KOMENTÁŘ: Ústavní soud hraje i o svoji autoritu, píše Nacher

Není v zájmu nikoho, aby Ústavní soud ve sporu prezidenta s vládou svými nedostatečně či nepřesvědčivě zdůvodněnými kroky, nad nimiž dnes pozvedávají obočí i mnozí právní experti, oslaboval svoji autoritu, píše v komentáři pro MF DNES a iDNES.cz místopředseda Poslanecké sněmovny za hnutí ANO Patrik Nacher.

Veřejným prostorem v posledních týdnech rezonuje neutichající konflikt vlády a prezidenta Petra Pavla, který se rozhořel v souvislosti se summitem NATO v Ankaře a složením oficiální české delegace.

Vláda, představující dle ústavy vrcholný orgán výkonné moci v zemi, s ohledem na názorový nesoulad mezi ní a prezidentem v otázce výdajů na obranu a relevantních závazků vůči NATO usilovala – mimo jiné ve snaze o srozumitelnou komunikaci českých postojů vůči aliančním partnerům – o to, aby se summitu účastnili jen její členové. Prezident argumentoval rozsahem svých ústavních kompetencí, přičemž poté, co vláda rozhodla o jeho neúčasti v rámci české delegace, se obrátil s kompetenční žalobou na Ústavní soud.

Chtěl dát Ukrajině letadla, nekomunikuje s Macinkou. Vláda sepsala, co vyčítá Pavlovi

Byť zastávám dlouhodobý a konzistentní názor, že politické spory nejvyšších ústavních činitelů by měly být řešeny mimosoudní cestou, která je takřka vždy spojena s nižší intenzitou zásahu do kvality budoucích vztahů (a vzájemné spolupráce), nikterak nezpochybňuji ústavně garantovanou možnost prezidenta (potažmo jiného oprávněného orgánu) kompetenční spor před Ústavním soudem zahájit.

V této souvislosti však považuji za vhodné připomenout nedávné vyjádření bývalého ministra zahraničí a tajemníka vládní komise pro přípravu ústavy Cyrila Svobody, který se nechal slyšet, že obnovení fungující spolupráce s vládou, o které prezident dle svých slov stojí a usiluje, bude bez stažení kompetenční žaloby logicky složité. Prezident dle Svobody za stávající situace očekávat ochotu vlády k jednání nemůže.

Nejhorší scénář? Experti popisují, jak by vypadala totální válka Hradu s vládou

Vraťme se však k roli a již uskutečněnému zásahu Ústavního soudu. Ten totiž s nevídanou rychlostí po podání kompetenční žaloby rozhodl o předběžném opatření, které prezidentovi umožnilo účast na očekávaném summitu. Rozhodnutí vyvolalo intenzivní debatu nejen široké, nýbrž i odborné právnické veřejnosti.

Demokracie jen pro někoho

Kritizován byl třeba fakt, že vládě nebyla ze strany soudu poskytnuta možnost se před vydáním předběžného opatření vyjádřit, přestože právo být slyšen představuje důležitý aspekt rovnosti stran sporu a patří mezi základní principy spravedlivého procesu. Další právníci poukazovali na fakt, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření, mimořádného institutu spojeného s přísnými podmínkami, jež je třeba, má-li být předběžné opatření vydáno, splnit. Navíc, zákon o Ústavním soudu s institutem předběžného opatření u kompetenčních sporů – na rozdíl od jiných typů řízení – výslovně nepočítá.

V neposlední řadě je třeba připomenout také nesouhlasná stanoviska dvou ústavních soudců, kteří v dané věci vedle nesplnění podmínek pro vydání předběžného opatření kritizovali rovněž jeho praktické důsledky – totiž významné ovlivnění podstaty celého sporu ještě před meritorním rozhodnutím v případu.

Po summitu v Ankaře, jehož se nakonec v souladu s předběžným opatřením prezident v rámci delegace s představiteli vlády zúčastnil, se pozornost médií a veřejnosti přesunula k obsahu vládního stanoviska ke kompetenční žalobě. „Útok na právní stát“, „podkopávání důvěry veřejnosti v justici“ – i tato vyjádření používali v souvislosti s vládním stanoviskem někteří opoziční politici či sám prezident. Hlavní důvod? Podrobně zdůvodněné a do kontextu zasazené podání námitky podjatosti vůči soudci Pavlu Šámalovi.

Označovat využití institutu námitky podjatosti soudce (tedy zcela legálního, běžného, samozřejmého institutu českého právního řádu) ze strany vlády výše uvedenými přívlastky sugerujícími katastrofické důsledky pro budoucnost naší země je pokrytecké a absurdní. A uchýlit se k nim mohou pouze ti, kteří se hlasitě ohánějí demokracií a hodnotami právního státu, ale bez elementární znalosti demokracie a hodnot právního státu. Tedy ti, kteří považují demokracii za fungující a „v bezpečí“ pouze za situace, kdy jsou výsledky jejích mechanismů ve stoprocentním překryvu s jejich světonázorem.

Na meritorní rozhodnutí v kompetenčním sporu vlády a prezidenta si dle nejnovějších informací počkáme ještě několik měsíců. Ačkoliv Ústavní soud v závěru odůvodnění svého usnesení před summitem v Ankaře použil obligátní větu o tom, že vydané předběžné opatření nikterak nepředjímá rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé, bylo by objektivně dosti překvapivé, pokud by rozhodování ve věci samé zčistajasna otočil do argumentačního protisměru – a tím vlastně do značné míry podkopal legitimitu svého kontroverzního předběžného opatření.

Nezbývá však než si přát, aby ústavní soudci své konečné rozhodnutí, ať už bude jakékoliv, podložili precizní právní argumentací. Ústavní soud totiž představuje klíčovou instituci demokratického právního státu. Není v zájmu nikoho, aby svými nedostatečně či nepřesvědčivě zdůvodněnými kroky, které (přinejmenším v dosud proběhlé části vládně-prezidentského sporu) nelze označit za zcela standardní a nad nimiž, jak jsem uvedl již výše, pozvedávají obočí i mnozí právní experti, oslaboval svoji autoritu.

Na závěr si dovolím připojit ještě jedno osobní přesvědčení, které se především v kontextu vyjádření některých představitelů dnešní sněmovní opozice může jevit téměř jako přesvědčení kacířské: žádná veřejná instituce není nekritizovatelnou modlou – to platí i pro Ústavní soud.