„Tajný“ projev rozbil kult Stalina a znejistil celý sovětský režim. I v Československu

Projev, který měl zůstat za zdmi stranického sjezdu, se před sedmdesáti lety vymkl kontrole a otřásl vírou milionů lidí v samotné základy komunismu. Když Nikita Sergejevič Chruščov poprvé veřejně zkritizoval svého předchůdce, nespustilo to jen kritika Stalinova kultu, ale i tiché, často bolestné vystřízlivění celé jedné generace. Jak se jeho slova dotkla Československa, líčí text ve spolupráci s Pamětí národa.

Když 25. února roku 1956 přednesl generální tajemník sovětských komunistů Chruščov na XX. sjezdu strany dlouhý proslov, ve kterém nečekaně tvrdě zúčtoval s předcházející érou stalinismu, pro mnoho přesvědčených komunistů znamenala jeho slova doslova životní otřes.

Jeho vystoupení dopadlo na všechny vrstvy společnosti. Některým politickým vězňům díky němu zmírnili tresty, někteří vyhození odborníci se mohli vrátit do práce, přestože na podstatě totalitního režimu se samozřejmě nic nezměnilo.

Obsah Chruščovova projevu byl skutečně šokující. Ne proto, že by delegáti neznali fakta, o kterých mluvil, ale proto, že nic takového se do té doby neříkalo nahlas.

Chruščov ve svém projevu odsoudil nejen kult Stalinovy osobnosti, ale také čistky, které postihly mnoho pravověrných komunistů: „Pojem ,nepřítel lidu’ zavedl Stalin. (…) Každého, kdo v něčem se Stalinem nesouhlasil, kdo byl v pouhém podezření z nepřátelských úmyslů, každého, kdo byl prostě pomluven, umožňoval vystavit těm nejtvrdším represím s porušením všech norem revoluční zákonnosti.“

Kritizoval Stalinovu nekompetentnost ve vedení druhé světové války i vysídlování mnoha národů Sovětského svazu. Řadu jiných věcí ovšem zamlčel. Zejména se vůbec nezmínil o nekomunistických obětech stalinského teroru a o obětech z řad Stalinových odpůrců.

Obsah projevu byl přesto považován za tak výbušný, že s ním měli být seznámeni jenom pečlivě vybraní delegáti sjezdu a další špičkoví komunisté. Na veřejnost se dostal vlastně náhodou – polský novinář Viktor Grajewski ho zahlédl v sekretariátu šéfa polské komunistické strany a předal ho izraelské ambasádě.

Když se obsah projevu dostal ven, ve stranických strukturách Sovětského svazu vypukl chaos. Věra Hušková, která v té době pracovala jako sekretářka na československém velvyslanectví v Moskvě, vzpomínala, že zaměstnanci ambasády nesměli o projevu psát v dopisech domů.

Jak se přísně tajný projev o Stalinových zvěrstvech dostal na veřejnost

František Janouch v roce 1956 studoval v SSSR jadernou fyziku a po určitou dobu pracoval jako překladatel v Kremlu: „Viděl jsem otřesené struktury v celém Sovětském svazu,“ vzpomínal na období nejistoty po Chruščovově projevu. „Nevěděli, čí vlastně jsou, co mají dělat a jak se zachovat.“

„Oplakala jsem Stalina“

Pro mnoho komunistů v Československu šlo o velký emotivní otřes. Do té doby bezvýhradně ve Stalina věřili, nyní se měli svých iluzí vzdát. Pozdější politik Vladimír Špidla popsal reakci své matky, do té doby oddané komunistky: „Na nějakém tajném zasedání jim promítli ten Chruščovův projev a to pro ni byl těžký šok. Takže od té doby se začala odtahovat, ale z komunistické strany nikdy nevystoupila.“

Pro některé bylo snesitelnější v první chvíli odhalením nevěřit: „Oplakala jsem Stalina, nevěřila jsem Chruščovovi, když mluvil o jeho zločinech. Můj idealismus, sen o lepším životě pro lidi, byl tak silný, i víra, že se to musí překonat a jednou bude spravedlnost pro všechny…“ líčila svou reakci Anna Tesařová-Koutná, která po roce 1968 vystoupila z KSČ a později podepsala Chartu 77.

Anna Tesařová-Koutná v 60. letech.

Mnoho tehdejších komunistů, kteří později stranu opustili a sblížili se s disentem, uvedli, že právě Chruščovův projev byl prvním impulzem k jejich vystřízlivění. Jedním z nich byl i Miloš Hájek, který zrekapituloval své postoje z padesátých let: „Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu, včetně zacházení s opozicí.“ Schvaloval i tehdejší politické monstrprocesy, teprve Chruščovův referát jeho názor změnil: „Potřeboval jsem, aby autorita – v tomto případě první tajemník – řekla: Nebylo třeba likvidovat opozici.“

Jen minimum československých komunistů ale nakonec v reakci na projev ze strany vystoupilo. Jejich názorový přerod byl obvykle pozvolný a k opuštění KSČ často vedl až další historický šok po srpnové invazi roku 1968.

Byli ale i tací, které právě Chruščovova kritika stalinismu přiměla do KSČ vstoupit. Jednou z nich byla budoucí socioložka Jiřina Šiklová, která v té době studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V knižně publikovaném rozhovoru Bez ohlávky vzpomíná na bouřlivou schůzi, kde se Chruščovův projev předčítal: „Na fakultě v místnosti číslo 200 bylo narváno k prasknutí. Svolávala to asi celozávodní organizace KSČ, ale mě tam ti ádékáři (absolventi dělnických kurzů), konkrétně Franta Povolný, pozvali taky. (…) Někteří tehdy říkali: ,My všichni jsme se mýlili, my všichni jsme se podíleli na kultu osobnosti‘.“

Pro Šiklovou znamenala Chruščovova odhalení obnovení důvěry v komunistickou stranu a vstup do ní vnímala jako projev společenské odpovědnosti: „Vnímala jsem to tehdejší nové pozvání do KSČ tak, že začíná nový trend ve vývoji komunismu. A že když jim zase řeknu ne, tak že pak nemám právo později cokoliv kritizovat,“ vyprávěla. Po roce 1968 ze strany vystoupila a později působila v disentu.

Spisovatel jako svědomí národa

Chruščovův projev ale neměl vliv jenom ve stranických kruzích, odrazil se i v proměně celkové společenské atmosféry. Mimo jiné ji ovlivnil skrze II. sjezd československých spisovatelů v dubnu 1956.

František Hrubín ve svém projevu 24. dubna kritizoval dobový tlak na ideologičnost poezie: „Panovala tendence tématy měřit pokrokovost básníků, jejich oddanost lidu a vlasti. Tato hrubá tendence zavinila, že příležitost byla některými autory chápána jako okolnost příznivá jejich soukromým výhodám. Stávalo se, že byli básníci i nuceni k oslavným tirádám, ale láska vnucovaná není milovaná, řeklo by opravené přísloví. Co chce lid na poezii? Oslavování? Deklamování? Heslování? Nikoli! Chce, aby mu ukázala, kudy uniká život…“

OBRAZEM: Kult, kultík a kultíček. Jak pražský Majáles 1956 testoval svobodu?

Ještě radikálnější byl o tři dny později projev Jaroslava Seiferta, který s novou energií uchopil téma spisovatele jako svědomí národa: „Kéž bychom v této chvíli my spisovatelé byli opravdu svědomím svého národa. Kéž bychom byli svědomím svého lidu. Neboť věřte mi, obávám se, že jsme jím nebyli již po více let (…), ba dokonce že jsme ani nebyli svědomím sebe samých. Znova a znova slyšíme tu zaznívati, a to z úst nikterak nevýznamných, že je zapotřebí, aby spisovatel psal pravdu. To mi znamená, že spisovatelé v posledních letech pravdu nepsali.“

Mírné uvolnění poměrů se projevilo i v tom, že studovat nebo pracovat ve svém oboru mohli někteří lidé i navzdory menším kádrovým škraloupům. Jedním z nich byl i budoucí psychiatr Radkin Honzák. Jeho otec v roce 1953 vystoupil ze strany a přišel tak i o práci. Radkin sice mohl v roce 1956 odmaturovat, ale jeho vyhlídky na další studium byly nevalné. Chruščovovo vystoupení to ale změnilo.

„Nastalo takové uvolnění, protože se čekalo, kdo se v Sovětském svazu dostane k lizu. Zrušili kádrový strop na přijímačky na vysokou školu, kam bych se já jinak absolutně nemohl dostat,“ vyprávěl Honzák. Podle něj se na lékařskou fakultu v té době dostalo více lidí se špatným kádrovým posudkem. Některé ovšem za pár let vyhodili, protože se režim opět zpřísňoval.

Slavili i političtí vězni

Byla tu ještě jedna skupina obyvatel, pro kterou měly změny roku 1956 skutečně zásadní význam: političtí vězni. Mnozí z nich uvádějí, že „díky Chruščovovi“ dostali mírnější tresty nebo se alespoň podmínky ve vězení staly méně nesnesitelnými.

„Byli jsme zatýkáni natřikrát. První skupina dostávala tresty od sedmi do třinácti let. Potom nastoupil v Rusku Chruščov a druhá skupina už dostávala mírnější tresty, od tří do sedmi let. Třetí skupina, ve které jsem byl já, dostávala už jenom tresty do půldruhého roku,“ líčil represe proti tajnému společenství věřících jeho člen, katolický kněz Antonín Hýža.

Chruščovovo odhalení Stalinových zločinů byla chyba, usoudili ruští komunisté

Na krátké uvolnění poměrů ve vězení rád vzpomínal i Karel Hrubý, po roce 1948 člen ilegální buňky ČSSD, která odmítla sloučení s KSČ. Byl odsouzen na deset let, ale po Chruščovově projevu se podmínky vězněných mírně zlepšily. Mezi bachaři zavládla nejistota a chovali se k vězňům shovívavěji. Hrubý mohl tehdy při návštěvě rodiny držet své dítě v náručí a manželku za ruku. Po podzimním povstání v Maďarsku se však všechno vrátilo do starých poměrů.

Chruščovův projev měl dalekosáhlé mezinárodní důsledky. Například Čína a Albánie kritiku Stalinových zločinů odmítly a jejich vývoj v rámci komunistického bloku se odehrával mimo sovětské direktivy. Stejně důležité jsou ale jeho dopady na životy jednotlivců a na myšlení mnoha lidí, kteří do té doby bezvýhradně věřili komunistické straně. Chruščov bezpochyby neměl v úmyslu zpochybnit komunistickou totalitu. Nikdo, kdo se s jeho projevem seznámil, ale už později nemohl tvrdit, že neměl tušení o krvavém podzemí proklamovaného socialistického ráje.