Poruchy příjmu potravy už jsou nemocí několika generací, říká psychiatrička

„Poruchy příjmu potravy se posouvají do nižších i vyšších věkových kategorií a stále častěji je vídáme také u mužů,“ říká psychiatrička Hana Papežová. V rozhovoru vzniklém u příležitosti otevření Centra denních stacionářů psychiatrické kliniky ve Všeobecné fakultní nemocnici popisuje, proč případů přibývá, jakou roli hrají sociální sítě a co je pro uzdravení pacientů klíčové.

Otevřeli jste Denní stacionář pro léčbu poruch příjmu potravy v Centru denních stacionářů VFN. Jaká byla hlavní motivace pro jeho vznik?
Denní stacionář pro pacienty s poruchami příjmu potravy ve skutečnosti funguje od roku 2002 v rámci Centra pro poruchy příjmu potravy, ale letos byl přemístěn do nových prostor Centra denních stacionářů, kde společně fungují ještě další dva stacionáře. Jeden pro děti a dospívající, druhý pro dospělé pacienty s jinými psychiatrickými diagnózami. Všechny tři programy jsou nyní soustředěny v jedné budově.

Jak se léčba v denním stacionáři liší od ambulantní péče nebo hospitalizace?
Pacienti docházejí každý pracovní den, obvykle od rána do odpoledne, a absolvují intenzivní terapeutický program. Jeho součástí je psychoterapie, ale také nácvik zdravého stravovacího chování, které bývá u těchto pacientů narušeno. Využíváme především kognitivně-behaviorální terapii, ale také další moderní psychoterapeutické přístupy. Cílem není jen obnovit normální vztah k jídlu, ale také pomoci člověku vrátit se do běžného života. Chceme, aby jídlo přestalo být ústředním tématem jeho každodennosti a aby se mohl znovu věnovat studiu, práci, vztahům a dalším oblastem života.

Kolik pacientů můžete současně přijmout?
Optimální velikost skupiny je dvanáct pacientů. Někdy je tlak na vyšší kapacitu, ale právě tento počet považujeme z terapeutického hlediska za nejvhodnější.

Je o tuto formu léčby zájem?
Program v nových prostorách nyní znovu rozbíháme a postupně o něm informujeme odbornou i laickou veřejnost. Ale ano, obecně je zájem o léčbu poruch příjmu potravy velký. Řada pacientů se však obává stigmatizace nebo samotné hospitalizace, a to i té částečné, tedy formou denního stacionáře. Proto je důležité ukazovat, že jde o účinnou a ověřenou formu léčby, která má velmi dobré výsledky nejen u nás, ale i v zahraničí.

Podobné programy podle zkušeností ze zahraničí přinášejí dobré výsledky?
Ano. Velkou výhodou denního stacionáře je, že člověk není vytržen ze svého přirozeného prostředí. Zůstává v kontaktu s rodinou a běžným životem, což je velmi důležité. U pacientů s poruchami příjmu potravy bývají často narušené rodinné vztahy nebo komunikace. Pokud pacient zůstává doma, můžeme s těmito faktory lépe pracovat.

Má české zdravotnictví dostatečné kapacity pro léčbu poruch příjmu potravy?
Dostupnost péče určitě není ideální. Největší problém vidíme zejména v péči o děti a dospívající, protože dlouhodobě chybí dětští psychiatři. Velkým tématem je také přechod pacientů z dětské psychiatrické péče do péče pro dospělé. Právě toto období bývá velmi citlivé a je důležité, aby na sebe jednotlivé služby dobře navazovaly a pacienti se v systému neztráceli.

Tlaku na vzhled čelí i muži

Poruchám příjmu potravy se věnujete řadu let. Jak se podle vás toto onemocnění v posledních desetiletích proměnilo?
Za tu dobu vidíme několik významných změn. Jednou z nich je takzvaný transgenerační přenos. Setkáváme se s rodinami, kde se problematický vztah k jídlu objevuje už ve druhé nebo třetí generaci. Velkou roli kromě genetiky hraje také rodinné prostředí, výchova a postoje k jídlu a vlastnímu tělu. U každého člověka se rizikové faktory skládají trochu jinak. Někdy navíc vidíme, že rodiče sami bojují s pocity viny nebo mají vlastní zkušenost s poruchou příjmu potravy, což může léčbu jejich dětí komplikovat.

Jaké další změny pozorujete?
Výrazně přibývá pacientů s dlouhodobým, chronickým průběhem onemocnění. Dnes mnohem častěji vídáme ženy ve středním věku, které se s mentální anorexií nebo jinou poruchou příjmu potravy potýkají dvacet i třicet let. Ve veřejnosti přetrvává představa, že jde hlavně o problém dospívajících dívek, ale realita je mnohem složitější. Tato skupina je stále velmi ohrožená, ale věkové rozpětí pacientů se rozšiřuje. Vidíme nárůst případů u mladších dětí, zároveň přibývá pacientů ve středním věku.

Léky na hubnutí vytvářejí iluzi zdraví, říká nutriční terapeutka o „Ozempic kultuře“

I já si pamatuji, jak dlouho se říkalo, že poruchy příjmu potravy postihují především dospívající dívky. Máte mezi pacienty i muže?
Ano, dokonce v posledních letech pozorujeme nárůst počtu mužských pacientů v klinické praxi.

Čím to je?
Muži jsou dnes ochotnější o svých potížích mluvit a častěji vyhledávají odbornou pomoc. Zároveň se mění společenské prostředí. I muži jsou stále více vystaveni tlaku na vzhled, výkonnost a tělesnou dokonalost. To, co jsme dříve považovali za typické rizikové faktory u žen, dnes stále častěji zasahuje i mužskou populaci. Nemáme zatím dostatek epidemiologických dat, která by ukázala přesný rozsah tohoto trendu, ale v klinické praxi jednoznačně vidíme více mužů s mentální anorexií, stejně jako s psychogenním přejídáním. Je to téma, kterému bude potřeba v budoucnu věnovat větší pozornost.

Ztracený kontakt s vlastním tělem

Proměňují se v poslední letech i přístupy k léčbě?
Ano. Nadále využíváme kognitivně-behaviorální terapii, která patří mezi základní a nejlépe ověřené přístupy. Zároveň se ale stále více ukazuje význam práce s emocemi. Dříve se léčba soustředila hlavně na myšlení a chování, dnes víme, že klíčovou roli hraje také schopnost rozpoznávat a zvládat emoce. Proto větší význam mají také psychoterapeutické přístupy založené na mindfulness, sebesoucitu a sebepřijetí. Jsou ověřovány i nové farmakologické a stimulační metody mozku.

Jak velkou roli v poruchách příjmu potravy hrají sociální sítě?
Z našeho pohledu jsou velmi významným rizikovým faktorem. Mladí lidé na sociálních sítích tráví mnoho hodin denně a často tam hledají potvrzení vlastní hodnoty nebo jistotu, kterou ve skutečném životě postrádají. Problém je, že jsou vystaveni obrazům a sdělením, která bývají nereálná. Někteří influenceři navíc sami bojují s poruchami příjmu potravy nebo propagují extrémní diety a nezdravé životní styly.

Třináctá komnata vrcholových sportovců. Až polovina může trpět anorexií či bulimií

Zasahují do toho i technologie? Mám na mysli aplikace, chytré hodinky a podobné vychytávky.
Dobrá otázka. U citlivějších jedinců mohou tyto „vychytávky“ posilovat nespokojenost s vlastním tělem a potřebu neustálé kontroly. Je to problém, který přesahuje samotné poruchy příjmu potravy. Vidíme, že zejména mladá generace stále více spoléhá na vnější informace a méně na vlastní prožívání a potřeby. Místo aby člověk vnímal, co skutečně potřebuje, orientuje se podle toho, co mu říkají aplikace, sociální sítě nebo různí influenceři. To se netýká jen vztahu k jídlu a tělu. Vidíme to také ve vztazích mezi lidmi. Mladí lidé často obtížněji navazují a udržují blízké vztahy, protože ztrácejí kontakt se svými vlastním prožíváním i potřebami druhých.

Takže poruchy příjmu potravy citelně zasahují i do vztahů nemocného?
Ano. Porucha příjmu potravy zabírá obrovské množství energie a myšlenek, takže člověk bývá silně soustředěný sám na sebe a na kontrolu svého těla. To může negativně ovlivňovat partnerské, rodinné i přátelské vztahy. Tento problém se někdy přenáší i mezi generacemi. Pokud například rodič sám bojuje s poruchou příjmu potravy nebo s narušeným vztahem k vlastnímu tělu, může mít méně energie a kapacity vnímat potřeby svých dětí a adekvátně na ně reagovat.

Klíčem je odborná péče

Přibývá dnes pacientů s poruchami příjmu potravy, nebo jen roste ochota vyhledat odbornou pomoc?
Poruchy příjmu potravy jsou poměrně skryté onemocnění. Mnoho pacientů i jejich rodin se stále obává stigmatizace, takže nelze říct, že by problém zcela zmizel jen díky větší otevřenosti společnosti. Zároveň ale jednoznačně vidíme, že případů přibývá. Pozorujeme to ve zdravotnictví i ve školách. A nejde jen o samotné poruchy příjmu potravy. Výrazně narůstá také počet takzvaných komorbidit, tedy dalších psychických či tělesných onemocnění, která se s nimi často pojí.

Které to jsou?
Nejčastěji jde o úzkostné poruchy, deprese nebo některé osobnostní obtíže. Přibývají ale také pacienti s různými alergiemi, potravinovými intolerancemi nebo například diabetem. Léčba je pak mnohem složitější, protože člověk často neřeší pouze jeden problém, ale několik obtíží současně.

Pomoc, už to přeháním. Co dělat, když se zdravý životní styl promění v bič

Má většina pacientů šanci na úplné uzdravení?
Většina ano, ale záleží na několika důležitých faktorech. Klíčové je, aby byl člověk motivovaný ke změně a dostal se včas k odborné péči. Úspěšnost léčby se v různých studiích liší, často se uvádí přibližně 60 procent pacientů, kteří dosáhnou výrazného zlepšení nebo uzdravení. Výsledek ale ovlivňuje řada okolností, například to, zda pacient v léčbě vytrvá a zda nevyhledává alternativní postupy, které slibují rychlá nebo zázračná řešení. V posledních letech se bohužel setkáváme i s různými komerčními programy a alternativními přístupy, které bývají finančně náročné a často nemají odborné podložení. Místo skutečné pomoci mohou pacienty udržovat v chronické fázi onemocnění. Proto je důležité, aby léčba vycházela z odborných a ověřených postupů.

Co je podle vás nejdůležitější v prevenci poruch příjmu potravy?
Prevence je velmi důležitá, ale musí být odborně vedená. Dnes už víme, že nestačí dětem říkat, co mají a nemají jíst. Takový přístup může být někdy dokonce kontraproduktivní. V našich preventivních programech se zaměřujeme především na to, aby se děti a dospívající naučili zvládat stres zdravým způsobem. Poruchy příjmu potravy totiž často vznikají jako nefunkční strategie, jak se vyrovnat s psychickou zátěží. Někdo přestane jíst, jiný se naopak přejídá. Proto děti učíme rozpoznávat své emoce a hledat jiné způsoby, jak stres zvládat. Tyto programy realizujeme už řadu let a vycházejí z mezinárodně ověřených metod.

Může být problémem i dnešní důraz na zdravý životní styl?
Ano, zejména u lidí, kteří jsou k poruchám příjmu potravy náchylnější. Doporučení týkající se zdravé výživy nebo sportu jsou samozřejmě důležitá, ale někteří jedinci je mohou dovést do extrému. Setkáváme se například s lidmi, kteří začnou usilovat o absolutně „čisté“ stravování. Tento jev označujeme jako ortorexii. Přestože zatím nejde o samostatnou psychiatrickou diagnózu, může být předstupněm závažnější poruchy příjmu potravy, například mentální anorexie. Na opačném konci spektra stojí lidé, pro které se jídlo stane hlavním způsobem zvládání stresu a emocí.

Liší se nějak poruchy příjmu potravy u žen a u mužů? Někdy se říká, že ženy více řeší štíhlost, zatímco u mužů bývá problém spojený spíše s výkonem nebo sportem. Potvrzuje to vaše zkušenost?
Ano, do určité míry to potvrzují jak klinické zkušenosti, tak odborné poznatky. U žen bývá častější snaha dosáhnout štíhlosti, atraktivity nebo představy o dokonale zdravém životním stylu. U mužů častěji pozorujeme jiný fenomén. Neusilují primárně o štíhlost, ale o co největší svalovou hmotu při minimálním množství tělesného tuku. Tento problém se označuje jako svalová dysmorfie, někdy také jako Adonisův komplex. Přestože se projevy mohou lišit, důsledky bývají velmi podobné. Dochází k sociální izolaci, zhoršování vztahů, poklesu sebevědomí i psychickým a tělesným komplikacím. V krajních případech mohou mít tato onemocnění stejně závažné následky jako klasické poruchy příjmu potravy a významně ovlivnit kvalitu i délku života.