Jsem univerzální voják jeviště, říká herečka Lenka Schreiberová
Rozhovor s herečkou Horáckého divadla v Jihlavě Lenkou Schreiberovou o rolích, improvizaci i publiku. A také o tom, jaký dárek k narozeninám si hodlá pořádně užít.
Acta est fabula. Hra skončila. Za posledním představením sezony v Horáckém divadle Jihlava se již zatáhla opona. Na čas. Přes léto. A Lenka Schreiberová, jedna z nejvýraznějších tváří souboru, jež letos oslavila „zlaté jubileum“, si chce herecké prázdniny užít naplno – mimo jiné i při závodě F1.
„Řekla jsem si: letos je ti padesát, není na co čekat, chci to. Chci vidět naživo formuli 1,“ vykládá opavská rodačka. Cestu na Velkou cenu Belgie dostala jako narozeninový dárek. Mimochodem narozeniny oslavila přesně čtyři měsíce před závodem, který se pojede 19. července. „Navíc Spa je můj nejoblíbenější okruh. Splním si sen. Fandím ferrari, takže doufám, že vyhraje Charles Leclerc nebo Lewis Hamilton.“
Tak uvidíme. No a kdo na podzim vyhraje v Horáckém divadle diváckou anketu o nejlepšího herce a herečku za sezonu 2025/26? Vy už máte, tuším, jedenáct Horáců, přibude další?
Upřímně, myslím si, že za poslední sezonu už Horáce nedostanu. A pak taky: když jsem loni dostala toho jedenáctého, tak už mi k němu skoro nikdo negratuloval... (smích) Asi je čas na změnu.
Víte či alespoň tušíte dopředu, kdo bude za ten který rok vítězem? Nebo jste, jak říkával Karel Gott, pokaždé překvapená, protože jste vítězství opravdu nečekala?
Když mám opravdu dobrou roli nebo když je to sezona, že fakt jedu jak fretka a mám těch velkých a dobrých rolí hodně, tak člověk tuší, že by to mohlo dopadnout... Ale zase jsou roky, kdy mě to skutečně překvapí. Třeba teď si vážně myslím, že za tu poslední sezonu už Horáce nezískám. (usmívá se)
Jaká byla uplynulá divadelní sezona z vašeho pohledu? Nebo takhle: jaká role vám nejvíc sedla, případně co nejvíc ocenili diváci?
To, co se nejvíc líbí divákům a co mně, se spolu vždycky úplně nepotkává. Ale jestli mělo letos něco opravdu veliký úspěch, a to myslím celkově na divadle, tak to byla komedie Jak utopit dr. Mráčka, kde hraju maminku hlavní postavy...
Z dění na rodném Slovensku je mi smutno, cítil jsem i hanbu, říká ředitel divadla |
V podstatě Stellu Zázvorkovou čili docentku Mráčkovou...
Ano. A tuhle komedii lidi samozřejmě znají z televize, takže stačí říct kultovní filmovou hlášku, třeba: „Pro kus žvance“ – a hned slyšíte smích a potlesk... Ale já osobně jsem si třeba hrozně moc užila i představení Velbloud v zemi nikoho, kde sice hraji jen epizodní postavičky, ale hrozně mě ta hra baví...
To je ten příběh podle skutečné události...
Přesně – jak se tady na Vysočině, u Brodu, po válce objevila velbloudice a skauti ji vedli do Prahy... Já v té hře mám asi šest nebo sedm rolí... Tam jsou důležití ti kluci a jedna holka a hlavně ta velbloudice. Ta je naprosto úžasná. Ovládají ji tři lidi. Je to loutka velblouda v životní velikosti – obrovské a těžké hovado, pardon. Ale ta loutka je fakt velkolepá. No a taky mám moc ráda roli paní Horváthové ze hry Společenstvo vlastníků. Vlastně tu mám asi vůbec nejradši z celé té sezony.
Na webu Horáckého divadla máte jako herci své profily a vy v tom vašem hned na úvod tvrdíte: „Dovolte, abych parafrázovala slova mé oblíbené filmové postavy Darka Vrány: Chtěla jsem být herečka, vyučila jsem se jako herečka a doteď jsem herečka. “ Odkdy, od kolika let věku jste chtěla být herečkou?
To vím naprosto přesně – bylo to v opavském divadle: Hlava XXII. V hlavní roli Marek Ronec. Byla jsem ještě na základce a na to představení jsem šla tehdy s maminkou, která měla předplatné. Samozřejmě Hlavu XXII nemůžete na té základní škole úplně chápat. Ale to, jak to celé bylo výjimečné... To, co to ve mně vyvolalo... Ten neuvěřitelný výkon Marka Ronce, který už bohužel není na světě, tak to jsem si v duchu říkala: To chci dělat taky!
Lenka Schreiberová
|
A když se x let poté Hellerova Hlava XXII objevila i na scéně Horáckého divadla, vy už jste byla při tom – na jevišti...
Je to tak, tam už jsem pak hrála. Já jsem ale chodila do dramaťáku od třetí třídy, bavilo mě to, prostě mě odmala bavilo hrát.
Takže konzervatoř byla přirozená volba...
Je to tak. Tu jsem zvládla, ale dál už jsem studovat nechtěla. Ostatně i lidé kolem divadla mi tehdy říkali, ať jdu hrát co nejdřív, protože jsem ten typ, co bude moct hrát naivky jen strašně krátkou dobu. (smích)
A po konzervatoři v Ostravě jste se přihlásila na konkurz do Horáckého divadla...
Viděla jsem někde inzerát, že v Jihlavě hledají mladé herečky, tak jsem do toho šla. Navíc jsem tehdy shodou okolností chodila s klukem z Jihlavy... Na tom konkurzu mě trochu podusili, ale udělala jsem to, obhájila jsem si to a přijali mě. Ale ještě jsem pak musela odmaturovat. A tři dny po maturitě jsem už nastoupila do Horáckého divadla.
A od té doby už uplynulo 32 let... Povězte, jaké je jihlavské publikum? Jistě, je rozdíl v představení pro školy či pro seniory. Ale obecně.
Jihlavské publikum je... abych tak řekla, více rezervované, více chladné... Stává se třeba, že přijedou hostující soubory, herci z jakéhokoli divadla do Jihlavy a říkají: „Tady se lidi smějou méně než jinde. “ My máme třeba předplatitelské skupiny a ona už každá ta jedna skupina je trochu jiná... Ale na druhou stranu: když už si na tebe ti diváci zvyknou, a já už jsem tady dlouho, tak tě potom berou za svého a je hrozně hezké, když tě lidi poznávají. Jasně, není to taková ta velká popularita, já mám tu malou, regionální, ale to mi úplně stačí a vyhovuje.
Do Horáckého divadla tedy chodí většinou jací lidé?
Lidé se obecně chtějí v divadle hlavně bavit a odpočinout si. Málokdo řekne: „Hele, co máte náročného, já bych se potřeboval v tom divadle pořádně zamyslet. “ Skoro každý se ptá: „Co hrajete veselého, u čeho se dá dobře vypnout hlava? “ Ale takhle to asi bude v celé republice i ve světě. Většina se chce prostě bavit. Jen malá část si chce aspoň trošku „hrábnout“ i intelektuálně.
Jste závislá na potlesku publika? Nebo to snad máte naopak – jak se v jedné shakespearovské hře říká: „Já špatně snáším to provolávání a potlesk“?
Na potlesku určitě závislá nejsem. Ani děkovačky nesnáším špatně. (usmívá se) Já mám potlesk ráda. Ale Ivan Rajmont, umělecký šéf v Národním divadle, který u nás kdysi zkoušel, říkával: „Děkovačka není o tom, že vám ti lidé tleskají a vy se klaníte a máte pocit úspěchu. Vy byste na tu děkovačku měli jít s pocitem, že se těm lidem ukloníte, abyste poděkovali za to, že přišli, že s vámi strávili čas a že se rozhodli svoje vydělané peníze dát ten večer za lístek do divadla. Tohle si pokaždé při té děkovačce uvědomuji. A tohle mi vlastně i dobře definuje to, co mám na divadle ráda: sdílení a vzájemnou blízkost. Neděkuji za to, že mi lidé tleskají, ale za to, že do divadla přišli.
Jak moc jste senzitivní na reakce publika? Vnímáte citlivě náladu diváků během hry?
Určitě. To je právě na tom divadle to nejkrásnější.
Herec zavřeného Horáckého divadla rozváží balíky. „Užívám si to,“ říká |
Ale co když se třeba lidé nesmějí ve chvíli, kdy se obvykle „mají“ smát – dokáže vás to rozhodit?
Vnímám to, ale nenechám se tím rozhodit a zneklidnit. Mám nějakou svou ukotvenost a pevnost v té inscenaci... Ale je pravda, že když vidíte, že se lidé smějou, tak si pak člověk může dovolit i srandičky...
Máte ráda improvizaci, nebo si každou svoji roli tak nadrtíte, že skoro ani slůvkem neuhnete?
Jsem velký improvizátor. (směje se)
Je to třeba někdy až přes čáru?
Někdy mi to jít přes čáru ani moc nevadí. (smích) Přiznám se: občas opravdu ráda zlobím. Ale vím, že jsou kolegové, v jejichž přítomnosti na jevišti si to nemůžu dovolit, protože bych je tím vyhodila z konceptu.
Hrajou se vám lépe komediálnější role, nebo ty vážnější?
V tomto nemám volbu. Do čeho mě režisér obsadí, v tom hraju. Na druhou stranu, já se cítím dobře ve všem. Opravdu. Za ty roky se ze mě stal takový zvláštní univerzální typ.
Univerzální voják...
Univerzální voják jeviště. To je dobré. (směje se) Pro mě je hlavně důležité, aby ta hra byla dobrá. Aby to nebyla kravina. Aby se za to, co hraje, člověk mohl postavit. Takže mě baví skutečně hrát všechno.
V Jihlavě mi svěřili roli Othella asi moc brzy, svěřil se herec Urbánek |
Jak často se diváci do hlediště nevracejí po přestávce? Dá se po pauze poznat, že obecenstvo výrazněji prořídlo?
U těch náročnějších věcí se to děje, ano. Lidi třeba očekávali, že to představení bude jiné... A to je pak vidět, že sál prořídne. To se u komedie a u muzikálu nestane.
Co vy a nabídky z televize či z filmové branže? Čekáte tajně na nějakou větší filmovou roli?
O tomhle já vůbec nepřemýšlím. Samozřejmě, že kdyby přišlo něco velkého, tak bych byla ráda. Ale musela bych pro to taky něco dělat. A já pro to nedělám absolutně nic. Na druhou stranu je pravda, že někdy musím i nabídky odmítat, protože mám nějaký režim v divadle a na natáčení se nedostanu, což mě kolikrát mrzí. Ale tak to prostě je.
Ještě mě zajímá, co si myslíte o angažovanosti, někdy možná až aktivismu některých herců, kteří se vyjadřují ke kdečemu a de facto kážou lidem, jak koho vnímat v politice, kdo je dobrý, a kdo ne, co je správné, a co ne? V Jihlavě například chodím kolem billboardu, na němž se jistý herec vyznává z toho, že už nikdy nechce žít za ostnatým drátem nebo za železnou oponou...
Herec je občan republiky jako každý jiný, takže má právo se vyjadřovat a angažovat. Já osobně se k věcem souvisejícím s politikou veřejně nevyjadřuji. Nemám zas takový přehled. A mám pocit, že u nás se vůbec k věcem vyjadřují lidi, kteří danému tématu úplně nerozumí. Já si netroufám veřejně prezentovat svůj názor, který je strašně omezený. Můžu se bavit o divadle a o tom, v čem se vyznám. Na jiné věci názor mít můžu, a když se mě někdo zeptá, tak mu ho i řeknu, ale nemám potřebu ani energii to vytrubovat do světa.
Vy se taky věnujete nejrůznějším dobročinným aktivitám. Cítíte, že byste měla lidem pomáhat a dělat jim radost i mimo jeviště?
Řekla bych, že to je nějaká organická část mé osobnosti. (úsměv) Snažila jsem se hodně pomáhat lidem i během covidu, kdy jsme byli všichni tak izolovaní. Tím tenhle můj „pud pomáhat“, nebo jak to nazvat, ještě zesílil... Chodíme číst seniorům na Stříbrné terasy nebo na Lesnov, občas moderuju nějaké charitativní akce a podobně. Ale nejdůležitější je pro mě starat se o nejbližší okolí, o kamarády, kteří potřebují pomoc.
Další zprávy
U jihlavského rybníka zmizel cizinec, na břehu nechal věci. Policie nasadila i potápěče
Peníze z lomu chtěli jen pro rozvoj své části obce. Světlá řekla ne
Demolice mostu u Žďáru stopla vlaky. Na řidiče čeká provizorium a semafory
Právě vysíláme
