Onkologický ústav by nebyl bez maminky Bakešové, v Brně bude mít sochu

Pověsti nejlepší nemocnice určené pro léčbu a výzkum rakoviny se u nás jednoznačně těší brněnský Masarykův onkologický ústav (MOÚ). Bez vize a úsilí významné blanenské rodačky Lucie Bakešové by v roce 1935 náš nejstarší takto orientovaný ústav patrně vůbec nevznikl.

Její syn, chirurg Jaroslav Bakeš, matčinu ideu vtělil do komplexního plánu ústavu po vzoru švédského Radiumhemment, kde rakovinu nejen léčili, ale i zkoumali. Právě podle něj se jmenuje renovovaný pavilon MOÚ, na prvořadé zásluhy jeho matky se však léta zapomínalo.

Nyní však město Brno vyhlásilo soutěž na sochu, která by v blízkosti ústavu měla význam této výjimečné ženy připomenout. Uzávěrka soutěže byla 21. září, realizace by se měl vítězný návrh dočkat 21. června 2028.

5 fotografií

Lucii Bakešovou prý k původní myšlence založení „Domu míru a útěchy v Brně pro lidi postižené chronickými nemocemi“, jak jej nazvala ve svém burcujícím článku v Lidových novinách, původně inspiroval příběh na ulici opuštěné tuberkulózní dívky. Nebo, podle vzpomínek její pravnučky Věry Bakešové Lesné, i vyprávění jejího syna o případech, kdy „třeba lidé mají člověka s rakovinou ve chlívě, protože už je cítit, nebo v noci tajně nemocného z chlíva odvezli a nechali ho před nemocnicí“.

Otec v jeskyních a propastech

Příběh této na svou dobu výjimečně vzdělané ženy, narozené 26. prosince 1853 v Blansku jako nejstarší ze čtyř přeživších sester, tím však zdaleka nekončí.

Lucie Bakešová totiž pocházela z opravdu ojedinělé rodiny, jak se dozvídáme například z diplomové práce Dagmar Kulaviakové Příběh ženské emancipace v rodině Jindřicha Wankla. Manželství jejích rodičů bylo podle vzpomínek další dcery Karly, mimochodem matky paleontologa Karla Absolona, velmi šťastné. Kromě otce Jindřicha, vůdčí osobnosti moravské archeologie, byla pozoruhodnou ženou i jeho žena Eliška, dcera správce kuřimského panství Maxmiliána Šímy.

Jindřich Wankl se s ní oženil v jejích 19 letech a od té chvíle byla nejen matkou jeho dětí, ale také jeho spolupracovnicí a horlivou organizátorkou kulturního života v Blansku. „Velkou část času věnovala Eliška svým dcerám, z nichž se snažila vychovat vlastenky,“ zjistila Dagmar Kulaviaková.

V rušné domácnosti rodičů se seznamovaly s Wanklovými přáteli a vyrůstaly v blízkosti osobností, jakými byl například malíř Josef Mánes, který s nimi chodíval po Moravském krasu a vymýšlel pro ně fantazijní příběhy. Sestry se navíc účastnily práce obou rodičů, včetně otcových jeskynních výzkumů a vykopávek, o čemž svědčí další ze vzpomínek Luciiny sestry Karly.

V Brně otevřeli nové centrum prevence rakoviny, posílí včasný záchyt nádorů

„Strachu a hrůzy prožívala naše matka, když otec se nevracel mnohdy ani pozdě v noci, někdy také ani zrána. Fantasie jí kreslila nejstrašnější obrazy. Již ho vídala mrtvého na dně propasti, nebo někde v jeskynní sluji. Často v úžasném nepokoji a rozčilení budila nás děti a nařizovala: ,Klekněte, sepněte ručičky a modlete se za tatínka, aby se nám zdráv a živ vrátil domů’,“ zapsala si Karla Wanklová i se vzpomínkou, jak po nočním návratu maminka, často i s dcerami, ihned otci pomáhala s tříděním a čištěním archeologického materiálu, který dovezl.

Hodiny Bedřicha Smetany

V rodině se podle Kulaviakové také hodně četlo a často zde zaznívala hudba. Sama Lucie Bakešová popisovala dobu, kdy ji rodiče poslali studovat do pražských českých škol, protože v blízkém Brně byly tenkrát jen německé. Když už i se sestrou Karlou docházela na pražskou Vyšší dívčí školu, chodívala do klavírních hodin k Bedřichu Smetanovi.

„Smetana přicházel třikrát i čtyřikrát v týdnu, usedl na nějaký divánek a poslouchal osm až deset minut, jak se hraje, vytkl mi to neb ono, unaveně mluvil, utřel brejle šátkem a smuten, jak přišel, odcházíval. Neměla jsem tušení, ani bych nebyla tenkráte pochopila, jaký genius v tomto slabém muži s tvářemi zapadlými se nalézá,“ podivovala se Lucie Bakešová.

Po studiích se v roce 1869 vrátila do Blanska a o rok později se, jako šestnáctiletá, provdala za blanenského nadučitele, hudebníka a organizátora života v Blansku Františka Bakeše. O další rok později se jí 16. září narodil syn Jaroslav. Další chlapec, narozený v roce 1873, se bohužel dožil jen šesti měsíců.

V říjnu 1874 se Bakešovi přestěhovali do Ořechoviček, kde František Bakeš koupil tamní dvůr a vedl ořechovskou školu, zatímco Lucie se kromě svého syna starala také o děti sestry Karly, které po brzké smrti otce Vilibalda Absolona zůstaly nezaopatřené a Bakešovi se stali jejich opatrovníky.

Když se pak syn Jaroslav usadil roku 1909 v Brně, přestěhovali se za ním i oba rodiče. A tehdy se Lucie Bakešová začala naplno věnovat nejen společenské, ale také archeologické, národopisné, humanitní i charitativní činnosti.

Nejenže se několikrát podílela na archeologických výzkumech v Býčí skále, Jáchymovce u Adamova, v Kateřinské jeskyni, v jeskyni Kůlna a v Jedovnickém propadání, ale s otcem se zúčastnila antropologických sjezdů v Kyjevě, Kazani, Petrohradě, Moskvě a v Oděse.

Napsala také řadu článků, referovala o nich i na přednáškách Vesny, kde vyzývala ženy a dívky, aby „pilně studovaly vlastivědu, aby historické předměty, pracovní nástroje, lidové kroje, listiny apod., které zdědily po předcích nebo je nalezly, věnovaly českým muzeím, a to dříve, než většinu historických památek skoupí cizinci, protože jedině tak bude možné udržet naši národní identitu, naši historii“.

S Janáčkem vydala tance

Ona sama zanechala obrovskou stopu právě v národopisné činnosti. Nejenže byla činná sběratelsky, ale rekonstruovala i lidové tance a zvyky. Díky záznamu ve sbírce Sušilových písní národních nazvanému Králky začala pátrat, co to bylo zač. Vyzpovídala nejen pamětníky v Ořechově, ale i na Brněnsku, Tišnovsku a Blanensku, díky čemuž zachytila a popsala letnicové obchůzky dívek s obřadním tancem Královničky.

„Pod názvem ,Královničky, Staré národní tance obřadné se zpěvy’ šlo o vůbec první vydané pohybové záznamy moravských lidových tanců,“ zjistila Kulaviaková a dodala, že v letech 1891 až 1893 pak Bakešová spolupracovala i s Leošem Janáčkem, Františkou Xaverou Běhálkovou a Martinem Zemanem na vydání tří sešitů Národních tanců na Moravě.

K rychlejší léčbě rakoviny pomůže na jižní Moravě onkologická spojka

Kromě toho byla tato činorodá dáma předsedkyní národopisného odboru Ženského výrobního a vzdělávacího spolku Vesna v Brně a starostkou Ženské útulny i spolku na ochranu zvířat Živa, který sama založila. „Zasloužila se i o ustavení Jednoty mírové pro Moravu a byla aktivní v ženských spolcích,“ uvedla Kulaviaková.

Největší zásluhou této tehdy více než osmdesátileté dámy však dodnes zůstává idea a spoluzaložení spolku Dům útěchy. Pro ten díky své obrovské agitaci i přes nevůli některých brněnských lékařů zajistila štědrý příspěvek prezidenta T. G. Masaryka a dosáhla otevření prvního protirakovinného ústavu v tehdejším Československu.

Její syn, zesnulý už 6. října 1930 po nachlazení na lovu v Polsku, ale ani ona sama se otevření budoucího MOÚ 13. ledna 1935 bohužel nezúčastnili. Tehdy už nemocná Lucie Bakešová zemřela 2. dubna 1935 a je pochována v rodinném hrobě Bakešů v Ořechově.