Přilákal mě fenomén Zbrojovky, tvrdí útočník Vašulín. V Plzni zažil těžký půlrok

Toho kluka si na jihu Moravy zamilují. Šest měsíců čekal v Plzni na šanci, která nepřicházela. V Brně mu v sobotu stačilo 34 minut na to, aby si získal narvané ochozy a fotbalovou Zbrojovku nakopl k výhře 3:1. Útočník Daniel Vašulín sice není vyhlášeným běžcem, ale z vlastního obranného vápna se utrhl takovým způsobem, že sparťanští obránci jen bezmocně sledovali jeho záda.

Osmadvacetiletý střelec pak přesně zamířil mezi nohy brankáře a mohl sklízet ovace. „Vysoký gólman, tak mezi nohy!“ předstíral Vašulín s úsměvem absolutní sebejistotu.

Když jsme spolu loni v prosinci letěli se Sigmou do Gibraltaru k zápasu Konferenční ligy, měl jste v hlavě avizovaný návrat do Plzně, nebo už jste tušil, že byste mohl skončit úplně jinde?
Myslím, že už se tehdy začínalo řešit, že se vrátím do Plzně. Samozřejmě jsem to akceptoval a byl jsem připravený porvat se tam o místo. Zpětným pohledem ale musím říct, že to vůbec nedopadlo tak, jak jsem si představoval. Nesplnilo to očekávání, se kterým jsem se do Plzně vracel, takže to pro mě byl těžký půlrok.

Co vám tam nejvíc chybělo?
To bych taky rád věděl. Samozřejmě jsem z toho byl zklamaný. Do Plzně jsem se vracel po půlroce, který se mi velmi povedl. S Tomášem Chorým jsme byli nejlepšími českými střelci ligy, takže jsem přicházel s nějakým očekáváním. Pak přišla nominace na evropské poháry a já se v ní ani neobjevil. Už tehdy jsem si říkal, jestli se mnou klub vůbec počítá.

Kdy jste si definitivně řekl, že je čas jít dál?
Bylo to strašně těžké období. Za celý půlrok jsem odehrál jen 156 minut. Těžké to nebylo jen pro mě, ale i pro celou rodinu. Už jsem se v Plzni zkrátka necítil dobře a měl jsem brzy jasno, že tam nechci pokračovat. Jsem rád, že jsme se nakonec s klubem shodli a nebránili mi v odchodu do týmu, kde o mě bude zájem a kde budu chtít být já.

Plzeňský útočník Daniel Vašulín si zpracovává míč před karvinskými Filipem Prebslem a Sahmkou Camarou.

Litujete toho přestupu? Nebo to berete spíš jako zkušenost?
Určitě toho nelituju. Když se vám ozve takový klub, nedá se říct ne. Šel jsem tam s tím, že se o místo porvu. Samozřejmě jsem z toho byl strašně zklamaný, ale už to beru jako minulost.

Proč vám hostování v Sigmě Olomouc sedlo tak výrazně lépe? Působil jste tam výborně nejen gólově, ale i herně.
Já jsem do Olomouce přišel se strašnou chutí a musím říct, že na těch šest měsíců vzpomínám opravdu rád. Zamlouvalo se nám to tam i jako rodině, což byl samozřejmě velký bonus. Myslím, že si všechno sedlo – kabina, trenér Tomáš Janotka i herní styl. Z toho pak vyplynulo, že jsem měl tak povedený půlrok. Musím přiznat, že mi bylo trochu smutno, že z Olomouce odcházím. Byli jsme tam zkrátka spokojení. Na jednu stranu jsem se těšil na návrat do Plzně, ale z rodinného pohledu se nám z Olomouce odcházelo opravdu těžko.

Jaký je to pocit být zase útočníkem číslo jedna?
Ani to tak nevnímám. Samozřejmě vím, že jsem přišel za nějaké peníze a s určitým očekáváním. Snažím si to ale nepřipouštět. Budu hlavně rád, když klukům pomůžu na hřišti a sezonu zvládneme úspěšně.

Přesto vás trenér Martin Svědík na předsezonní tiskové konferenci zmínil jako nového hráče, od kterého očekává, že slovo posila naplní. Je to pro vás větší důvěra, nebo zodpovědnost?
Asi obojí. S trenérem Svědíkem jsme spolu mluvili už v době, kdy byl na Slovácku. Stál o mě už tehdy, když jsem byl v Hradci, takže jsme spolu byli v kontaktu už dřív. Teď je ale všechno jen na mně. To, že mám nějaké jméno nebo že už mám něco za sebou, je sice hezké, ale rozhodovat budou jen výkony na hřišti.

Přesvědčilo vás, že vás klub chce dosadit do role klíčového útočníka, který bude tváří týmu?
Psalo se o jiných klubech a nějaké kontakty proběhly, jenže když se ozvala Zbrojovka a mluvil jsem osobně s trenérem Svědíkem, sportovním ředitelem Martinem Jiránkem, majitelem Vojtěchem Kačenou i dalšími lidmi z vedení, cítil jsem z nich jasnou vizi toho, co se tady buduje. Když vidím město, plány s tréninkovým centrem i stadionem, je to pro mě obrovské lákadlo.

Martin Svědík staví tým kolem jednoho dominantního hrotového útočníka. Přesně kolem takového typu hráče, jakým jste vy. Vidíte se v téhle vizi?
Asi ano. Vzhledem k tomu, jaký jsem typ útočníka, přesně tohle se ode mě čeká a měl bych to na hřišti naplňovat. Vyhrávat souboje, podržet míč, sklepávat ho spoluhráčům, zaměstnávat stopery a samozřejmě dávat góly. Udělám všechno pro to, aby se očekávání, která do mě klub vkládá, naplnila.

Svědík mluví o poctivém fotbalu. Co od vás chce především?
Intenzitu hry. Trenér chce hrát hodně náročný fotbal. Musím nechat na hřišti úplně všechno, pomoct týmu, udržet nahoře balony a samozřejmě sbírat body. A z individuálního pohledu také dělat čísla. Nebudeme si nic nalhávat. Každý hroťák na svá čísla kouká. Když se podíváte na útočníka, první, co vás zajímá, jsou góly a asistence.

Reakce fanoušků jsou vůči vám mimořádně pozitivní.
Samozřejmě se to hezky poslouchá. Tenhle vznikající fenomén Zbrojovky v Brně byl jedním z důvodů, proč jsem sem přišel.

Vy už jste něco podobného zažil v Hradci Králové. Ten klub měl velmi podobnou trajektorii i ambice jako dnes Zbrojovka. Napadla vás ta paralela?
Když jsem sem přišel, hned jsem si na to vzpomněl. Na Srbské jsem proti Zbrojovce hrál jen druhou ligu, a když jsem teď viděl domácí kabinu, říkal jsem kustodovi, že mi trochu připomíná starou Malšovickou arénu. Dal jsem první gól na novém Malšáku a jsou to krásné vzpomínky. Když se na to podívám zpětně, opravdu je tam podobnost. A byl to i jeden z důvodů, proč jsem říkal, že bych chtěl zase být u něčeho podobného i tady v Brně.

Devadesátková euforie ožila. Brno prožívá fotbalovou mánii. Na jak dlouho?

Takže už máte zarezervovaný první gól na nových Lužánkách?
Samozřejmě by to bylo hezké, ale to je ještě hodně daleko.

Marně vzpomínám, kdy byl naposledy ze Zbrojovky povolaný český reprezentant. Dá se podle vás z Brna dostat do reprezentace?
Je jedno, v jakém klubu jste. Když budete podávat dobré výkony, šanci dostanete. Samozřejmě záleží i na tom, jak se bude dařit Zbrojovce. Od výsledků týmu se odvíjejí i individuální výkony nás všech.

Start za reprezentační áčko vám zatím chybí. Je to ještě jedna z met, které byste si chtěl splnit?
Dodnes nevím, jak jsem se vůbec dostal do U20 reprezentace. Asi omylem. (směje se) Nikdy jsem nebyl považovaný za nějak talentovaného hráče. V žádné jiné reprezentaci jsem nebyl, jen ten dvojzápas ve dvacítce. Když se o mém možném povolání mluvilo loni na podzim, věřil jsem, že by to mohlo vyjít. Nakonec nevyšlo, ale už jen to, že jsem byl mezi náhradníky, pro mě bylo něco nového. Dostat se mezi padesát nejlepších hráčů v republice je samo o sobě skvělé. A samozřejmě bych si jednou za národní tým chtěl zahrát. Třeba se mi ten sen ještě splní.

Zbrojovka - Sparta 3:1, nováček vyškolil favorita. Zazářil domácí Vachoušek

V reprezentaci jsou teď hráči podobného typu, jako jste vy – Tomáš Chorý nebo Jan Kliment. Jsou v takové formě, že je teď těžké se přes ně dostat?
Pořád přicházejí nová jména a noví hráči. Člověk zkrátka musí být lepší.

Čím se bavíte mimo fotbal?
Jelikož mám dva malé kluky, trávím veškerý volný čas s rodinou. Odpoledne si užívám hlavně s nimi, takže právě rodinný život je to, čím žiju mimo fotbal.

Říká se, že si rád zajdete na dobrou kávu. To je váš největší koníček?
To určitě. Jestli se to dá považovat za koníček, tak asi ano. Určitě se poohlédnu po brněnských pražírnách. I když se přiznám, že si občas pořád objednávám tu mou oblíbenou kávu z Hradce.