Koketovala s Rusy. Fotka veselé blondýny připomíná sexuální kolaboraci v srpnu ’68

Srpnovou invazi drtivá většina československé společnosti přijala s hněvem a odporem. Našly se však i výjimky – a nešlo jen o staré bolševiky. Dokazují to pozapomenuté snímky pořízené západními fotografy před Hlavním nádražím. Příběh naší „horizontální kolaborace“ po srpnu 1968 přináší další díl seriálu Slavné fotografie.

V centru Prahy, mezi dvěma nádražími – Hlavním a Centrálním – je park, který svým užším koncem přiléhá k Bolzanově ulici. Skrze stromy a keře to na první pohled není vidět, ale v parku táboří sovětská vojenská jednotka. V noci tu bývá ještě neklidno, ze střech okolních budov extremisté střílejí na naše hlídky. Ale přes den a zejména večer je pod kaštany rušno.

Těmito slovy začíná reportáž z okupované Prahy, kterou 9. září 1968 pod titulkem Pražské dialogy otiskl deník Izvěstija. Politicky spolehlivý reportér Jurij Filonovič v něm „bratrskou pomoc“ líčí přesně podle zadání: sovětští vojáci v jeho podání nejsou vykulení kluci, kteří neví, kde se vlastně ocitli a kradou, na co přijdou.

Jsou to ideologicky uvědomělí bohatýři, právoplatní nástupci osvoboditelů z května 1945. Chrání veřejný pořádek, pomáhají rolníkům na polích a ochotně se pouštějí do diskuzí s popletenou mládeží i vlasatými chuligány, kterým shovívavě vysvětlují, proč socialismus v Československu musely zachránit tanky.

„Jak se vůbec jmenuješ? Karel? Já jsem Boris. Tak vidíš, Karle, ty po mně nechceš střílet a já po tobě taky ne. A tamten taky ne, ani tamten,“ ukazuje voják prstem na lidi okolo. „Ale někdo po mně střílel! Někdo to potřebuje! A může vystřelit i teď. Po nás obou, protože tu stojíme vedle sebe a jsme kamarádi, což znamená, že pro něj jsme nepřátelé. A ty říkáš, kde je jaká kontrarevoluce...“

„Asi nějaký blbec?“ mumlá nejistě Čech.

„Promiň, Karle, ale to je hloupost. Blbec se samopalem? Blbec s kulometem? A síť ilegálních radiostanic také provozují blbci? A letáky tiskne kdo? Jen to řekni na rovinu: zaspali jste nebezpečí a teď se na nás zlobíte… Víš co, udělejte si tu co nejrychleji pořádek. Pro mě taky není žádné potěšení chodit tady vašimi ulicemi. Doma na mě holka čeká. Šachy hraješ? Přines je zítra...“

54 fotografií

Nejzajímavější pasáž představuje popis vojenského ležení u Hlavního nádraží. Vrchlického sady tehdy byly rozkopané kvůli stavbě metra, tábor se nacházel u Opletalovy ulice na místě dnešního dětského hřiště.

Reportér oficiálního deníku sovětské vlády ve svém textu líčí, jak armádní ansámbl vyhrává na bajany a jeho vystoupení kromě vojáků přihlížejí i zvědaví Pražané. Diváci tleskají do rytmu a povzbuzují tanečníky, dvě místní holky dokonce tancují s pohledným poručíkem.

Je stále veseleji. Dívky přinesly pivo. Vojáci po očku sledují důstojníky a pijí přímo z lahví. Holky se od srdce smějí. Plavovláska s cigaretou vidí, že se seržantovi líbí, a bezostyšně s ním koketuje. O kus dál se jiný voják věnuje prckovi a vysazuje ho na houpačku. „Do noci se nerozejdou,“ říká mi poručík Viktor Solncev. „A tak je to tu každý večer. Naši chlapci molodci. Ve všem se vyznají, na vše mají odpověď.“

Prostitutka, nebo agentka?

Filonovičovu reportáž bychom mohli odbýt jako čistou propagandu. Okupační jednotky měly první dva dny zakázány rozhovory s civilisty, pak byly naopak nabádány k agitaci. Často ji provozovaly s použitím samopalů. Pražanům nutily sovětské noviny a snažily se s nimi navázat rozhovory, aby je u toho mohli zachytit sovětští fotografové a natočit skryté kamery.

Taneční veselici u Hlavního nádraží ovšem zvěčnilo i několik západních fotografů, kteří na přelomu srpna a září dokumentovali dozvuky invaze. Na jejich snímcích vidíme armádní harmonikáře, v davu přihlížejících vojáků a civilistů najdeme nejméně čtyři uniformované muže s fotoaparáty.

Mezi vojáky rozeznáváme i dívky: některé si kryjí obličej, jiné se před objektivy vůbec neskrývají. Několik možná ještě náctiletých holek vysedává s vojáky na lavičkách, jedna žena v teplákové soupravě s nimi dovádí na houpačce.

Největší pozornost budí mladá blondýna v krátkých šatech; na krku má na dlouhém řetízku zavěšené hodinky. Debatuje s rozesmátými vojáky, koketně vyhazuje nohama a pokuřuje cigaretu. Možná se jedná o onu „plavovlásku s cigaretou“, o které ve své reportáži píše Filonovič.

Onoho zářijového dne ji u Hlavního nádraží vyfotil například André Lefebvre z týdeníku Paris Match nebo Mario De Biasi z magazínu Epoca. Její chování zaujalo také britského fotografa Stefana Tyszka. Ve fotobance Getty Images u jeho snímku dodnes najdeme popisek: „Česká prostitutka se sovětskými vojáky v jejich táboře v jednom z pražských parků.“

Byla to skutečně prostitutka? Nebo spolupracovnice tajné služby, která se podílela na zinscenované družbě? Těžko říci. „Je to velmi zajímavá fotka. Samozřejmě nevíme jestli to byla prostitutka. Je módně oblečená, nemá image prostitutky,“ zamýšlí se německá historička Christiane Brennerová, autorka studie o prostituci v socialistickém Československu.

Stefana Tyszka se už nikdo nezeptá, čtyřiadvacetiletý fotograf rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy zemřel při automobilové havárii v Anglii. V roce 2000 výběr z jeho pražských fotografií zveřejnil list Independent a na základě doprovodného textu můžeme soudit, že armádní koncert u „hlaváku“ byl především propagandistickou akcí.

Tyszko se ke konci svého pobytu v Praze přidal k fotografovi časopisu Life, který vládl vozem Volkswagen… Jednou zaslechli vzdálenou hudbu vycházející z ruského tábora v parku. Nechali auto opodál a vyrazili za zvukem. Před okupačními vojsky právě vystupoval hudební a taneční soubor Rudé armády. Tyszko byl překvapen, protože v táboře ho vřele přivítali a dokonce ho sami žádali, aby je fotografoval.

Symbol zrady

Snímky dívek koketujících se sovětskými vojáky mohou na českého čtenáře působit nezvykle. Srpen 1968 máme spojený s étosem celonárodního odporu: naši kolektivní paměť dodnes formují dramatické snímky bitvy o rozhlas, zakrvácených vlajek či tanku demolujícího centrum Liberce. Slováci se zase dojímají nad slavnou fotkou muže v pyžamu, který nastavuje hruď ruským hlavním.

Snímek rozesmáté blondýny ukazuje i trochu jinou realitu. S okupanty se nedružili jen skalní bolševici, ale i někteří civilisté včetně mladých lidí. „Ten snímek je každopádně v naprostém rozporu s tím, co se o srpnu 1968 traduje,“ vysvětluje Brennerová.

„Žena, která udržuje sexuální styky s nepřítelem, je největším zosobněním zrady. A je jedno jestli to byl placený, nebo neplacený sex,“ dodává a připomíná případy z Nizozemska či Francie, kde byly ženy udržující intimní styky s německými vojáky po osvobození ostříhány dohola.

Tajemný P. P. skákal přes sovětské tanky. Kolik hodinky ukazují, zapomněl

Podobný osud postihl koncem srpna 1968 také čtyři prostitutky, které chodily za okupačními jednotkami v Havířově. Oholené a plačící dívky si údajně na svou potupu šly stěžovat na velitelství, sovětští vojáci se samopaly pak vtrhli na hornickou ubytovnu, mladé „holiče“ zatkli a odvezli je na neznámé místo.

„Jak se později ukázalo, naštěstí je nepopravili někde na ostravských haldách, ale předali k potrestání velitelství Veřejné bezpečnosti v Ostravě,“ napsaly tehdy Spojené deníky, mimořádné noviny vydávané v Ostravě v prvních dnech okupace. Ještě hůř dopadly prostitutky v Ústí nad Labem: nejen že je ostříhali, ještě jim natřeli hlavy asfaltem.

Snímky sovětských reportérů ze srpna 1968. Obyvatelky Prahy diskutují s okupačními jednotkami.

Tyto příběhy dokazují, že přátelské kontakty s okupačními jednotkami byly v prvních týdnech po invazi velmi riskantní. Devadesát procent společnosti bylo proti okupantům a ve společnosti bobtnal hněv. „Určitě existovala jistá skupina lidí, kteří s nimi problém neměli, ale museli se osmělit. Říkat v těch prvních týdnech něco sympatizujícího k Sovětskému svazu bylo skutečně o hubu,“ vysvětluje historik Prokop Tomek.

S ostrakizací se setkali například takzvaní staří členové strany, kteří okupační jednotky zvali na své schůze a besedy. V policejních svodkách je zaznamenán i incident z Branického sklípku ve Vodičkově ulici, kde osmačtyřicetiletá Anežka V. prohlásila: „Ať žijí Rusové, ať žije Sovětský svaz.“ Za to ji prý zmlátili nejen štamgasti, ale i přítomní příslušníci Veřejné bezpečnosti.

Asi nejznámější případ „lidové spravedlnosti“ se odehrál dva dny po invazi v Košicích. Rozzuřený dav tam svlékl do naha a polil červenou barvou ženu slovenského důstojníka, která na ulici strhávala protisovětské letáky. Sověti incident zařadili do takzvané Bílé knihy jako důkaz kontrarevoluce, tři účastníci košického lynče skončili ve vězení.

Neodolatelná přitažlivost uniformy

Intimní styky s okupanty ale byly raritou. Prokop Tomek zdůrazňuje, že sovětští vojáci k nim neměli prostor ani čas. V prvních týdnech kempovali v parcích a na ulicích, kde k dovádění s místními děvčaty nebyly podmínky. Po uzavření smlouvy o dočasném pobytu většina odešla, zbylých 75 tisíc vojáků se přesunulo do kasáren, kde žili v totální izolaci.

Přesto se pár případů našlo. „V Milovicích a okolí občas zadrželi mladé holky, které utekly z domu a žily v okolí kasáren. Nemusely to být prostitutky. Prostě měly rády vojáky, lákalo je dobrodružství. Jednou chytili dívku, která utekla za vojákem, protože jí slíbil, že ji odveze do Sovětského svazu,“ shrnuje Tomek své poznatky z dlouhodobého studia přítomnosti sovětských vojsk.

Slovenský instalatér nastavil tanku srdce. Ukradenou fotku zpeněžili Němci

Zaznamenány byly také případy sociálně slabých rodin, které se sovětskými vojáky udržovaly přátelské styky. „Bylo jim jedno, co si o nich zbytek společnosti myslí a vojáci zase byli rádi, že se s nimi někdo baví. Nosili jim jídlo a někdy udržovali poměr s dcerou. Byly dokonce i případy, že když vojáka převeleli do NDR, tak s ním zmizela celá ta rodina,“ dodává Tomek.

Z dobových svodek Veřejné bezpečnosti je patrné, že uniformy na některé dívky mocně působily už v září a říjnu 1968. Zaznamenán je například případ patnáctileté Hany J., která utekla z domova, tři dny se motala kolem sovětské komandatury na Smíchově a přespala v obrněném vozidle. Při výslechu uvedla, že vojáci s k ní nic nedovolili, policisté ji však pro jistotu poslali na venerologii.

Ze sovětského transportéru vytáhli policisté koncem září 1968 také dvě patnáctileté holky na Praze 4. „Při vytěžování jmenovaných na Místním oddělení VB Podolí bylo zjištěno, že Věra S. navštěvovala sovětské vojáky a s těmi měla několikráte pohlavní styk,“ cituje z dokumentů Veřejné bezpečnosti kniha Ztracené archivy 1968.

Ještě o rok mladší školačky se zapletly se sovětskými vojáky v pražských Petrovicích. „Obě uvedly, že vojínům bylo známo, že jim není ještě patnáct let a jsou žákyněmi základní školy. Odmítly, že by s vojáky měly pohlavní styk. Údajně je vojáci Ravil a Kosťa pouze osahávali na prsou a na přirození. Lékařskou prohlídkou bylo zjištěno, že obě dívky jsou již narušeny pohlavním stykem,“ stojí v dobovém hlášení.

Za dvaadvacet let přítomnosti sovětských vojsk bylo zaznamenáno jen několik desítek případů znásilnění nebo snah o dohledání otcovství. Svatby byly ojedinělé. Jednu z výjimek představuje osud Andrije Fozikoše, rodáka ze Zakarpatské oblasti, který během operace Dunaj prošel rychlokurzem češtiny a do Prahy přijel jako překladatel při sovětském velení v Praze.

Zavrzal pohorkami a vytáhl kluka s terčem. Ten se Krylovi po letech přihlásil

„Bylo to 16. ledna 1969, v Praze jsme byli něco málo přes měsíc. K večeru kolem páté hodiny za námi na velitelství přišly dvě dívky, které sympatizovaly se sovětskými vojsky. Vyprávěly nám, že se na protest proti vstupu vojsk někdo upálil a doporučily nám, abychom přijali bezpečnostní opatření,“ vzpomínal pro Kommersant při příležitosti padesátého výročí invaze Fozikoš.

S jednu z těchto dívek se později oženil a vychoval dvě děti. Usadil se v Praze, pracoval jako překladatel krásné literatury a novinář, po revoluci vedl časopis Ruské slovo. Už za normalizace došel prý k názoru, že invaze byla chyba. „Pokud by československý experiment uspěl, mohl se stát katalyzátorem pro zlepšení socialismu v celém socialistickém táboře,“ řekl pro Kommersant.