Pavel exkluzivně: Česko zažívá ohrožení demokratických principů. Chci jednat

Prezident Petr Pavel je připraven jednat s premiérem Andrejem Babišem i ministrem zahraničí Petrem Macinkou navzdory jejich ostrým útokům a osobním urážkám. Řekl to v prezidentském Speciálu pro iDNES.cz, kde mimo jiné prohlásil, že Česko na summitu NATO utrpělo diplomatický výprask, mezi spojenci ztrácí důvěryhodnost a dochází k ohrožení demokratických principů. Promluvil rovněž o Filipovi Turkovi, válce na Ukrajině i možné obhajobě prezidentského mandátu.

Měl by po nehodě v centru Prahy Filip Turek podle vás odejít definitivně z politiky?
To bude asi záležet na výsledku šetření. Musím říct, že ze všeho, co jsem zatím měl možnost vidět a slyšet, to vypadá, že hrubě porušil pravidla. Což, jak víme, není poprvé. Pokud se sám rozhodl, že v případě, bude-li označen za viníka, rezignuje na svou funkci, myslím si, že je to správný postup.

Co říkáte na reakci premiéra Babiše na nehodu? Určitě jste ji zaznamenal.
Samozřejmě jsem ji zaznamenal a mohu k tomu dodat totéž. Pokud by se opravdu prokázalo hrubé pochybení, pak je na místě, aby rezignoval a nebyl už nadále pověřencem vlády.

Ta videa z nehody jste asi viděl, že?
Ano, nechci ale předjímat vyšetřování, to by měli posoudit odborníci. Zaznamenal jsem i názor, že určité provinění je také na straně řidiče sanitního vozidla. Na druhou stranu, pokud by Filip Turek respektoval pravidla, k nehodě by nedošlo. Takže tam asi těžko vinit řidiče sanitky z toho, že jel možná rychleji, než měl. To ale opravdu musí posoudit odborníci.

Mimochodem, ono se tohle vše shoduje s tím, jak jste poslance Turka hodnotil ve své zprávě před nejmenováním ministrem – mluvil jste o nerespektu k legislativě a pravidlům. Cítíte to jako zadostiučinění?
Ne, to by bylo hodně malicherné. Na druhou stranu jsem rád, že mé hodnocení bylo co nejobjektivnější a že dnes nemusím mít výčitky, že bych mu nějak křivdil. Argument, který jsem tehdy použil, tedy nerespekt k pravidlům, která jsou obecně platná, a tím bohužel i špatný příklad pro ostatní ve smyslu, že pravidla jsou tady jen pro ty hloupější a my frajeři si je můžeme dovolit ignorovat, opravdu není pro člověka, který chce být v politice, dobrým vstupem.

31 fotografií

K Filipu Turkovi se ještě vrátím, ale pojďme teď ke klíčové kauze. Ve veřejném prostoru se šíří dva příběhy o tom, jak dopadl summit NATO v Ankaře. Jeden tvrdí, že českou stopu zanechal Andrej Babiš svým setkáním s Donaldem Trumpem a rozhovory s klíčovými lídry. Druhý říká, že jste vyhrál vy, protože jste byl na poslední chvíli v důležitém okamžiku na důležitém místě. Co si z toho ale mají vzít lidé, kteří nechtějí dva příběhy, ani spory, ale úspěch Česka?
Ale já se počítám právě k této skupině. Rozhodně to nevnímám jako soutěž. Ani jako situaci, ve které bychom měli hodnotit, kdo vyhrál, nebo prohrál, případně o kolik. Prohrou bylo, že jsme se nedokázali dohodnout. Tak to jednoznačně vnímám. Zároveň musím říct, že jsem měl až do poslední chvíle snahu o dohodu a kompromis, protože jsem to považoval za civilizovanější nejen vůči našim občanům, které dlouhá debata unavovala a už příliš nerozlišovali, co je vlastně podstatou sporu. Ten byl často zjednodušován na to, že umíněný prezident chce za každou cenu židli na summitu. Tak to rozhodně nebylo.

A jak jste to tedy vnímal?
Šlo o zastupování zájmů České republiky v souladu s ústavou, podle níž prezident zastupuje zemi navenek, ale také v souladu s dlouhodobě zavedenou ústavní praxí. Z dvaceti summitů, kterých se Česká republika v novodobé historii účastnila, zastupoval zemi jako vedoucí delegace v devatenácti případech prezident. Pouze jednou, a to na žádost prezidenta Miloše Zemana ze zdravotních důvodů, byl vedoucím delegace premiér. Existovala tedy jednoznačná ústavní praxe. Vláda se rozhodla ji v podstatě svévolně, bez dohody, porušit a nastavit pravidla jinak.

Nemohl jsem to vnímat jinak než jako snahu omezit pravomoci prezidenta a z principu se proti tomu postavit. To podstatné na summitu ale nebylo, kdo nás bude zastupovat, nýbrž s čím tam vystoupíme. I proto jsem se s vládou dlouhodobě snažil mluvit o podstatných věcech – jak bude Česká republika prezentovat naplňování svých závazků, a to nejen z hlediska výdajů ve vztahu k HDP, ale také ve vztahu k naplňování konkrétních schopností, které představuje bojeschopná a použitelná armáda, plnění závazků vůči spojencům a prezentaci České republiky jako důvěryhodného a spolehlivého partnera.

Prezident Petr Pavel poskytl rozhovor pro iDNES.cz, ve kterém se věnoval aktuálním politickým otázkám, kterým Česká republika čelí. Rozhovor moderoval Vladimír Vokál. (15. července 2026)

A další témata?
Stejně důležité bylo vědět, jak naši spojenci uvažují o přenosu odpovědnosti za obranu na evropské státy, a také zachování jednoty Aliance. Je zřejmé, že zachování transatlantické vazby je klíčové pro budoucnost bezpečné Evropy. To všechno byly podstatné věci. Bohužel jsme od nich tím, že se vláda rozhodla změnit pravidla hry, odvedli pozornost a zaměřili ji na záležitost podružnou.

Takže to vás mrzí?
Samozřejmě ano, protože jsme si to mohli ušetřit. Samotný průběh summitu nakonec víceméně odpovídal kompromisu, který jsem vládě navrhoval už dlouho. Kdybychom se na něm dohodli už před několika měsíci, mohli jsme si celé to handrkování, které bylo opravdu nedůstojné, odpustit.

Andrej Babiš k summitu řekl, že společná účast prezidenta a premiéra byla trapná, že se ho všichni ptali, co tam děláte. Ukazoval fotografii, na níž sedíte za ním. Jeho interpretace je jasná. Co na to říkáte vy?
Možná bylo Andreji Babišovi trapné to, že nastavení odporovalo všem protokolárním pravidlům. To mu trapné být mohlo. Jinak společná účast prezidenta a premiéra na summitu výjimkou nebyla. V minulosti k tomu došlo několikrát, pouze v opačném gardu – tedy ve standardním uspořádání, kdy prezident jako hlava státu vedl delegaci. Tentokrát to bylo obráceně. Určitě to vzbudilo zájem našich spojenců, ale že by to vnímali jako trapnou situaci, s tím jsem se nikde nesetkal. Ptali se nás na společnou účast i na to, jak budeme přistupovat ke svým závazkům, ale rozhodně neřešili, kdo sedí v první nebo druhé řadě.

Summit byl kvůli Pavlovi ostuda, prohlásil Babiš. A řekl, co byl ten „nejhorší moment“

Premiér to interpretoval tak, že se domácí spory přenesly na mezinárodní půdu. Vaše zkušenost tedy hovoří jinak?
Zaznamenal jsem spíše to, o čem jsem se zmínil i na Slovensku. Někteří naši spojenci, byť nikoli oficiálně, ale v osobních rozhovorech, začínají vyjadřovat obavy, jestli se některými kroky nevzdalujeme společné cestě. To je naprosto legitimní. Mrzí mě, že si to někteří členové vlády, konkrétně například Karel Havlíček, vyložili jako lež. To je poměrně silné slovo a myslím si, že by taková slova ve vztahu k prezidentovi měl vážit, zvlášť když je nemá čím podložit.

A tato slova od našich spojenců opravdu zaznívala?
Kdyby nezaznívala, nezmiňoval bych se o nich. Nemám důvod si něco vymýšlet. V tomto případě mi jde především o důvěryhodnost České republiky. Pokud nás spojenci začnou vnímat nejprve jako vychytralého a později černého pasažéra, rozhodně nám to neprospěje. A nejen z hlediska obrany a bezpečnosti, ale ani v žádné jiné oblasti – ať už půjde o migraci, ekonomickou spolupráci nebo další témata. Ve všech těchto otázkách potřebujeme se spojenci jednat a potřebujeme být vnímáni jako důvěryhodní. Důvěryhodnost ale budeme ztrácet, pokud nebudeme schopni prokázat, že si jejich důvěru zasloužíme.

A zaznívala tato kritika od více státníků? Nebyla to jen ojedinělá poznámka?
Ano, zaznívalo to od více lidí. Myslím, že právě od těch, jejichž slovo má dnes v Evropě váhu. O to vážněji bychom je měli brát, a ne jejich slova odbývat tím, že si prezident vymýšlí. Stačí se podívat na některá zamýšlená opatření – ať už jde o úpravu pravidel pro veřejnoprávní média, rozvolnění rozpočtových pravidel nebo výroky o respektu k závazkům, které jsme slýchali ještě před summitem. To všechno samozřejmě vzbuzuje nedůvěru. Kategorická prohlášení, že Česká republika nebude podporovat Ukrajinu, byť ji nakonec podporuje, vyvolávají přinejmenším otázky a pochybnosti. Měli bychom mít zájem být srozumitelnými, transparentními a čitelnými partnery, ne takovými, o nichž budou naši spojenci pochybovat, zda své závazky myslí vážně.

Měl jste během toho dlouhého několikatýdenního martýria sporů s vládou někdy okamžik, kdy jste si řekl: „Vzdávám to, raději do Ankary nepojedu“?
Ne, neměl. Byl jsem si vědom, že mohou nastat určité těžkosti. Nakonec se objevily administrativní komplikace. Zároveň jsem ale byl přesvědčen, že z principu postupuji správně, a proto jsem byl připraven tyto obtíže nést.

Ještě jeden rozměr. Řada expertů říká, že Spojené státy poprvé v historii zpochybňují smysl NATO zevnitř Aliance a že s prezidentem Trumpem nastává nová éra. Evropa podle nich musí Donalda Trumpa přesvědčit, že zůstává důvěryhodným partnerem. Nebál jste se, že vám na summitu budou připomínána vaše dřívější kritická vyjádření na adresu Donalda Trumpa?
Ne, takovou obavu jsem vůbec neměl. Když se podíváte na vyjádření současných nejbližších spolupracovníků Donalda Trumpa z přibližně stejného období, případně ještě pozdějšího, byla mnohem ostřejší. Přesto mu to nijak nebrání s nimi velmi úzce spolupracovat. Ta vyjádření zazněla v době, kdy ani Donald Trump, ani Petr Pavel nebyli prezidenty. Nikdo z nás tehdy pravděpodobně ani nepředpokládal, že se jimi staneme. Taková prohlášení se proto berou s určitou rezervou. Podstatné není to, co říkáte, ale co děláte. Pokud by naši američtí spojenci hodnotili Petra Pavla, pravděpodobně by ho hodnotili podle toho, jak se celý život choval a co dělal. V tomto ohledu bych jen připomněl, že jsem držitelem jednoho z nejvyšších amerických vyznamenání.

Pavel: Summit byl pro nás diplomatický výprask. Trump dobře věděl, co dělá

Střet mezi hlavou státu a vládou začal mnohem dříve. Na začátku to byl spor o ministerské posty pro Motoristy. Souhlasíte s tím? Petr Macinka často zmiňuje, že jste prý řekl, že když Motoristé vzdají snahu prosadit Filipa Turka na ministra zahraničí, následně ho jmenujete ministrem životního prostředí. Bylo to tak, nebo ne?
Potřeboval bych to uvést na pravou míru. Když jsme spolu s Petrem Macinkou seděli tady na Hradě, řekl jsem mu, že taková výměna by do značné míry mohla otupit ostří sporu, ale že podstata problémů zůstává. Protože jsem si nebyl jistý, jestli si z našeho rozhovoru Petr Macinka odnesl to, co jsem chtěl sdělit, napsal jsem mu asi patnáct až dvacet minut poté ještě výslovně v SMS, že si Filipa Turka nedokážu představit ani na postu ministra životního prostředí. Aby to bylo zcela jasné. Petr Macinka si to možná vyložil tak, že jsem mu během rozhovoru něco slíbil a pak si to rozmyslel. Já bych řekl, že v tomto případě to bylo poměrně jednoznačné. Možná jsem měl použít ještě explicitnější jazyk, ale zvykám si, že je potřeba s některými lidmi mluvit srozumitelněji.

A věděl jste o zprávách mezi vaším poradcem Petrem Kolářem a Petrem Macinkou? Věděl jste, že si spolu píší a jsou v kontaktu?
S Petrem Macinkou jsme měli asi dvacetiminutový telefonický rozhovor. Shodou okolností to bylo zrovna ve chvíli, kdy jsem ve své kanceláři hovořil s Petrem Kolářem a Petr Macinka mu zavolal. Petr Kolář mu řekl: „Nejlepší bude, když to panu prezidentovi řeknete sám,“ a předal mi telefon. Opravdu jsem se pak dvacet minut snažil Petru Macinkovi trpělivě vysvětlovat, že na mě nátlak neplatí a že formulace, které používá, by se možná daly vykládat jako pokus o vydírání, ale že ho rozhodně nepodezírám z toho, že by to tak myslel. Několikrát jsem mu také zcela srozumitelně zdůraznil, že Filipa Turka jmenovat nehodlám a nebudu.

Když mi potom Petr Kolář přeposlal SMS zprávy od Petra Macinky, které byly evidentně určeny k tomu, aby se dostaly k mým očím, řekl jsem si, že po všech vyjádřeních, která mezi námi zazněla, a po dlouhém telefonátu, během něhož jsem mu zdvořile vysvětlil, že to nepůjde a z jakých důvodů to nepůjde, jsou tyto zprávy opravdu nepřiměřeným politickým nátlakem. Viděl jsem v nich prvky vydírání. Policie to vyhodnotila jinak, protože z hlediska trestného činu vydírání se na to pravděpodobně dívá jinou optikou. Stojím si ale za tím, že politické vydírání to bylo. Pokud někdo formuluje své argumenty slovy: „Buď uděláte toto, anebo očekávejte takové a takové následky,“ nedokážu si to vyložit jinak. Protože jsem nechtěl dále připustit, aby tímto způsobem fungovala komunikace mezi ministry a hlavou státu, zprávy jsem zveřejnil, aby si i veřejnost mohla udělat obrázek o tom, jakým stylem zástupce Motoristů komunikoval.

Na to často ptají lidé v on-line diskusích: Jaké je oficiální postavení Petra Koláře? Je zaměstnancem Hradu, přítelem, člověkem na telefonu? Jak to v tuto chvíli funguje?
Petr Kolář je nezávislou osobou, nemá statut poradce a nemá s Hradem žádnou smlouvu. Známe se dlouhé roky. Ještě předtím, než jsem se rozhodl kandidovat, jsme spolu určitou dobu pořádali besedy, především na školách, o postavení České republiky v NATO a Evropské unii. Brali jsme to spíše jako osvětu a vzdělávání mladé generace. Už tehdy jsme se v řadě názorů doplňovali.

Vnímám ho jako zkušeného diplomata, který naši zemi zastupoval ve čtyřech zemích, včetně Spojených států a Ruska. Je to tedy člověk, který má perspektivu, již je užitečné si vyslechnout. Takto to funguje. Rád si vyslechnu expertizu kohokoli, kdo dané problematice rozumí. To ale nutně neznamená, že se jeho odborným doporučením musím za každou cenu řídit. Rozhodně nejsme v takovém vztahu, že by se všechno, co mi Petr Kolář řekne, stávalo realitou. To by byla iluze. Všichni moji spolupracovníci vědí, že naslouchám, ale názor si nakonec vytvářím sám, protože vím, že jsem to já, kdo za něj nese odpovědnost.

Situace je zkrátka taková, že všichni naši prezidenti byli kritizováni za své poradce. Platilo to pro Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana. Je tedy samozřejmé, že i vy budete za své poradce kritizován. Má Petr Kolář přístup k citlivým informacím?
Petr Kolář nedostává žádné informace, které by podléhaly utajení. A rozhodně ne na Hradě.

A co napojení Petra Koláře na zbrojařské firmy? S ohledem na to, že jste vrchním velitelem ozbrojených sil a bývalým armádním generálem, to vyvolává legitimní otázky. Jak to tedy je?
Myslím si, že není vůbec nic zvláštního ani nelegitimního na tom, když se prezident nebo kdokoli v jiné vysoké funkci baví s lidmi, kteří mohou mít k dané problematice relevantní názor. U nás se trochu vžilo, že komunikace se zástupci obranného průmyslu je sama o sobě něčím podezřelým, špatným nebo negativním.

Prostě špinavým...
Negativním, špinavým. Obranný průmysl má dnes v České republice velice silnou pozici. Je pravděpodobné, že v dohledné době možná svým významem nahradí automobilový průmysl. Podobné je to i v řadě evropských zemí. Hovořit se zástupci obranného průmyslu se tedy stane nutností. Myslím si, že bychom k obrannému průmyslu měli přistupovat stejně jako ke kterémukoli jinému odvětví. Pokud v něm možná dochází k větší míře excesů, je to věcí orgánů, které mají na starosti dohled.

Řešením není kriminalizovat samotný kontakt nebo komunikaci. Ta je nutná. Já zatím přímo se zástupci zbrojních firem nekomunikuji. Vzhledem k závěrům summitu v Ankaře, podle nichž bude nutné mnohem více koordinovat postup s obranným průmyslem, si ale myslím, že bude potřeba komunikovat napřímo například i se zástupci Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu.

A co s nimi chcete probírat?
Důraz kladu především na to, aby tato komunikace byla naprosto transparentní a srozumitelná. Při jakémkoli takovém jednání určitě umožním účast také lidem mimo Kancelář prezidenta republiky, aby nad ním měli dohled a věděli, o čem a jakým způsobem se bavíme. Nemám jediný důvod cokoli z takové komunikace skrývat. Pokud jde o možná podezření z lobbingu, nikdy jsem žádné zbrojařské firmě nedával přednost před ostatními. Naopak už v minulosti, když jsem byl náčelníkem Generálního štábu, jsem i na jednáních výboru pro obranu jasně říkal, že české firmy obranného průmyslu musejí jednat naprosto transparentně.

Pokud budou splňovat kvalitativní kritéria a požadavky na spolehlivost dodávek, měly by mít stejný nárok na zařazení do tendrů jako zahraniční společnosti. Žádnou firmu, domácí ani zahraniční, jsem nikdy neupřednostňoval a ani upřednostňovat nebudu.

Zpátky k Petru Macinkovi, tentokrát z jiné perspektivy. Jak byste dnes zpětně komentoval jeho slova k rozhodnutí Ústavního soudu, které umožnilo vaši účast na summitu? Připomenu, že mluvil o pokusu o ústavní převrat…
Řekl bych, že jakákoli silná slova ústavních činitelů, ministrů, případně i hejtmanů, jsou vnímána úplně jinak, než když je vysloví občan na sociálních sítích. Mají totiž mnohem větší dosah a je jim přisuzována mnohem větší váha. Pokud ministr zahraničí řekne, že účast prezidenta na summitu je pokusem o ústavní puč, pak by se to možná dalo klasifikovat i jako šíření poplašné zprávy. Pokus o puč je totiž něco, co nemůžeme jen tak přehlédnout. Pokud by to byla realita, bylo by potřeba situaci okamžitě a poměrně zásadně řešit. Takové tvrzení nelze jen vystřelit do vzduchu a následně říct, že šlo o nadsázku. S podobnými nadsázkami je potřeba zacházet s velkou mírou obezřetnosti.

Totéž platí o dalších silných vyjádřeních, například o poškozování zájmů republiky, což jsme před summitem slyšeli od předsedy vlády. Pokud nemám konkrétní důkaz, kterým bych takové tvrzení podložil, je velice zvláštní použít podobné obvinění ve vztahu k hlavě státu. V principu si myslím, že bychom se ve svých funkcích měli velkých slov zdržet. A pokud už jsme nuceni je použít, měli bychom mít naprosto konkrétní důkazy, že je nestřílíme jen tak do větru.

Zazněla i další označení: soudruh prezident, lampasák v záloze nebo lídr opozice… Použil je o vás právě Petr Macinka. Jak s ním teď chcete spolupracovat? Dá se to vůbec? Prezident a ministr zahraničí přece musejí být v kontaktu.
Bohužel to více vypovídá o nich samotných – než o vztahu mezi prezidentem a současnou vládou. Já takové výrazy nepoužívám a myslím si, že do politiky nepatří. Určitě by bylo dobré, kdybychom se jim v budoucnu dokázali vyhnout. Komunikace mezi prezidentem, předsedy obou komor parlamentu, předsedou vlády i ministry je pro tuto zemi důležitá. A my nejsme ve svých funkcích sami za sebe.

Tedy?
Jsme v nich jako zástupci občanů. Pokud nechceme všem, kteří nás do těchto funkcí zvolili, dát najevo, že nám na jejich názorech vůbec nezáleží, neměli bychom se chovat tak, jak se chovají někteří představitelé dnešní vládní garnitury. Budeme-li své funkce brát zodpovědně, uvědomíme si, že zaprvé spolu musíme komunikovat a zadruhé bychom měli komunikovat kultivovaně a věcně.

Řekněte mi upřímně. Byl byste teď schopen sednout si s Petrem Macinkou k jednomu stolu a mluvit s ním o důležitých tématech zahraniční politiky? Je to po tom všem, co se stalo, vůbec možné?
Možné to je a já toho schopen jsem. Řekl bych, že v tom hraje roli určitá životní zkušenost a možná i velkorysost, protože přes podobné věci je nutné se přenést. Kdybych měl přestat mluvit s každým, kdo se na mou adresu vyjádřil urážlivě, nemohl bych se bavit se spoustou lidí. Znovu ale připomínám, že jsme v pozicích, v nichž spolu komunikovat musíme. Proto mi už od samého počátku připadalo absurdní vyjádření o „extrémní kohabitaci“ mezi prezidentem a ministerstvem zahraničí. V podstatě totiž popírá samotnou roli obou institucí. Politika je přece o dosahování konsenzu a kompromisu, o jednání a smiřování protichůdných názorů.

Není o tom, že mezi institucemi postavíme hráz, protože pak stát přestane fungovat. Prezident nejenže podle ústavy zastupuje zemi navenek, ale je také součástí výkonné moci. Když se podíváme na část ústavy věnovanou moci výkonné, na prvním místě se hovoří právě o prezidentovi. Má-li být prezident efektivní součástí zahraniční, bezpečnostní i domácí politiky, musí s vládou komunikovat. A vláda musí komunikovat s ním. Já jsem k tomu připraven.

Ale realita je zatím jiná…
Vláda zatím dává najevo, že komunikovat nechce, a jako důvod uvádí rozdílnost názorů. Pokud ale máme rozdílné názory, tím spíše bychom spolu měli mluvit. Kdybychom měli naprosto shodné postoje, komunikovat bychom vlastně ani nemuseli, protože bychom byli sladěni už z principu. Tam, kde sladěni nejsme, si musíme věci vyjasnit. A měli bychom to udělat tak, abychom našli cestu, která bude nejlepší pro tuto zemi. K tomu jsem připraven. Jsem přesvědčen, že v přístupu k bezpečnostní politice se nelišíme v samotné podstatě, ale ve způsobu. Kdo by mi mohl vyčítat, že mi nezáleží na tom, aby byla Česká republika bezpečná, aby naše armáda byla bojeschopná a abychom byli důvěryhodným partnerem a spojencem?

V tom se s vládou přece shodneme stoprocentně. Otázkou je, jakou cestou a jakými prostředky toho chceme dosáhnout. V tom mám dnes skutečně jiný názor než vláda. Jsem přesvědčen a jsem připraven doložit na konkrétních příkladech a opatřeních, že způsob, jakým k tomu vláda nyní přistoupila, nenaplňuje to, co verbálně říká našim spojencům i občanům.

Prezident Petr Pavel poskytl rozhovor pro iDNES.cz, ve kterém se věnoval aktuálním politickým otázkám, kterým Česká republika čelí. Rozhovor moderuje Vladimír Vokál. (15. července 2026)

Dobře, co s tím? Navrhoval jste, že budete s Andrejem Babišem a dalšími nejvyššími ústavními činiteli pořádat konzultace. To bylo odmítnuto. Jak tedy budete spolupráci praktikovat v praxi?
Budu pokračovat v tom, co považuji za správné a co mi ústava ukládá, ale zároveň i umožňuje. Budu se účastnit jednání vlády a Bezpečnostní rady státu, budu jednat s jednotlivými ministry i s premiérem. Budu se jim snažit předkládat návrhy, které mohou, ale také nemusejí přijmout. Vláda odpovídá za zahraniční i bezpečnostní politiku. To nikdo nezpochybňuje. Stejně tak ale nikdo nemůže prezidentovi upřít právo na vlastní názor, tím spíše, když se v otázkách bezpečnosti a obrany orientuje. Snažím se vládě navrhovat alternativy a možnosti, které vedou k cíli, ale vláda je nechce slyšet.

Není to o tom, že bych ji chtěl za každou cenu kritizovat. Pokud ale vidím, že určité prohlášení nebo připravované opatření nevede k cíli, a naopak má potenciál nás znevěrohodnit mezi spojenci, cítím jako svou povinnost na to upozornit. Právě v tom chci pokračovat. Jsem přesvědčen, že stejně jako já si i vláda ze summitu odnesla řadu podnětů k tomu, co bychom měli dělat v nadcházejícím období. Očekával bych proto, že se teď všichni účastníci summitu sejdeme. Ministr zahraničí měl vlastní formát jednání, ministr obrany také. Měli bychom dát dohromady, co se kdo dozvěděl, protože každý z nás mluvil s jiným okruhem lidí. Pak bychom si měli říct, co z toho pro nás vyplývá a jak to přetavíme do konkrétních úkolů, jimiž bychom se měli v nadcházejícím období zabývat.

Používáte diplomatický jazyk, ale pokusím se to nějak interpretovat. Dostali jsme tedy od spojenců výprask?
Výprask… Víte, NATO, v němž jsem na různých stupních pracoval devět let, je skutečně gentlemanská organizace. Nefunguje to tam tak, že vám někdo, zvlášť před více spojenci, přímo řekne: Udělali jste to špatně. Řekne se například, že to nebyl špatný výkon, ale existují ještě určité výzvy, na které bychom rádi upozornili.

Ale to je přece pomyslný výprask...
Zkrátka se používá diplomatický jazyk. Když někoho chválíte, chválíte ho jmenovitě. Když ho kritizujete, uděláte to tak, aby mu to došlo, ale neřeknete to explicitně. Donald Trump například v úvodu svého vystoupení použil formulaci, že všichni spojenci, až na jednu specifickou výjimku, pochopili význam zvyšování obranných výdajů.

A tou specifickou výjimkou jsme my?
Ano, jsme to my. Všichni spojenci kolem stolu to samozřejmě vědí, ale Donald Trump to nemusel říkat explicitně. A také to neřekl, což od něj bylo velice šetrné. Z mého pohledu to diplomatický výprask byl. Z pohledu někoho, kdo to takto vnímat nechce, bylo vlastně všechno v pořádku, protože Českou republiku nikdo výslovně nejmenoval v negativním smyslu. To je sice pravda, ale neznamená to, že jsme nebyli kritizováni. Byli jsme podrobeni diplomatické kritice. A nebyla jediná.

Když tedy odhlédneme od diplomatického jazyka, měli bychom si situaci vyložit v reálných parametrech a přiznat si, že jsme skutečně byli poslední. To, že nám spojenci výslovně nenadávali, je dáno jejich korektností. Pro nás z toho ale plyne, že už nyní jsme vnímáni jako ti, kteří k situaci nepřistoupili dostatečně zodpovědně a nejsou schopni reagovat tak, jak by od nich spojenci očekávali.

Je buď dezorientovaný, anebo lže, opřel se Macinka do Pavlova zhodnocení summitu

Pojďme teď od summitu NATO. Je něco, za co byste Babišovu vládu pochválil? A možná i ministra zahraničí Macinku?
Ano, zcela nepochybně. Myslím si, že zobecňující tvrzení, že prezident vládě neustále hází klacky pod nohy, ve všem ji kritizuje a za všechno ji napadá, prostě není pravda. Za pozitivní posun považuji například to, že v prvních měsících vlády, včetně vyjádření Andreje Babiše, zaznívalo, že se necítí být vázána závazky, které přijala předchozí vláda Petra Fialy, například ve vztahu k závazkům z Haagu.

Během několika měsíců se ale situace změnila. Vláda se za tyto závazky postavila a řekla, že je splní. To považuji za pozitivní výchozí bod. Stejně tak přes poměrně vlažný přístup k podpoře Ukrajiny se vláda nakonec rozhodla přispět do mechanismu nákupu zbraní pro Ukrajinu prostřednictvím Spojených států, financovaného evropskými státy. I to považuji za správný krok. Možná je drobný, ale je to krok správným směrem. Když jste se ptal konkrétně na ministra zahraničí, jeho vztah k Izraeli a podpora Izraele jsou podle mě správné a konzistentní s českou zahraniční politikou.

A pokud jde o domácí politiku?
Vláda přišla ve svém programovém prohlášení s řadou návrhů, které by mohly vést k rychlejšímu ekonomickému růstu a k tomu, že budeme schopni více investovat do prorůstových opatření. Pokud se touto cestou vydá, pak je to určitě hodné podpory. Jsem připraven o tom jednat, protože řada těchto návrhů bude vyžadovat legislativní změny. Ty nebudou jednoduché a bude potřeba je veřejnosti srozumitelně vysvětlit.

Považoval bych za správné, kdyby takto složitá legislativa byla ještě před závěrečným podpisem konzultována s prezidentem, jak tomu bývalo v minulosti. Když bylo hnutí ANO v opozici, Alena Schillerová i Karel Havlíček byli na Hradě několikrát představit své návrhy a konzultovat je. Považuji to za naprosto standardní. Pokud k takové konzultaci nedojde, prezident se s návrhem seznámí až ve chvíli, kdy je mu předložen v konečné podobě. A pokud v něm vidí zásadní problémy, nezbývá mu než na ně upozornit nebo zákon vetovat. V té chvíli už se ale mnoho změnit nedá. Jestliže konzultace proběhne už během přípravy legislativy, může si prezident s navrhujícím ministrem řadu věcí vyjasnit a ke kritice pak vůbec nemusí dojít.

„My prostě chudá země nejsme“

Na pozadí všech sporů s vládou – jak byste vlastně charakterizoval současnou situaci v České republice? Jak se podle vás mají obyčejní lidé? Máme se dobře?
Je rozdíl mezi realitou a tím, jak ji lidé vnímají. Bohužel se mnoho občanů řídí spíše pocitem než konkrétními fakty a čísly. Pravdou je, že jsme země, která si nemůže příliš stěžovat. I v rámci Evropské unie jsme podle řady ekonomických ukazatelů v první třetině. To rozhodně nesvědčí o tom, že bychom byli spálenou nebo chudou zemí. V tomto kontextu mi připadá zarážející, když říkáme, že si něco nemůžeme dovolit, protože jsme chudá země. My prostě chudá země nejsme. To, že se u nás mnoho lidí potýká s objektivními problémy, vůbec nezpochybňuji. Je to fakt. Neznamená to ale, že podobné problémy nemají i jiné země. Často právě ty, na které se díváme s určitou závistí, řeší mnohem závažnější potíže než my.

Koho máte na mysli?
Stačí se podívat do sousedního Německa. Můžeme jim závidět průměrnou mzdu nebo výši sociálních dávek. Určitě jim ale nezávidíme problémy s migrací, s obtížně integrovatelnými menšinami nebo s extremismem, který je s nezvládnutou migrací spojen. To jsou věci, kterých jsme byli do značné míry ušetřeni. Měli bychom proto při hodnocení vlastní země sledovat více parametrů a více srovnávat, abychom si dokázali více vážit toho, co máme.

Sleduji vaše cesty do krajů. Všímáte si vyloučených lokalit, strukturálních problémů, jako jsou nízké mzdy v některých regionech, nedostatek pracovních příležitostí s vyšší přidanou hodnotou nebo odliv mozků. Vnímám správně, že se snažíte v politice suplovat absenci stran se sociálním programem? Tedy být hlasem obyčejných lidí?
Neřekl bych, že se snažím něco suplovat nebo vyplňovat prázdná místa. Myslím si, že právě tohle je role prezidenta. Prezident by měl stát nad politickými stranami. Proto když jezdím do krajů, neřídím se tím, který hejtman je mi politicky bližší. Jezdím do všech krajů a bavím se se všemi starosty. V té chvíli je nevnímám jako představitele politických stran, ale jako zástupce obcí a krajů, které reprezentují.

Je mi velmi sympatické, že se tam stranické rozdíly do značné míry stírají. Bavíme se o problémech, které jsou společné celé řadě krajů – o bydlení, sociálních službách, zdravotnictví, školství nebo vyloučených lokalitách. Vůbec není podstatné, kdo má jaké stranické tričko. Snažím se tímto přístupem nejen přispívat k tomu, abychom se více spojovali, než rozdělovali, ale zároveň sbírám maximum podnětů, které potom předávám dál. I proto si vážím schůzek s ministry. Není to o tom, jak mi občas vytýkal Andrej Babiš, že zasahuji do práce vlády nebo úkoluji ministry.

Takže tomu tak není?
Nikdy jsem žádného ministra ani náznakem neúkoloval. Mluvím s nimi o tom, co jsem se dozvěděl při návštěvách krajů, a předávám jim podněty nebo náměty k zamyšlení. Vždy přitom zdůrazňuji, že je jen na nich, jestli je využijí. Beru to jako vzájemné obohacování. Ministr mi může do větší hloubky vysvětlit věci, kterými se denně zabývá, což je pro mě užitečné, protože lépe rozumím některým krokům vlády. A zároveň jim mohu předat informace, ke kterým se oni sami třeba nedostanou, protože nemají možnost tolik cestovat po republice.

Řekněte mi. Komunikujete dnes s Andrejem Babišem nějak jinak než prostřednictvím médií? Máte na sebe třeba telefon? Mám totiž pocit, že mezi vámi stále zůstalo něco nedořešeného z prezidentské kampaně. Na začátku roku to vypadalo, že se pan Babiš snaží o vstřícná gesta, teď je opět situace napjatá..
Myslím si, že vstřícnost tam byla z obou stran.

Byla?
Určitě ano. Stačí si vzít například to, že Andrej Babiš opakovaně říkal, že by chtěl mít vládu do konce roku. Patnáctého prosince byla vláda jmenována.

Výpady vůči prezidentovi. Politologové vysvětlují, proč Babiš změnil strategii

To byla vstřícnost z vaší strany…
Do toho jsem, s výjimkou případu Filipa Turka, kde jsem své stanovisko považoval za opodstatněné a považuji ho za správné dodnes, nijak nezasahoval. To, že jsem si chtěl s kandidáty na ministry promluvit, nebylo žádné kádrování. Neptal jsem se jich na vzdělání, ale na jejich názory – s čím do funkce přicházejí, jaké mají ambice a jaké jsou jejich představy. Některé jsem pouze upozornil na oblasti, které jsem v jejich resortech považoval za zvlášť problematické a na něž by se podle mého názoru měli zaměřit. Rozhodně ale nešlo o žádné kádrování ministrů.

Stejně tak jsem se snažil dát Andreji Babišovi najevo, že jsem připraven konzultovat jakékoli téma. Musím ale říct, že za dobu existence nové vlády byla naprostá většina osobních jednání, telefonátů i SMS iniciována z mé strany.

On vás sám nikdy nekontaktoval?
Ze strany Andreje Babiše nebyla snaha sejít se ani mi napsat, že by chtěl jednat o nějakém konkrétním tématu. Dal jsem mu najevo, že jsem k tomu připraven, ale nemohu být neustále tím, kdo schůzky iniciuje. Pokud šlo o debaty před summitem, iniciativa byla jednoznačně na mé straně, včetně konkrétních návrhů. Od Andreje Babiše jsem neslyšel jediný kompromisní návrh. Jediné, co z jeho strany zaznělo, bylo: „Stáhněte se a pak bude klid. Nejezděte do Ankary a bude klid.“ To ale nebyl návrh na kompromis. To byl návrh na kapitulaci.

Takže co teď?
Abych to uzavřel. Jsem připraven se s Andrejem Babišem bavit o jakémkoli tématu. Nikdy jsem do našeho vztahu nevnášel osobní animozity. Přes všechno, co z jeho strany zaznělo, nemám jediný důvod oplácet stejnou mincí ani mu cokoli připomínat. Vnímám to tak, že pokud má země fungovat, prezident a premiér spolu musejí komunikovat. A já jsem k tomu připraven.

Pavel o Turkovi: Nerespektuje pravidla. Pokud se prokáže vina, ať rezignuje

„Obávám se, že mír na Ukrajině letos nebude“

Vaším velkým tématem je válka o Ukrajinu. Zeptám se napřímo. Bude podle vás letos mír, nebo alespoň příměří?
Obávám se, že ne. Ze strany Ruska zatím nevidím jedinou motivaci, proč by tomu tak mělo být. Naší dlouhodobou snahou – a teď nemyslím jen českou politickou reprezentaci, ale i naše spojence – byl postup ve dvou hlavních rovinách. V první jsme chtěli všemi prostředky podporovat Ukrajinu, aby tuto válku neprohrála, neztrácela další území a dokázala si udržet co nejsilnější pozici pro případná mírová jednání. Ve druhé rovině jsme chtěli vyvinout maximální tlak na Rusko, aby pochopilo, že řešení neleží na bojišti, ale u jednacího stolu. K tomu všechny státy vyvíjely diplomatické, politické, ekonomické i další aktivity.

Dnes se zdá, že první cíl se do značné míry daří plnit. Podpora Ukrajiny, především vojenská, stabilizovala frontu. Rusko si sice udržuje určitou taktickou iniciativu, ale jeho územní zisky jsou ve vztahu k počtu ztrát zanedbatelné. Konflikt se tak v podstatě proměnil v poziční opotřebovávací válku.

A vnitřní situace Ruska?
Rusko má řadu ekonomických a sociálních problémů, které nesouvisejí pouze se sankcemi, ale také s rostoucí úspěšností Ukrajiny při zasahování cílů v hloubi ruského území. Jde především o cíle, které tvoří páteř ruské ekonomiky, konkrétně o rafinerie a zbrojní výrobu. Pokračuje také politický tlak, ten ale zatím nepřinesl žádoucí změnu ruského postoje. Rusko stále není ochotno jednat jinak než z pozice požadavku na kapitulaci Ukrajiny.

To je nepřijatelné nejen pro Ukrajinu jako suverénní zemi, ale také pro všechny státy, které se chtějí řídit mezinárodním právem. Pokud bychom připustili, že mezinárodní právo neexistuje, nastalo by období chaosu, v němž by si každý silnější chtěl vzít tolik, na kolik by mu stačily síly. Je tedy v našem zájmu, aby byl zachován mezinárodní právní systém a respekt k suverénním státům i jejich území.

Co z toho vyplývá pro nás?
Nemáme jinou možnost než Ukrajinu nadále podporovat a pokračovat v tlaku na Rusko, aby nakonec k jednacímu stolu usedlo. Myslím si, že pokud vytrváme, pokud bude přijat jednadvacátý balíček sankcí, který by měl být pro Rusko poměrně citelný, a pokud se podaří přesvědčit například i Čínu, že už skutečně nastal čas vyvinout tlak směrem k diplomatickým jednáním, mohla by se situace změnit.

Pokud by Rusko cítilo, že nejen ze strany Západu, ale i ze strany svého nejsilnějšího spojence převažuje vůle k dosažení míru, určitá vyhlídka na jednání by existovala. Ve zbytku letošního roku ale zatím nevidím žádné silnější signály, které by tomu nasvědčovaly.

Kam vyrazíte na dovolenou?
Vzhledem k tomu, že exponovaného kontaktu s veřejností, zahraničím i reprezentací na domácí půdě mám během pracovní doby až dost, uklidím se do ústraní. Do zahraničí se nechystáme, zůstaneme doma. Chceme se opravdu věnovat tomu, na co nám během roku příliš nezbývá čas – dětem, vnoučatům, výletům a kamarádům. Zkrátka klidu a pohodě.

Gentlemani projeli Prahou. Na motorce s nimi vyrazil také prezident

Bude to v červenci, nebo v srpnu?
Budeme mít volno prvních čtrnáct dní v srpnu. Většinou se to plánuje tak, aby se sladila vláda, prezident a parlament a aby se dovolené, pokud možno, neroztahovaly na celé léto.

A bude to zase na motorce? Budete jezdit?
Na motorku samozřejmě také dojde.

Váš poradce Petr Kolář nedávno řekl, že si je téměř jistý, že budete v příštích volbách znovu kandidovat na prezidenta. V rozhovoru pro Deník N dodal, že je to skoro na sto procent jisté: „…zvlášť po tom, co teď zažívá a když vidí, jak se tady den za dnem odehrává únos státu.“ Souhlasíte s tím, že se tady odehrává únos státu?
Je to silné vyjádření a používá se také jako určitý politologický pojem pro naplňování konkrétní strategie. Dalo by se říct, že některé kroky jsou podobné tomu, co se odehrávalo na Slovensku nebo v Maďarsku. Asi bych to nenazval únosem státu, ale určitě bych mluvil o možném ohrožení demokratických principů.

Takže budete kandidovat?
Řekl jsem, že budu samozřejmě zohledňovat situaci, jaká bude v době, kdy bude vhodné takové rozhodnutí učinit. Myslím si, že teď je ještě příliš brzy. Rozhodně jsem žádnou kampaň nezačal.

Pavlovi se soupeři nehrnou. Boj o Hrad už odpískali věčný kandidát i moderátor ČT

Ale Andrej Babiš říká, že už jste kampaň zahájil...
Existuje mnohokrát potvrzené pravidlo. Když obviníte svého protivníka z něčeho, co děláte sami, odvedete od sebe pozornost. Je celkem zřejmé, že někteří představitelé dnešní vládní koalice už podle schváleného scénáře rozjeli antikampaň právě tím, že mě obviňují ze zahájení kampaně.

Já jsem se přitom ještě ani nerozhodl, zda budu kandidovat. Rozhodnutí učiním ve správný čas, aby to bylo zodpovědné i vůči případným dalším kandidátům a aby měli dostatek času se připravit. Nic takového ale zatím nenastalo. Ať už Petr Kolář nebo kdokoli jiný vyjadřuje jakýkoli názor, jsou to zatím pouze úvahy. Vždy jsem říkal a považuji to za platné i dnes, že prezidentskou funkci nevnímám jako naplnění své ambice, ale jako službu této zemi. Ať to komukoli zní jako klišé, já to tak skutečně vnímám a budu to tak vnímat i nadále. I kdybych se rozhodl kandidovat, nebylo by to naplněním nějaké mé ambice nebo touhy po prestiži. Znovu by to byla služba této zemi.

Takže v příštím roce se to dozvíme.
V příštím roce určitě ano.