit.

„Nehledě na to, že u dětí – a víme, že i u dospělých – agresivita vyvěrá z nějaké osobní nejistoty. A ta nejistota je založená na strachu. Děcka získávají sebevědomí a spoustu konfliktních situací, které by dřív řešila bitkou, tak vůbec neřeší. Necítí se v ohrožení a dává jim to možnost odejít a nepřipadat si jako srab,“ shrnuje Sehoř, podle nějž jdou lidé často do bitek právě kvůli zraněnému egu.

Struktura tréninku je jednoduchá. Hra, rozcvička, základy gymnastiky – tedy pády, kotouly, základní hvězdy nebo stoje na rukou, aby se děti cítily i v neobvyklých situacích komfortně.

Cvičenci se učí pravidlům

„Protože v jiu-jitsu jste v nekomfortu pořád,“ doplňuje se smíchem zakladatel a hlavní trenér klubu Jaroslav Musil. Na tom, že děti ze základních škol neumějí spoustu věcí, které dříve byly běžné, a zmíněné cviky se učí teprve na tréninku, se oba shodují.

„Dej si deset za zkracování. S každým písknutím trochu přidáme. Na písknutí dřep, na písknutí klik. A nesnažte se nás ožulit,“ volá Sehoř jasné a stručné pokyny.

Cvičenci, na začátku tréninku plní nekontrolovatelné energie, rudnou v obličeji, jejich pohyby jsou koordinovanější a soustředěnější. Kdo má pořád ještě sílu na podvádění, odmlouvání, žalování, nebo se z pohledu trenéra fláká, dělá kliky navíc.

Po rozcvičení přicházejí na řadu techniky. U dospělých jde o boj natvrdo, děti následují instrukce trenérů. „V jiu-jitsu se snažíme svou technikou a úsilím dohnat soupeře k tomu, že svůj boj vzdá. Buď to jasně řekne, nebo na nás zaklepe,“ nastiňuje Sehoř.

Soupeříme, ale dáváme na sebe pozor, říká lékař Faflík o jiu-jitsu

Děti se tak mimo jiné učí, že když na něco člověk nemá, tak to může prostě jen odpískat. „Nic se neděje, není to neštěstí. A můžeme příště pokračovat znovu.“

I když spolu všichni zápasí, pořád jsou jedna parta. A ne vždy musí být všechno na sto třicet procent. „U dětí to není až takový problém je to naučit, horší je to u dospělých. Tam jedeme na sto třicet procent všichni pořád,“ krčí rameny František Sehoř. „Ego tam hraje hlavní roli,“ připouští Jaroslav Musil.

Aby děti mohly bezplatně cvičit, uspořádal klub finanční sbírku, na níž se podíleli členové, jejich kamarádi, známí i ti, kteří mají firmu. Podle Musila je myšlenka nadchla. I když ji neventilovali veřejně, vybrali podle něj „zajímavé“ peníze, za něž pořídili dětem sportovní vybavení. A zhruba další rok mohou dál nerušeně trénovat a jezdit na závody.

„Hradíme z toho i startovné, které je poměrně drahé, třeba pět set až sedm set korun za jedny závody. Plus výjezd tam,“ vyjmenovává Musil, kterého mile překvapilo, kolik peněz se sešlo.

Sport zdarma pro znevýhodněnou mládež

Zároveň ho to utvrdilo v přesvědčení, že projekt dává smysl. „Azylový dům je především pro maminku a na to dítě se v tomto ohledu už nemyslí. Byli jsme rádi, že to můžeme částečně suplovat,“ zamýšlí se majitel libereckého gymu.

Svou ideu – aby kluby převzaly nějakou záštitu nad dětmi z azylových domů či nízkoprahových zařízení – nyní plánují rozšířit po celé republice prostřednictvím spolku Sport for Hope. Chtějí, aby znevýhodněná mládež měla přístup ke sportu, pokud možno zdarma.

„Domlouváme i zajímavé ambasadory, kteří by měli pokrýt kraje v ČR. Jsou to známé osobnosti, sporťáci jak blázen s ohromným dosahem i přesahem do soukromých životů,“ neskrývá nadšení Musil, který si konkrétní jména nechává zatím pro sebe. „Chceme do projektu zatáhnout hlavně firemní klientelu, aby všechno nebylo jen na veřejnosti.“