Z nápadů načmáraných v deníčku tvoří oceňované inscenace od Islandu po New York
Scénograf a výtvarník Petr Hloušek vytvořil desítky inscenací v tuzemských divadlech i po celém světě, za svou tvorbu získal již několik významných ocenění, mezi nimi islandskou cenu Gríman či Broadwayskou World Regional Award. Přesto zůstává kmenovým grafikem a scénografem Městského divadla Brno, kde je podepsaný například pod velkolepým výpravným muzikálem Vik!ng.
Za dvě desetiletí do jeho oboru výrazně promlouvají moderní technologie. „Znám i kolegy, kteří používají obrázky generované umělou inteligencí v kostýmních návrzích, scénografii i projekcích. Já to nedělám,“ říká muž, který se kromě scénografie věnuje i grafice, animaci, výtvarnictví a hudbě. V současnosti dělá scénografii obnoveného muzikálu Karla Svobody Monte Cristo, který se připravuje v pražském kongresovém centru.
Vytvářel jste inscenace ve Spojených státech, Norsku, Švýcarsku, Německu nebo i na Islandu. Přesto zůstáváte celý život v Brně. Proč?
Protože tady je to nejlepší. Mám tu velmi silné zázemí, rodinu, kamarády a jiné aktivity než jenom práci. A zrovna třeba spolupráce s Městským divadlem je nejužší a z mého pohledu nejkvalitnější, protože se tam znám s lidmi, když to tak řeknu, od údržbáře až po ředitele. Můžu tam jen tak zajít a mám rád žánr, který to divadlo dělá. Do Prahy mě to neláká z mnoha důvodů. Musím říct, že se tam necítím tak dobře. Není to místo, kde bych chtěl trávit čas. Nejenom v práci, ale i kolem. A třeba norské divadlo, se kterým spolupracuji, se mi také líbí, ale už je to daleko.
Když jste před dvaceti lety začínal, scénografie vypadala určitě jinak. Co se změnilo?
Změnila se hodně. Vliv na to mají technologie, ale třeba i ceny materiálů. Proměnil se také způsob, jakým scénografie vzniká. Světelní designéři dnes dokážou navrhovat nasvícení scény ještě předtím, než je vyrobená. Pošlu jim model, oni si ho otevřou ve svém softwaru a mohou začít pracovat. Mnohem častěji se také používají 3D modely. Když jsem začínal, spousta scénografů s nimi vůbec nepracovala. Dnes si je někteří dokonce tisknou na 3D tiskárnách. Výrobci si tak mohou model otevřít a mají mnohem lepší představu o tom, jak má kulisa vypadat. Znám i kolegy, kteří používají obrázky generované umělou inteligencí v kostýmních návrzích, scénografii i projekcích. Já to nedělám. Osobně je mi líto ten obrázek neudělat, když ho udělat umím. A vlastně mi to vadí. Mnohem víc by mě bavilo, kdyby ho ten člověk nakreslil sám.
Přesto, může být umělá inteligence ve vašem oboru i užitečná?
Má výhody i nevýhody. Výhodou může být, že si od ní necháte navrhnout scénu, abyste viděli, co se očekává. Protože to vám AI udělá. Jak si myslí, že by scéna měla vypadat a jaké prvky by měla obsahovat. Když takový obrázek vidíte, můžete si říct, že právě tomuhle se chcete vyhnout. Nebo vás naopak něco zaujme a nápad si zapíšete. Nemusíte se držet realismu, můžete scénu vytvořit jinak, barevně nebo úplně jiným způsobem.
Vy sám jste ji někdy použil?
Když jsme dělali The Book of Mormon, spolupracoval jsem se scénografem, který využil právě tu dekadenci a způsob, jakým AI v začátcích vypadala a vlastně pořád vypadá, jako druh estetiky. Je to takové překýčované, neesteticky umělé. Celkově to působilo odlidštěně, jako nějaká sekta, která vyrábí svaté obrázky, aby vás zmanipulovala, že právě tohle je správné. Takže jsme to použili jako druh estetiky. Bylo to opravdu tak strašné, až to bylo super.
Petr Hloušek (54)
|
Jste velký fanoušek fantasy a pracujete s různorodými tématy. Promítá se to do vašeho výběru inscenací?
Teď jsem zrovna debatoval s jedním režisérem, který mi poslal synopsi nového muzikálu, a já jsem ho velmi decentně a slušně odmítl. Byl to normální společenský příběh o mezilidských vztazích. A to mě strašně nebaví. Baví mě příběhy zasazené do nějakého zajímavého místa nebo historického období. Samozřejmě to může být romantický příběh, ale takové ty klasické seriálové příběhy mě nebaví. Mě baví, když se to odehrává na pouštní planetě nebo v magické Středozemi.
Jak takový fantastický svět vymyslíte?
To je těžká otázka. Když si představím nějaký obrázek a nakreslím si ho, už ho mám vlastně vymyšlený. Nevím, odkud ten nápad přišel. Možná jsem něco podobného někde zahlédl, viděl nějakou ilustraci nebo scénu. Mám nápad, načmárám si ho do deníčku a na základě toho ho vytvářím.
(Vytahuje deníček a ukazuje kresby.) Tady se mi třeba líbil pohled na Gandalfa, který se dívá na Balroga, ale záběr je zdola. Myslím, že jsem to někde zahlédl. Ve filmu Pán prstenů takový záběr není, tam je to přesně opačně, ale takhle jsem si to načmáral.
Kresba scény od scénografa Petra Hlouška. Gandalf se na ní dívá na Balroga.
Pak je ale inspirace, která vychází přímo z konkrétního díla. Třeba teď tvoříme v Praze muzikál Monte Cristo. Přečtu si scénář a musím na omezený prostor jeviště a s omezeným rozpočtem dostat pevnost, palác, obrovskou loď a dva přístavy. Vím, jak by ty věci asi měly vypadat, a začnu kreslit. Koukám třeba na dobovou architekturu. Prohlížím si obrázky skutečné pevnosti If, její nádvoří nebo sloupy. Některé architektonické prvky mě zaujmou a na jejich základě začínám vytvářet scénu. Pak už v hlavě řeším, jak to technicky udělat.
Ve své profesi hodně cestujete, děláte spoustu různých věcí. Která část práce scénografa je vaše nejoblíbenější?
Jsou dvě fáze, které jsou za odměnu. První je, když scénu vymýšlím. Vznikne první kresba, ze které postupně vytvořím obraz. Udělám model v 3D programu, zasadím ho do prostředí divadla a připravím první, druhý, třetí náhled. A najednou vidím, že to funguje. Že je to ono. Vyvolává to ve mně emoci, kterou bych chtěl zažít i jako divák. Třeba u Tarzana se podívám na scénu a říkám si: „Jo, to je úplně, jako kdybych byl v pralese.“ To je takové první nadšení.
Druhá fáze přichází, když se scéna skutečně postaví. Všechno je pověšené, funguje osvětlení, začnou projekce a přijdou herci v kostýmech. Najednou vidíte, že je to výjimečné, že všechno funguje, jak má. Mezitím je samozřejmě ta složitější práce, kdy ještě nevidíte výsledek, ale věnujete tomu strašně moc energie.
Mezi scénami, které jste vytvořil, je nějaká vaše nejoblíbenější?
Je, ale pořád přibývají. Je to pořád lepší a lepší. (směje se.) Ne, to neříkám. Ale mám rád třeba muzikál ViK!NG, který jsme na začátku roku udělali v Městském divadle Brno. Je to za mě super moderní muzikál, velmi vtipný a má takový filmový vzhled. Je to přesně moje téma. Je tam drak, vikingské lodě, skály a vikingská architektura. Je to pohádkové, takže mě to baví.
Hodně se mi líbila také Annie v Norsku, protože se odehrává v mém oblíbeném New Yorku, na Manhattanu. Podařilo se nám propojit animace, projekce a scénu tak, že působí jako jeden celek. Vytvářejí svět, ve kterém máte opravdu pocit, že jste v New Yorku, cítíte asfalt i ten mráz venku. Má to takový šmrnc.
Kresba scény Mary Poppins od scénografa Petra Hlouška.
A pak mám moc rád Mary Poppins v Reykjavíku. Na tu mám skvělé vzpomínky, i na to, jak scénu vyrobili. To pro mě byla opravdu magie. Z Brna jsem najednou odjel na Island sám za sebe a měl jsem vytvořit jeden z nejnáročnějších muzikálů. Protože jsem ho už dělal v Brně, znal jsem ho nazpaměť a věděl přesně, co potřebuje i co bych tentokrát udělal jinak.
Když jsem pak přišel do divadla, měl jsem pocit, že vyrobili filmové kulisy. Byly tak dokonale a věrně vytvořené. Mám rád takový akademický realismus, realismus ilustrací 19. století, jako je Slovanská epopej. Všechno je naleštěné, protože jsou to kulisy. Celek působí jako divadelní scéna, ale detaily jsou realistické.
Právě vysíláme
