Komunitní zahrady utužují sousedské vztahy, objevují je už i města, říká expertka

V Česku dnes fungují více než dvě stovky komunitních zahrad a jejich počet dál roste. Nejlépe zmapovaná je Praha, kde jich najdeme zhruba 70. Dnes už komunitní zahrady nejsou jen pár záhonů pro hobby pěstitele. „Často fungují jako místa setkávání, vzdělávání nebo komunitní pomoci,“ říká Radka Pokorná, ředitelka pro externí rozvoj společensky prospěšného podniku Kokoza, který se zabývá pěstováním ve městě.

Pojem komunitní zahrady je u nás docela nový. Kdy se vlastně začaly objevovat?
Komunitní zahrady se u nás začaly výrazněji objevovat kolem roku 2012. Zpočátku šlo spíš o nadšenecké a experimentální projekty. Postupně se ale z komunitního zahradaření stal běžný prvek městského života. Velký boom přišel po roce 2017 a další výrazný nárůst zájmu přinesla pandemie covidu, kdy lidé začali víc řešit lokální potraviny, pobyt venku i sousedské vztahy.

Co všechno lze považovat za komunitní zahradu?
Obecně prostor, o který společně pečuje více lidí. Nejde jen o samotné pěstování, ale i o sdílení prostoru, sousedské vztahy a společné aktivity. Jak říká naše „desatero komunitního zahradaření“, zahrady často fungují stejně dobře jako místo pro pěstování rajčat i pro grilování, swapy nebo sousedská setkání. Zajímavé je i to, že rozvoj komunitních zahrad kopíruje širší společenské změny. Nejdřív šlo hlavně o ekologické nadšence, dnes už je podporují i města, firmy nebo developeři.

Co Čech, to zahradník. Polovina lidí si sama pěstuje zeleninu. Obchody mají za drahé

Nenahrazují někde třeba ubývající zahrádkářské osady?
Je to tak, velmi rychle se v posledních letech rozvíjí například Brno, kde komunitní zahrady částečně tyto osady nahrazují. Dřív komunitní zahrady nejčastěji zakládali jednotlivci nebo skupiny sousedů. V posledních letech jsou ale čím dál častěji iniciátory i městské části, školy, firmy nebo developeři.

Jak začít, když chci takovou zahradu založit?
Úplný základ je vždy stejný: mít vhodný pozemek a souhlas jeho majitele. Ve vnitroblocích bývá často potřeba i podpora sousedů nebo souhlas SVJ. Právě komunitní shoda je často důležitější než samotné technické řešení. Hodně lidí překvapí, že založit komunitní zahradu není primárně zahradnický projekt, ale spíš sociální. Největší výzvou bývá dát dohromady skupinu lidí, která bude schopná spolu dlouhodobě fungovat.

Co všechno je potřeba na začátku vyřešit?
Například dostupnost vody, světlo, přístupnost prostoru, případné stavby nebo soulad s územním plánem. Pokud se na pozemku staví pergoly, zázemí nebo větší konstrukce, vstupuje do hry i stavební zákon. Velmi důležité je začít komunitu budovat ještě před samotným vznikem zahrady. Osvědčuje se dělat sousedská setkání, ankety nebo společné plánování. Lidé mají mnohem větší chuť starat se o místo, které pomáhali vytvářet.

Je velký rozdíl, když se někdo rozhodne založit jen sousedský záhon anebo zahradu pro větší počet lidí?
Rozdíl je hlavně v rozsahu a organizaci. Sousedský záhon bývá spíš neformální aktivita několika lidí. Komunitní zahrada už většinou funguje jako sdílený prostor s pravidly, koordinací a širší komunitou. Na většině komunitních zahrad mají lidé vlastní záhony, o které pečují sami, zároveň se ale starají i o společné části zahrady. Často jde třeba o kompost, posezení, bylinkové truhlíky nebo společné ovocné stromy. S větším počtem lidí přichází i potřeba jasnějších pravidel. Kdo zalévá během dovolených, jak se dělí práce, co se může kompostovat nebo jak se řeší společné finance.

Jaké jsou s tím spojené náklady?
Cena záleží hlavně na velikosti prostoru a na tom, kolik práce si lidé udělají sami. Menší sousedská zahrada může vzniknout relativně levně, větší projekty „na klíč“ ale běžně stojí vyšší stovky tisíc korun. Rozpočet často ovlivňují terénní úpravy, přívod vody, oplocení, zázemí, vyvýšené záhony nebo mobiliář. Hodně se dá ušetřit komunitní pomocí a zapojením dobrovolníků.

Může nějaký projekt i „zkrachovat“?
Ano, některé projekty skončí neúspěchem. Nejčastějším důvodem ale paradoxně nebývají peníze, nýbrž lidské vztahy a vyčerpání organizátorů. Pokud celá zahrada stojí na práci jednoho nebo dvou nadšenců, bývá dlouhodobé fungování velmi náročné. Problém může být i malý zájem sousedů, komplikované vztahy s majitelem pozemku nebo nejistota do budoucna. Řada komunitních zahrad funguje na dočasně pronajatých pozemcích, které se mohou časem zastavět. Proto dnes čím dál víc projektů řeší nejen vznik zahrady, ale hlavně její dlouhodobou udržitelnost.

Záhon, který hřeje a plodí sám. Vše, co musíte vědět o pěstování ve výškách

Máte zkušenost, že se zlepšily sousedské vztahy a mělo to dopad i na život v dané lokalitě?
Ano, a často překvapivě velký. Právě sousedské vztahy bývají jedním z hlavních důvodů, proč komunitní zahrady vznikají. Ve městech dnes lidé často žijí vedle sebe, ale prakticky se neznají. Zahrada vytváří přirozený důvod k setkávání. Najednou se potkávají lidé různých generací, rodiny s dětmi, senioři i nově přistěhovaní sousedé. Často se ukazuje, že i malé projekty dokážou výrazně změnit atmosféru místa. Nevyužitý kout nebo zanedbaný vnitroblok se promění v prostor, kde se lidé zastaví, povídají si a tráví čas venku. Velkou roli hrají i společné akce. Na mnoha zahradách se pořádají grilování, swapy rostlin, workshopy nebo sousedské slavnosti. Pěstování je často jen začátek.

Co byste poradili pěstovat začátečníkům a na čem si můžou „vylámat zuby“?
Nejoblíbenější jsou klasiky: rajčata, papriky, jahody, hrášek nebo bylinky. Velký úspěch mají i rostliny, které jsou „vděčné“ a člověk rychle vidí výsledek, třeba cukety nebo saláty. Začátečníci často dělají dvě základní chyby. Buď chtějí pěstovat rostliny v podmínkách, které jim nevyhovují, nebo se snaží do malého prostoru nacpat příliš mnoho sazenic. Typický příklad jsou rajčata ve stínu nebo přeplněné záhony bez proudění vzduchu, kde se pak rychle šíří plísně. Hodně lidí také podceňuje kvalitu půdy a pravidelnou zálivku. Důležité je začít jednoduše. Nemít ambici vypěstovat polovinu vlastní spotřeby zeleniny během první sezony.

Roste poptávka po komunitních zahradách i ze strany firem? Jak se liší řešení pro ně na rozdíl od iniciativ občanů?
Rozhodně ano. Zatímco dřív byly komunitní zahrady spojené hlavně s aktivními sousedy nebo neziskovými organizacemi, dnes je podporují i firmy nebo developeři. Ti je často vnímají jako součást udržitelnosti a péče o veřejný prostor. Rozdíl oproti občanským iniciativám bývá hlavně v rozpočtu a organizaci. Firemní nebo developerské projekty často vznikají „na klíč“, takže lidé mohou začít zahradu využívat prakticky okamžitě.

Zahrádku v Praze neseženete. Zájemci se přeplácejí, až to hraničí s vydíráním

Předpokládám, že se to firmám vyplatí, třeba řetězcům…
Příkladem je třeba Kaufland, který podpořil vznik několika komunitních zahrad po celé republice. Developer Skanska zase komunitní zahrady a kompostéry zahrnuje do některých kancelářských i rezidenčních projektů. Firma JRD pracuje s komunitními kompostéry a vyvýšenými záhony jako se součástí moderního bydlení. Dlouhodobě se komunitním zahradám věnuje i program Zelené oázy, který pořádáme společně s MOL Česká republika.

Co s bioodpadem

Věnujete se i dalším projektům, třeba testování zpracování kuchyňského odpadu a gastroodpadu v kompostéru Rocket…
Projekt Rocket stále probíhá. Testujeme v něm bezpečnost zpracování gastroodpadu v elektrickém kompostéru. Zásadní je pro nás ověřit, jestli je výsledný kompost hygienicky bezpečný. Proto ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy sledujeme například výskyt bakterií E. coli nebo salmonelly. Zároveň porovnáváme kvalitu kompostu vzniklého z gastroodpadu a z čistě rostlinného bioodpadu.

Co tím sledujete?
Cílem je ověřit, jestli by podobná zařízení mohla fungovat například u škol, menz nebo dalších institucí přímo v místě vzniku odpadu. To by výrazně snížilo potřebu bioodpad převážet na velké vzdálenosti. Projekt je zajímavý i tím, že ukazuje princip takzvaného uzavřeného cyklu jídla. Bioodpad nevzniká jako problém, ale jako zdroj živin, které se mohou vracet zpátky do půdy.

Komunitní zahrada a dílna na Žižkově pomáhá lidem nejen bez domova

Jaká řešení se osvědčila ve zpracování bioodpadu?
Záleží na typu bioodpadu i na prostředí. Pro školy nebo komunitní zahrady dobře fungují klasické vícekomorové kompostéry nebo vermikompostéry, které zvládnou třeba zbytky ovoce, zeleniny nebo kávovou sedlinu. Ve městech se osvědčuje i komunitní kompostování. Průkopníkem jsou například některé pražské městské části, třeba Praha 3 nebo Praha 6.

A jak je to s odpadem z restaurací?
U gastroodpadu je situace složitější kvůli hygienickým pravidlům. Právě proto je kolem zařízení typu Rocket nebo elektrických kompostérů tolik testování. Důležité je, že bioodpad tvoří obrovskou část směsného odpadu. Běžně až 40 procent. Přitom jde o materiál, který se dá velmi dobře využít zpátky v půdě.

Domácnosti ale stále nejsou zvyklé třídit bioodpad. Co by s tím šlo ještě dělat?
Velká část je o zvyku. Podobně jsme se kdysi učili třídit plast nebo papír. Dnes už je to pro většinu lidí automatické, ale u bioodpadu jsme teprve v procesu. Problém je i v tom, že hnědé popelnice nejsou všude stejně dostupné. Když člověk nemá možnost bioodpad jednoduše třídit, těžko si návyk vytvoří.

Klíčová je edukace. Nestačí jen rozdat kompostéry nebo nádoby na bioodpad. Lidé potřebují vědět, proč to dává smysl a jak to správně dělat. Velkou roli v tom hrají školy. Děti často přinesou téma bioodpadu domů a začnou ovlivňovat i rodiče. Ukazuje se, že právě praktická zkušenost, třeba školní kompostér nebo zahrada, funguje mnohem lépe než teorie.

Hledáte inspiraci i v zahraničí? V čem jsou tam dál?
Inspirativní je například Rakousko nebo sever Itálie, kde se bioodpad třídí mnohem důsledněji a systém je pro lidi pohodlnější. V některých oblastech Itálie funguje door-to-door sběr kuchyňského odpadu, který se sváží několikrát týdně. Svoz bioodpadu bývá dokonce častější než svoz směsného odpadu, což lidi motivuje třídit.

Zajímavý je i trend decentralizovaného zpracování bioodpadu. Ve světě se čím dál častěji využívají menší zařízení přímo u škol, nemocnic nebo univerzitních menz. Bioodpad se tak nemusí převážet přes půl regionu, ale zpracuje se lokálně a kompost se využije přímo na místě.

Máte nějaký konkrétní příklad?
Příkladem je třeba škola Wayne Highlands School v Pensylvánii, kde pomocí zařízení Rocket zpracovávají gastroodpad z menzy a výsledný kompost využívají pro místní zeleň. Je to velmi praktický příklad uzavřeného cyklu jídla v praxi.