Zavoral: Nechci chodit na vládu s prosíkem o peníze jako šéf slovenského rozhlasu
O rezignaci neuvažoval „ani na setinu sekundy“. Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral v Rozstřelu odmítl výzvu premiéra Andreje Babiše k odchodu a společnou schůzku označil za diktát. Varuje, že zrušení koncesionářských poplatků může otevřít cestu k politickému tlaku přes peníze.
Andrej Babiš vás označil za aktivistu a vyzval k rezignaci. Uvažoval jste o ní?
Ani na setinu sekundy, a to z jednoho prostého důvodu. Nespáchal jsem nic, kvůli čemu bych měl rezignovat. Neporušil jsem Kodex Českého rozhlasu, zákon o Českém rozhlase ani žádnou jinou zákonnou normu. Pouze hájím zájmy instituce, v jejímž čele stojím už více než jedenáct let. Je to instituce, která přes 103 let formuje společnost a má velký dosah. Čtyřicet procent českých občanů nás denně vnímá a poslouchá. Máme jednu z nejvyšších důvěryhodností mezi institucemi v této zemi. Mám za to, že když jde o nás, musí se s námi mluvit. A tuto diskusi postrádám.
Proto jsem o tom takto hovořil a pana premiéra k veřejné diskusi vyzýval. Žijeme v době různých nálepek. Za svůj profesní život jsem jich zažil hodně a nálepkování nemám rád. Navíc nevím, co je špatného na tom být aktivní. Nevím, jestli aktivistický, ale aktivní, když chcete něco prosadit a hájit. Myslím, že na tom nic špatného není.
Vy si myslíte, že Andrej Babiš chce zlikvidovat Český rozhlas a Českou televizi?
Musím vycházet z různých indicií. Pokud premiér denně na tiskových konferencích útočí na novináře, a to nejen z médií veřejné služby, byť Česká televize, Český rozhlas, iROZHLAS nebo Český rozhlas Plus bývají často zmiňovány, musím jeho úmysly považovat za nekalé.
Útočí na novináře a média jako taková, někdy bohužel opravdu nevybíravým způsobem. A netýká se to jen jeho, ale i jiných představitelů vládní koalice. Tomuto přesvědčení hodně nahrál způsob, jakým byl návrh na změnu financování načten a dostal se do druhého čtení. Stalo se to z pátku na sobotu v dnes už symbolických 4:36 ráno. Ta konspirace kolem toho, rychlost a překotnost bez jakékoli diskuse jsou spíš smutné než úsměvné. Ani první místopředseda Sněmovny Patrik Nacher o tom třeba nevěděl. To mi přijde opravdu divné, když v podstatě zastupuje předsedu Sněmovny. Právě tato překotnost, konspirace a rychlost podle mě ukazují na nekalé úmysly.
Premiér říká, že s ním odmítáte jednat. Vy ho vyzýváte k veřejnému jednání. Kde je pravda? Sedl byste si s ním mezi čtyřma očima?
V minulosti jsem s předsedou Babišem, ještě v jeho prvním funkčním období v čele vlády, několikrát jednal společně se sociálními demokraty. Nemám tedy problém bavit se s ním i mezi čtyřma očima. Musíte ale mít pocit, že taková schůzka k něčemu vede. Pan premiér mě a pana ředitele České televize Hynka Chudárka pozval na jednu společnou schůzku. Ta se uskutečnila, ale v podstatě nám na ní pouze řekl: „Bude to tak a nejede přes to vlak. Jak to bude vypadat a jaká bude částka, vám řekneme za týden.“ Takhle ta schůzka vypadala.
Bylo to pro mě zvláštní prostředí, fungovalo to jako diktát. Takovou schůzku považuji za kontraproduktivní. U druhé schůzky pana premiéra s panem Chudárkem už jsem nebyl. Co bylo jejím obsahem, je mezi těmito dvěma pány.
Premiér říká, že s panem Chudárkem se jednat dá a s vámi ne…
Ano. Dnes jsem zjistil, že pan premiér pozval pana ředitele Chudárka na další jednání. Jsem hodně zvědavý, co z té schůzky vzejde. U tak důležité věci, jako je financování médií veřejné služby, podle mě zásadní změna po třiceti letech financování vyžaduje vážnou veřejnou diskusi. Mám pocit, že schůzky za zavřenými dveřmi, ať už s panem ministrem kultury, nebo s představiteli vládních stran a panem premiérem na Úřadu vlády ČR, nikam příliš nevedou.
Vidíme to i podle toho, co se stalo z pátku na sobotu. Diskuse nezačala. Mimochodem, pan premiér po ní sám volal, a dokonce nám ji sliboval. Žádná taková diskuse tady ale nebyla a není. Volám po jednání korektně a slušně. A nikdy jsem neodmítl žádné pozvání premiéra. To bych si ani nedovolil.
Desítky demonstrantů chtěly vniknout do Sněmovny. Pak letěla první kostka |
Takže kdyby vás teď pozval na jednání, přišel byste?
Kdyby mě pozval, samozřejmě na tu schůzku půjdu. Přiznám se ale, že nevím, jestli bych šel na jednání mezi čtyřma očima. Je to natolik důležité a zásadní téma, že by u něj měli být i další představitelé. Ať už ti, kteří budou změnu financování provádět, nebo další kolegové z Českého rozhlasu a České televize. Mají stejné právo slyšet záměry vlády.
V tuto chvíli mám pocit, že je dobré bavit se o těchto věcech veřejně. Není na tom nic zlého. Na půdě Sněmovny i v Senátu se v minulosti konala celá řada diskusních fór a kulatých stolů. Média včetně nás se tématu věnují roky, v podstatě od první mediální novely. Na veřejné schůzce nebo diskusi tedy nic špatného nevidím. Bohužel musím říct, že moje důvěra v to, jak celý proces probíhá, a tím i důvěra vůči představitelům vládní koalice, je v této věci hodně narušená.
Na druhou stranu zaznívají argumenty i z opačné strany. Andrej Babiš opakuje, že ve většině evropských zemí jsou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu a koncesionářské poplatky se stávají menšinovou záležitostí. Opravdu se bojíte, že přes změnu financování dostanete roubík? Je to podle vás ohrožení svobody slova a demokracie v České republice?
Začnu trochu zeširoka, ale vy jste tak uvedl i svou otázku. V Evropské unii je patnáct zemí, které mají jiný systém než poplatkový. Dvě mají speciální systém, konkrétně vyhrazenou daň. To jsou Švédsko a Finsko. Pan premiér často u Švédska zaměňuje tento systém se státním rozpočtem, ale tak to není. A deset zemí ze sedmadvaceti má poplatkový systém. Vždy je dobré se podívat, proč mají jednotlivé země ten či onen systém.
Poplatky mají například Rakousko, Německo a Česká republika, kdysi je mělo i Slovensko. Má to historický kontext. Když se v devadesátých letech konstruovalo financování Českého rozhlasu a České televize, vznikaly poplatky právě proto, aby média veřejné služby měla co největší odstup od státní a vládní moci. A aby existovala co nejmenší možnost jejich ovlivnění.
V Německu to funguje. Když jsme se tam ptali: „Umíte si představit, že by u vás někdo změnil poplatkový systém?“ Všichni odpovídali: „V žádném případě.“ Po válce byla obrovská snaha co nejvíce odpojit od vládní moci média i další instituce, které předtím sloužily propagandě. Proto jsou v Německu poplatky. I mediální systém je tam rozdělen mezi jednotlivé spolkové země, aby spolková vláda neměla tolik možností zasahovat. Má to historický kontext.
Je tady deset zemí, kde tento systém velmi dobře funguje, včetně České republiky. U nás funguje mediální a poplatkový systém špičkově, bez problémů. V Evropě nám ho závidí a my ho budeme bořit a rušit. Kdybych přijal argument, že většina zemí Evropské unie financuje média veřejné služby ze státního rozpočtu, a proto to musíme změnit i u nás, zeptal bych se: „Proč už dávno nemáme euro?“ Přece nemůžeme říkat, že něco měníme jen proto, že to tak má většina zemí. Zákony se mají měnit, když něco nefunguje a chceme to zlepšit. To ale není tento případ.
Druhý argument zní, že je to jinak – poplatky jsou naopak výsostným politikem a po desítky let se stávají jakýmsi politickým handlem. Jak dlouho jste neměli valorizované poplatky?
Dvacet let.
Vidíte, a teď přichází návrh, který vám valorizaci zajišťuje prostřednictvím automatu. Ve hře je deset procent, vy navrhujete pět. Nebylo by to pro vás naopak lepší? Dvacet let jste neměli navýšené poplatky, finančně jste strádali.
To je pravda. Proto jsme také rádi, že se bývalá vládní koalice této věci chopila a po dvaceti letech nám poplatek zvýšila o deset korun. Ale opravdu si myslím, že převést financování na státní rozpočet je nebezpečné. Neříkám, že nás jakákoli vláda hned druhý den začne úkolovat, co máme a nemáme vysílat. Zdůrazňuji jakákoli vláda. Ta současná je trochu sebestředná v tom, že to pořád vnímá jako útok na sebe.
Není to útok, ale principiální a systémová diskuse, protože tímto prostředkem, státním rozpočtem, bude disponovat každá vláda. Nejen v České republice platí: „Kdo má peníze, ten ovládá a vládne.“ To, že lze prostřednictvím peněz ovlivňovat řadu věcí, známe z naší společnosti velmi dobře.
Vy často argumentujete Slovenskem…
Bohužel znám slovenský model, kde také zrušili poplatky. Je ale důležité říct, kde všude se poplatkový systém měnil a proč. Pan premiér to mimochodem ví. Když se setkal s představitelkami akademické obce, které stojí za výzkumem, tuším z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, samy mu říkaly, že se systém měnil z poplatkového na rozpočtový tam, kde byla platební morálka nízká nebo úplně mizivá. To byl případ Polska nebo Francie. Takových zemí je více. Tam, kde systém funguje, je ale zbytečné ho měnit. Anebo ke změně došlo tam, kde politická reprezentace začala mít na média trochu chuť a choutky.
Tedy – podle Vás – Slovensko?
Třeba Slovensko. O tom jsem bytostně přesvědčen. Obáváme se, že se naruší vztah mezi médiem a posluchačem či divákem a začne do něj vstupovat vláda, vládní exekutiva. I mandatorní výdaj se přece dá zákonem zrušit nebo změnit.
Poplatky za veřejnoprávní média v Evropě. Kde je nahradily daně a co může nastat v Česku? |
To ale platí i pro poplatky. Dvacet let jsme sledovali diskuse, které byly přece šílené…
Pojďme si říct, že ta diskuse tady dvacet let existovala. Ani zvýšení poplatku nebylo jednoduché, ale diskuse o něm probíhala rok a půl. Na Slovensku přišel premiér Robert Fico a změnil pevně stanovenou částku z 0,17 procenta HDP na 0,12 procenta. Tehdejší generální ředitel Rozhlasu a televize Slovenska Ľuboš Machaj měl ze dne na den o třetinu nižší rozpočet. Když vám to někdo udělá v průběhu roku, nutí vás k zásadním krokům. Obávám se, že tady může vzniknout prostředí, v němž budou politické a ekonomické tlaky narušovat institucionální i redakční nezávislost a autonomii Českého rozhlasu či České televize.
Myslíte si, že je ještě ve hře možnost, že se poplatky nezruší? Pan ministr zahraničí Petr Macinka na pondělní tiskové konferenci prohlásil jednoznačně: „Poplatky zrušíme.“
Zaznívá to z úst pana Macinky, pana premiéra i všech ostatních představitelů vládní koalice. Naděje ale umírá poslední. Jsem rád, že se o ní hodně hovořilo i v souvislosti s nedožitými devadesátými narozeninami Václava Havla. Jsem člověk, který věří, že naděje opravdu umírá poslední. Vidíme obrovskou sílu sněmovní většiny a odhodlání vládní koalice tuto věc prosadit. Ale slovy klasika McMurphyho z Přeletu nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to zkusil.“ Později bych si vyčítal, kdybychom se nepokusili tuto změnu zastavit.
Nevidím pro ni jediný racionální důvod. Nepřinese médiím více peněz, posluchačům ani divákům více služeb a nepřinese ani více nezávislosti. V podstatě nepřinese nic pozitivního. A právě to je ten otazník a vykřičník, kvůli kterému považuji úmysly za nekalé. Zatím nevidím žádný pozitivní výsledek nebo cíl, který by změna měla přinést.
Ani dvacet let nekonečných debat o výši poplatku vás neodradilo?
Za 45 korun jsme museli dvacet let nejen hospodařit, ale také jsme výrazně inovovali, technologicky se rozvíjeli a rozšiřovali služby. Bylo to ovšem za cenu výrazných úspor v provozních nákladech a, upřímně, na úkor mezd našich zaměstnanců. Ty byly dlouhou dobu na trhu práce naprosto nekonkurenceschopné. Z Českého rozhlasu i České televize odešla řada kolegů jinam, protože jsme je navzdory jejich kvalitám nebyli schopni zaplatit. To podle mě není fér. Navíc vládou navržená částka (ze státního rozpočtu) je pevně daná, což je také unikum. To v Evropě není. Vždy je financování navázané nějakým procentem na HDP, DPH nebo třeba na kombinaci spotřebních daní.
O tom všem ale měla být vedena diskuse. Nebráním se debatě o financování Českého rozhlasu či České televize a jeho způsobu. Je legitimní a probíhá napříč Evropou. Tady ale neprobíhá a neproběhla. Na začátku bylo řečeno: „My to zrušíme a basta.“ Když se ptáme po racionálních důvodech, žádné neslyšíme. Navíc se to začíná prosazovat silou, rychlostí a především arogantním způsobem. Nazval jsem to despocií sněmovní většiny. Nikdo se s námi o tom nebaví. Mrzí mě, že pan premiér výzvu k diskusi odmítl. Byla myšlena slušně a korektně. Opravdu mi jde o to bavit se o této věci veřejně. Z úst pana premiéra totiž mimo jiné zaznívá celá řada nepravdivých a manipulativních tvrzení.
Hostem Rozstřelu je René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu. Pořad moderuje Vladimír Vokál.
Například?
Třeba když se mluví o tom, jaký systém převažuje v Evropě. Pojďme si říct, proč mají jednotlivé země své systémy a proč ho máme my. Opravdu se o tom bavme. Pan premiér ty informace samozřejmě má, protože má akademické studie a výzkumy. Já jsem na schůzce pro své argumenty takový prostor vůbec nedostal.
Jak schůzka probíhala? Jak na vás působila? Co vám premiér říkal?
Schůzka začala větou, že médiím veřejné služby vlastně odzvonilo a že nás nepotřebuje.
To řekl přímo?
Ano, tak to zaznělo.
Že vás nepotřebuje?
Že nás nepotřebuje jako média veřejné služby. Pan Tomio Okamura teď také různě říká, že má svých devět set tisíc followerů, tedy sledujících. Tleskám jim, že mají takové výsledky. Na druhou stranu v evropském civilizovaném demokratickém světě média veřejné služby patří mezi demokratické instituce. Jsou součástí demokratické infrastruktury stejně jako jiné instituce.
Co říkal dál?
Teď jsem to i trochu parodoval. Na začátku padla tato věta, potom něco málo řekli ostatní předsedové stran a nakonec to sklouzlo k tomu, že se pan ministr Šťastný a pan poslanec Patrik Nacher dvacet minut bavili a dohadovali s panem ředitelem Chudárkem o tom, jestli je dost peněz na sport a jak to se sportem bude. Moje věta: „Pánové, tady přece vůbec nejde o sport,“ jako by nezazněla. Z mého pohledu byla ta schůzka úplně zbytečná, o ničem.
Možná přijde i poplatník? Kaiser a Lábus se neshodnou v otázce televize a rozhlasu |
Čeho se tedy obáváte, že chce Andrej Babiš dosáhnout? Mluvíte o financích a roubíku. Myslíte si skutečně, že by prostřednictvím financování ze státního rozpočtu ovlivňoval názory redaktorů a zasahoval do práce redakce?
Takhle to samozřejmě vypadat nemůže. Premiér asi těžko bude zasahovat do každodenní práce redakce. Ani bych to ale nechtěl pořád personifikovat na předsedu vlády.
Tak na Tomia Okamuru.
Ani na něj. Obecně jde o jakoukoli vládu a financování prostřednictvím státního rozpočtu. Na Slovensku jsem zažil situace, kdy generální ředitel chodil s prosíkem a nataženou čepicí, aby peníze přišly včas a skutečně je měl na účtu. Několikrát přišla částka po splatnosti, někdy ji ministr či ministryně kultury uvolnili až na poslední chvíli, takže ji neměl šanci smysluplně investovat a využít. Věřím, že se to tady nestane. Zákon ale příslušné záruky neobsahuje. Pokud má být tento návrh prosazen, a asi bude, musí v něm být velmi silné pojistky a potřebné úpravy. Snížit peníze znamená médium destabilizovat, znejistit a zatlačit do kouta.
Do toho může promlouvat i způsob, jakým zvolíte členy Rady Českého rozhlasu či Rady České televize. Jsem zvědavý, jak se naše rada bude do budoucna profilovat po zvolení některých radních v poslední době. Máme funkční systém odpojený od exekutivy a teď se máme bavit o jiném systému. Politici to neradi slyší, ale nejsem si jistý, že naše politická kultura je na takové úrovni jako například skandinávská. Obávám se možnosti zneužít státní rozpočet a finance k vytváření tlaku na generální ředitele těchto institucí. Ten tlak nebude směřovat na redaktory, ale především na generální ředitele. Prostřednictvím peněz se dá vytvářet velice jednoduše.
Cítil jste někdy takový tlak? Chodili za vámi politici?
Pokud jde o finance, určitě ne. Vždy jsem vycházel z toho, že jsme placeni z poplatků, a to byla doména mého ekonomického ředitele.
Myslím, jestli se vás politici v minulosti nesnažili nějak ovlivňovat: „Vysílejte tohle, tohle naopak nevysílejte, dejte to pryč.“
To musím říct, že ne.
Nikdy to nenastalo?
Nikdy se to nedělo.
Ani z jedné, ani z druhé části politického spektra?
Ať byl u vlády kdokoli, ani jako šéf programu, ani jako generální ředitel jsem nezažil, že by za mnou někdo přišel a tlačil na mě ve smyslu: „Toho budeš vysílat, toho vysílat nebudeš.“ To se nestalo. Samozřejmě se děje, že vám při společenské události nebo nějakém jednání někdo vmete, že jste mu šlápli na kuří oko, a ptá se proč. To je možná i přirozené a lidské. Nikdy to ale nebylo formulováno jako nátlak. To jsem nezažil. To je ovšem úplně jiná kapitola.
Schůzka sněmovních stran svolaná hnutím Starostové a nezávislí (STAN) k budoucnosti veřejnoprávních médií. Dorazili ředitelé České televize a Českého rozhlasu, pozvání dostali i zástupci prezidentské kanceláře či Senátu.
Investigativa Českého rozhlasu v poslední době rostla…
Určitě. Investigativní novinařinu jsme posílili i díky zvýšenému poplatku. Myslím, že je to dobře. Když jsme si loni v létě dělali výzkum, po čem občané volají a jaký chtějí Český rozhlas, sešlo se nám přes deset tisíc dotazníků. Velká část lidí volá po investigativě, dokonce i po lokální. Opravdu chtějí vědět, co se děje na krajských úřadech a podobně.
Nebo v tenisovém svazu.
Nebo v tenisovém svazu. Takový tlak jsem tedy nikdy necítil. Znovu ale říkám: pokud máte peníze a možnost o nich tímto způsobem rozhodovat, tlaku bych se obával. I mandatorní výdaj lze zákonem změnit. Viděli jsme to na Slovensku. Je to způsob, jak generálního ředitele donutit k určité míře poslušnosti. Obávám se, že se se bude říkat: „Když budeš poslušný, dostaneš víc peněz.“
Nebojíte se ale teď jiné věci? Jsou tady stávky. Stávkovat se bude i v Českém rozhlasu…
Přesněji, stávku vyhlásila iniciativa Veřejnoprávně, která sdružuje zaměstnance Českého rozhlasu a České televize i spoustu externích spolupracovníků.
Stávkují ale také studenti, konají se protesty, plní se náměstí. Neobáváte se, že tato záležitost může přerůst v něco většího? Už teď je rozhlas politikum, politickým tématem. Nemůže to přerůst v něco, co ovlivní třeba výsledek voleb?
Politikum z toho udělala vláda. Dala si to do programového prohlášení a protlačila velmi nedokonalý a špatný návrh. Nejenže je špatný svým obsahem, ale neprošel ani připomínkovým řízením. Je v něm spousta dalších právních a technických chyb. Víte, jak to vznikalo. Nejdřív tu bylo něco, co rozcupovala i ministerstva. Potom pan ministr Oto Klempíř přinesl návrh, který se tváří jako drobná úprava, ale ve skutečnosti obsahuje velkou změnu. Politikum z toho udělala vláda.
Zavoral burcuje lidi do ulic a chce-li být aktivista, ať rezignuje, řekl Babiš |
Možná by jím nebylo, kdyby řekla: „Pojďme diskutovat veřejně. Přizveme odborníky, akademiky a zástupce médií. Pojďme se bavit o tom, zda se stávající systém vyčerpal a je nefunkční. Pokud ano, změňme ho. A jestli ho chceme změnit, jaké jsou parametry a možnosti?“ Netransparentnost celého procesu vede nejen k našim obavám a k mému přesvědčení o nekalých úmyslech. Evidentně rozčílila také lidi, studenty, divadla, herce a další představitele kulturní, vědecké a občanské společnosti. Proto vůči tomu vyjadřují odpor a nesouhlas. Myslím, že je to naprosto v pořádku.
Teď to ovšem vypadá tak, že se vás zastává jen opozice a proti vám stojí současná vláda. Působí to jako černobílý spor, ale tak jednoduché to není. I vy byste přece rádi diskutovali o budoucím financování a proměně role veřejnoprávních médií. Několikrát jste o tom mluvil. Diskuse je důležitá, ale teď to vypadá jako spor vlády s opozicí. Vy jste v uvozovkách chráněn opozicí a proti vám stojí vláda.
Neřekl bych úplně, že jsem chráněn opozicí.
Ale působí to tak.
Stanoviska a postoj k této věci mám evidentně podobné jako opoziční strany, případně ony mají podobný postoj jako my v Českém rozhlase a České televizi. Připojují se k tomu také herci, divadla, akademici, rektoři vysokých škol a další. Samotná změna samozřejmě budí nevoli. Každý soudný člověk ale musí vidět, že lidi vede k nesouhlasu i způsob, jakým byla provedena. To podle mě vládní koalice velmi podcenila. Naše společnost je na tyto věci citlivá. Český rozhlas i Česká televize mají vysokou důvěru, my ji máme šedesátiprocentní.
Rozhlas sehrál obrovskou roli v letech 1945 a 1968. Před dvěma třemi lety jsme mohli vidět krásný film Vlny Jiřího Mádla, který přivedl do kin i mladé lidi. Způsob, jakým byl návrh předložen a načten, nesouhlas ještě zesílil. Proto je dnes tlak tak silný. Lidé ho přitom vyjadřují mírumilovně, slušně a korektně. Premiér, ministr Macinka i další říkají, že toto právo respektují. Je dobře, že ho respektují. Ti, kteří protestují, ale také mají právo, aby s nimi někdo mluvil. A nejen s nimi, také se zástupci Českého rozhlasu a České televize. Pan premiér se dnes rozhodl hovořit pouze se zástupcem České televize.
Osobní otázka. Kdyby byl zákon prosazen a schválen takovýmto způsobem a v podobě, jakou má teď, chtěl byste za těchto okolností zůstat v čele Českého rozhlasu? Nebo byste rezignoval?
Můj mandát končí 20. ledna 2028, tedy za rok a něco. Jsem v Českém rozhlase pětadvacet let, jako generální ředitel ho řídím dvanáctým rokem a od roku 2006 působím v jeho nejvyšších řídicích strukturách. Jsem natolik zodpovědný, abych svůj mandát dotáhl do konce. Chci ho dokončit 20. ledna 2028.
Bez ohledu na zákon?
Myslím, že není šance, aby zákon platil od 1. ledna 2027. A jestli někdo přijde se změnou financování a přechodem na státní rozpočet v polovině roku, měl by si uvědomit, že jsou tady poplatníci, kteří platí měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo ročně. Přineslo by to celou změnu účtovacího systému těch institucí.
Napjaté jednání Rady ČRo. Tepali do Okamury, Zavoral nastínil podobu stávky |
Takže by to podle vás bylo až od ledna 2028.
Soudný odborník, který se věnuje financování a státnímu rozpočtu, přece nepřijde s návrhem od 1. července. Přišel by s návrhem od 1. ledna 2028. Do té doby bych rád dokončil věci, které máme s kolegy a kolegyněmi ve vedení Českého rozhlasu i v celé instituci rozpracované. Pokud se ale nad Českým rozhlasem bude opravdu smrákat a bude předmětem takových tlaků a ataků, jaké ostatně vidíme už dnes, v takovém Českém rozhlase bych zůstávat nechtěl.
Vypozoroval jsem, že jste schopni a ochotni jednat o kompromisu. Máte s ředitelem České televize nějaký konkrétní návrh? Zkusme si ve třech čtyřech bodech říct, za jakých okolností byste byli ochotni souhlasit se zrušením poplatků a přechodem na státní rozpočet.
Neberte to ve zlém, ale slovo kompromis nepoužiji. Já to jako kompromis nevnímám. Vycházíme z toho, že chceme, aby vláda celý návrh zákona stáhla. Zopakoval jsem to i ve své výzvě panu premiérovi. To je náš hlavní cíl.
Ale oni to neudělají.
Možná je to idealistický cíl, protože od předsedů vládních stran slyšíme, že to neudělají. Pořád ale zastávám názor, že se systém měnit nemá. Druhá věc je, že sněmovní většina tu převahu má. Prosadila návrh do druhého čtení a může ho prosadit i dál. Dnes (ve čtvrtek) se účastním jednání mediálního výboru, spíše takového prvního kola, kde se asi bude mluvit hlavně o harmonogramu a pozměňovacích návrzích. Jsme konstruktivní a korektní. Pokud se má návrh prosadit, chceme, aby byly vyslyšeny naše výhrady.
Je mi jasné, že jeho podstatu nezměníme, ale je v něm spousta nedotažených věcí. Jak budou fungovat splátky v době rozpočtového provizoria? Co když částka přijde po splatnosti? Co když po nás budou chtít škrty? Kdo je bude požadovat a kdo je bude vyhodnocovat? Co když vláda bude řešit priority ve školství nebo zdravotnictví, což je legitimní, a bude chtít sáhnout na tento mandatorní výdaj? Nebude se potom zasahovat přímo do mediálních institucí? Je tam celá řada věcí, které chceme řešit. Patří mezi ně i desetiprocentní hranice pro indexaci. Ta je pro nás velmi vysoká a nepřijatelná.
Proč považuje desetiprocentní hranici pro valorizaci financování za příliš vysokou a jakou by si dokázal představit? Jaké zákonné pojistky by měly bránit politickým zásahům do financování veřejnoprávních médií? Proč požaduje, aby změny zákonů o Českém rozhlase a České televizi vyžadovaly souhlas obou komor Parlamentu nebo ústavní většinu? Jaké pozměňovací návrhy chce veřejně představit? A co premiér slíbil generálnímu řediteli Evropské vysílací unie? I o tom hovořil René Zavoral v Rozstřelu.
Právě vysíláme
