KOMENTÁŘ: Univerzity už nejsou vstupenkou ke vzdělání. Tak k čemu vlastně jsou?

Ještě před pár desítkami let byla univerzita skoro jedinou legitimní cestou k pokročilejším znalostem. Kdo chtěl číst odborné knihy, potkávat kapacity svého oboru nebo poslouchat kvalitní přednášky, musel se dostat dovnitř. Za bránu fakulty, do knihovny, do auly, případně alespoň k někomu, kdo už tam byl, píše v komentáři pro iDNES.cz David Shorf z institutu Solvo.

Dnes je ta brána otevřená. Přednášky z Oxfordu jsou online, kurzy z Harvardu také, odborné články se dají najít během několika minut a člověk se může naučit programovat, stříhat video, analyzovat data nebo základy ekonomie z notebooku u kuchyňského stolu. Někdy zadarmo, někdy za cenu několika káv měsíčně.

Neznamená to, že internet nahradil vzdělání. Internet je také místo, kde lze během čtvrthodiny zjistit, že Měsíc je hologram a že kukuřice řeší geopolitiku. Znamená to jen to, že univerzity už dávno nemají monopol na informace. Prostě nejsou výlučnými majiteli klíčů od zavřené komnaty s cedulí „Sklad vědění“.

Elon Musk to před několika lety řekl po svém: na vysokou školu člověk podle něj nepotřebuje chodit kvůli učení, protože skoro všechno je dostupné zdarma. Univerzita je prý hlavně místo pro zábavu, kontakty a trénink v plnění povinností. To je typicky „muskovská“ věta. Přehnaná, provokativní a ne zcela spravedlivá. Ale přesto užitečná, protože trefuje téma, které si akademický svět nerad připouští.

Nechrání už informace

Univerzita už není chrámem vědění, ke kterému vede dlouhé schodiště a několik úředních razítek. Vědění je dnes všude. Problém není dostat se k němu. Problém je poznat, co stojí za pozornost, co je nesmysl, co je jen efektně podané a co člověk opravdu pochopil.

A právě v tom může vysoká škola pořád dávat smysl. Dobrá univerzita nemá být skladem informací. Má být prostředím, kde se člověk učí přemýšlet. Kde se potkává s lidmi, kteří jsou chytřejší než on, mají opačný názor nebo se dívají na stejný problém z úplně jiné disciplíny. Kde musí obhájit svůj argument, přijmout kritiku a zjistit, že sebevědomí bez práce má obvykle krátké trvání.

Děti možná brzy přestanou chodit do školy, zaznělo v iDNES Lounge

V tomhle smyslu je univerzita pořád nenahraditelná. Ne kvůli jednomu powerpointu o makroekonomii, který si lze pustit doma dvojnásobnou rychlostí, ale kvůli debatě po přednášce, konfliktu nad seminární prací, lidem, které člověk potká na koleji, a omylům, jež může udělat ještě v relativně bezpečném prostředí.

Je to taková laboratoř dospělosti. Člověk tam přichází s představou, že ví, jak svět funguje, a odchází, v ideálním případě, alespoň s podezřením, že to bylo trochu složitější.

Problém není titul. Problém je, když je jen titul

Tím samozřejmě není řečeno, že diplomy nemají cenu. Mají. V medicíně, právu, architektuře nebo technických oborech je dlouhé a systematické vzdělání nejen užitečné, ale nezbytné. Nikdo nechce, aby ho operoval člověk, který absolvoval víkendový kurz chirurgie na internetu.

Jenže ve velké části ekonomiky už samotný diplom nestačí. Zaměstnavatele čím dál víc zajímá, co člověk skutečně umí. Co vytvořil. Jaký problém vyřešil. Jak vedl projekt. Co dokáže ukázat v portfoliu a co o něm řeknou lidé, kteří s ním opravdu pracovali.

Absolventy čeká nejistá budoucnost. Kvůli AI budou častěji měnit zaměstnání

V marketingu, event managementu, kreativních profesích, technologiích nebo sportovním byznysu to dnes vidíme úplně jasně. V životopise může být sebelepší škola, ale pokud za ní nejsou výsledky, praxe a schopnost doručit práci, kouzlo titulu se rychle vytratí.

Univerzity proto nemají soutěžit s internetem v tom, kdo rychleji předá informaci. To je předem prohraný souboj. Měly by se soustředit na to, co internet neumí stejně dobře: dát lidem vedení, zpětnou vazbu, komunitu, náročné standardy a příležitost převést znalosti do skutečné práce.

Jeden titul na celý život už nestačí

Dalším problémem je, že vzdělávací systém stále často funguje podle představy, že člověk ve dvaadvaceti letech vystuduje obor a pak se s ním vydá do života jako s kufrem, který jednou zabalil a už ho jen vláčí po nádražích.

Jenže pracovní život dnes vypadá jinak. Technologie se mění, obory se prolínají, vznikají nové profese a staré mizí. Člověk může začít v komunikaci, po pár letech pracovat s daty, pak vést tým a za další dekádu zjistit, že potřebuje rozumět AI, právu nebo energetice. A mezitím mu samozřejmě běží normální život: rodina, stěhování, péče o blízké, změna priorit.

Nedává proto velký smysl předstírat, že vzdělávání je jednorázová kapitola, kterou uzavřeme jednou promocí v akademické uniformě. Mnohem logičtější je si představit, že místo „diplomu na celý život“ máme „vzdělávací profil“, který si skládáme postupně. Vedle univerzitních programů v něm mají své místo kratší kurzy, profesní certifikace, mikrocertifikáty nebo specializované moduly.

Mimochodem, mikrokredity nejsou žádné kouzelné řešení. Když za nimi nebude kvalita a vazba na praxi, mohou se snadno změnit v digitální sbírku odznáčků, kterou nikdo nebude brát vážně. Když jsou ale dobře navržené, dávají lidem možnost rychle doplnit konkrétní dovednost, aniž by museli na tři roky zmizet z práce a běžného života.

Přesně tímto směrem by měla jít i česká debata. Institut Solvo ve svém Desateru mluví právě (mimo jiné) o flexibilnější vysoké škole, mikrokreditech a celoživotním vzdělávání. A tady je na místě jednoznačně formulovat, že v tomto textu nejde o snahu univerzity zrušit. Jde jen o to přestat je brát jako jediné místo, kde se člověk smí učit.

Dvourychlostní vzdělávání

Budoucnost bez monopolu univerzit nemusí být automaticky spravedlivější. Naopak. Kdo má čas, peníze, jazykovou výbavu, kontakty a schopnost se samostatně orientovat, dokáže z otevřeného světa vzdělávání vytěžit maximum. Ten, kdo ne, může zůstat trčet vzadu.

Je tedy na místě si představit, že trh práce bude nejspíš dvourychlostní. V některých oborech zůstane univerzitní titul nezbytností. V jiných bude stále důležitější kombinace praxe, průběžného vzdělávání, projektů a ověřitelných dovedností.

Univerzity tedy neztrácejí smysl. Ztrácejí jen pohodlnou představu, že jejich smysl je samozřejmý.

A možná je to pro ně dobrá zpráva. Nemusí už hlídat bránu ke znalostem. Mohou dělat něco mnohem užitečnějšího: pomáhat lidem proměnit přebytek informací v úsudek, dovednost a schopnost obstát v rychle se měnícím světě.

Autor pracuje v institutu Solvo.