Odsun Němců a Benešovy dekrety. Mělo to probíhat jinak, zlom přišel po Lidicích

Poválečný diskurz hodnotil odchod Němců z Československa jako jediné možné řešení stovky let napjatých česko-německých vztahů. Původní plány byly však jiné a velkou roli v rozhodnutí o odsunu hrály Lidice.

Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše z let 1940 až 1945 zajistily kontinuitu republiky během druhé světové války a upravovaly základní hospodářské, finanční a společenské otázky poválečného Československa. Jednou z nich byl odsun Německého obyvatelstva.

• Od dekretů k odsunu
• Průběh odsunu
• 1945: Divoký odsun
• 1946: Hlavní vlna odsunu
• 1947 – 1951: Dozvuky

Od dekretů k odsunu

Sám Beneš se původně přikláněl k šetrnému řešení a potrestáni měli být především členové NSDAP a ti, kteří se „dopustili zločinu proti republice. Existovala i možnost vytvoření tří samostatných německých žup, kam by se soustředilo německé obyvatelstvo. „Nepřikláním se k surovým a násilným metodám. V určitých případech bude snad možné pozměnit na místní úrovni hranice tak, aby se zmenšil objem menšin ve státech. Tentokráte bude zřejmě nutné přikročit k transferu menšinových skupin obyvatelstva,“ uvedl Beneš ve svém článku o poválečné organizaci v Evropě v časopisu Foreign Affairs ještě v roce 1942.

Po nemilosrdném sledu událostí roku 1942, především bestiálním chování nacistů během heydrichiády a vypálení Lidic a Ležáků, však šel všechen soucit vůči okupantům stranou a vznikly první návrhy odsunu. Nešlo však jen o trest za postoje sudetských Němců před Mnichovem a za okupaci. Do jisté míry kruté krizové řešení mělo do budoucna zabránit občanské válce v národnostně nesourodé republice.

Poté, co Beneš získal souhlas britské vlády a ověřil si i postoj Sovětů, přednesl svůj plán v červnu 1943 na jednání s americkým prezidentem Rooseveltem a ten mu dal konečné požehnání. Článek XIII Postupimské dohody v roce 1945 pak stanovil, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky nacházející se v Polsku, Československu a Maďarsku bude třeba přemístit do Německa. A nabádal, aby byl odsun prováděn spořádaným a humánním způsobem.

Průběh odsunu

Exilová vláda na Postupimskou dohodu navázala vydáním prezidentského dekretu č. 33/1945, který zbavil československého občanství všechny osoby s německým nebo maďarským občanstvím, vyjma antifašistů. Další dekrety se týkaly vyvlastnění německého majetku a zemědělské půdy, na čemž se dohodly mocnosti na konferenci v Jaltě.

Benešovy dekrety neuvádějí jediné slovo o odsunu, ale připravily vhodné podmínky.

Představitelé demokratů deklarovali, že odsun eufemisticky označovaný za „evakuaci“, nemá být pomstou za zvěrstva páchaná během války a měl by proběhnout organizovaně a bez zbytečného utrpení. Realita však byla mnohem naturalističtější a vystěhování bylo od samého počátku provázeno agresí.

1945 Divoký odsun

Ihned po osvobození přistoupili vojáci a členové revolučních gard k tvrdému postupu vůči německému obyvatelstvu bez ohledu na pohlaví a věk. Násilností se však po celé zemi dopouštěli i civilní obyvatelé pod vlivem traumatu z války, frustrace, případně snahy zakrýt vlastní pasivitu během okupace.

Konec Němců v Čechách: temná kapitola, která dodnes budí vášně

Sám Beneš ve svém poválečné rétorice kladl akcent na téma pomsty a vědomě tak přiléval olej do ohně antiněmeckých postojů. Tím bohužel přispěl k agresivitě, která se snesla na Němce bez rozdílu pohlaví a věku. Například ve známém projevu z 12. května 1945 v Brně otevřeně definoval nutnost „definitivně vylikvidovat“ německý problém v republice. Následovalo živelné vysídlení desítek tisíc brněnských Němců, které se vymklo úřední kontrole a dosud nikdo nezjistil přesné počty obětí pochodu z Brna do Pohořelic, který měl všechny aspekty pochodu smrti.

„Velmoci se nakonec usnesly, že odsun bude pozastaven a tři státy, které vyhánějí, tedy Polsko, Československo a Maďarsko, předloží spojenecké komisi přesný plán, jak odsun proběhne. A že se tak stane civilizovaným způsobem. Československý ministr zahraničí Jan Masaryk tento plán skutečně předložil, ale až v říjnu 1945. Tedy v době, kdy byl divoký odsun v zásadě u konce, mrtvoly v Postoloprtech, Ústí nad Labem, na Švédských šancích u Přerova a jinde zahrabány,“ uvádí spisovatel a znalec historie Pavel Kosatík.

1946 Hlavní vlna odsunu

Zprávy o násilnostech a nelidských podmínkách v internačních táborech se dostaly i do zahraničních médií a na půdu britského parlamentu, čímž se zvýšil tlak na československou vládu, aby urychlila „organizované“ řešení.

• V létě 1945 potvrdily americká i britská vláda svůj souhlas s odsunem německého obyvatelstva, nikoli však Maďarů. Vystěhování Němců pak bylo součástí dohod ujednaných na konferenci v Postupimi.

• V listopadu 1945 schválila Spojenecká kontrolní rada pro Německo konečný plán odsunu. Směrnice k provádění odsunu byly českou vládou přijaty v prosinci 1945. Plány počítaly s vystěhováním zhruba 200 tisíc lidí měsíčně.
• V lednu 1946 byl vypraven první odsunový transport z Mariánských lázní a hlavní část odsunu probíhala až do října téhož roku.

Odsun v Jeseníku v lednu 1946

Oběťmi kruté pomsty byly často i německé ženy.

1947 – 1951 Dozvuky

Během divokého odsunu bylo vystěhováno až 600 tisíc Němců, v roce 1946 přes dva miliony Němců. Odsun pak místy pokračoval ještě v několika pozdějších vlnách až do začátku padesátých let. V důsledku celého odsunu pak opustily Československo až tři miliony Němců a přes 30 tisíc Maďarů. Hodnota vyvlastněného německého majetku byla po válce odhadována na 300 miliard korun.

Pod tlakem poválečných vášní z ČSR raději dobrovolně odešla i řada německých antifašistů a do odsunu se mnohdy dostali i přeživší Židé německé národnosti, kteří hledali v Československu azyl již před válkou a bohužel ho nenašli ani po válce.

Již v roce 1946 pak byla tzv. „amnestijním zákonem“ vyhlášena beztrestnost pro činy spáchané Čechoslováky při osvobozování v rámci „touhy po spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“.

Chtěl krev fašistů, při masakru u Přerova střílel i děti. Dostal svobodu

„Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?“ zdůvodňoval zavraždění více než sedmdesáti dětí včetně kojenců slovenský důstojník Karol Pazúr, hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích na Přerovsku, při němž bylo 18.-19. června zabito 265 civilistů. Podle svědků obzvláště hrůzným způsobem. Sám Pazúr za zvěrstvo dostal dvacet let, Klement Gottwald mu krátce na to zajistil svobodu.